LP, 4AD 2022
Na základě nahrávek Jenny Hval by se dal napsat esej o působení slov v hudbě. Oceňovaná norská hudebnice, která se pohybuje mezi art popem a experimentálním folkem, ale má za sebou i gothicmetalovou zkušenost a na albu The Practice of Love z roku 2018 se inspirovala trancem, koneckonců kromě řady desek vydala také tři romány. Vztahu mezi písňovou a literární tvorbou se navíc věnovala i teoreticky, v diplomové práci nazvané Singing Voice as Literature. Není tedy divu, že svá alba často doprovází narativy, které její písně zasazují do určitého kontextu, případně posluchače navádějí k adekvátním interpretacím. Připomeňme alespoň konceptuální nahrávku Blood Witch z roku 2016, na níž Hval spojila témata menstruace a upírství. Umělkyně tak byla prezentována jako bojovnice proti patriarchátu a za svobodu ženské tělesnosti a sexuality. Její letošní, osmé album Classic Objects jako by měnilo směr: hudebnice zde zpívá o svém manželství, a to nikoli jako o instituci nesvobody. Posluchač se po této změně perspektivy musí ptát, do jaké míry texty písní reprezentují dané ideologické pozice a nakolik je autorka používá jako materii, z níž tvoří výraz na jiné než čistě jazykové úrovni. Ačkoli se Jenny Hval vždy poměrně výrazně angažovala, její hudba mluví jinou řečí. Současný německý filosof Dieter Mersch tvrdí, že k tomu, abychom dokázali sledovat způsob, jakým umění myslí, musíme v sobě kultivovat schopnost vnímat pohyby jeho vlastní materiality. A k tomu nové album Jenny Hval rozhodně vybízí.