Každodenní statečnost

Ze všech Kafkových žen se Felici dostává asi nejmenší pozornosti, plní spíše roli jakési biografické položky a kulisy pro inscenování Kafkových milostných selhání a lability. V kafkovských biografiích tedy nemůže chybět, ale její obraz působí v porovnání s intelektuálkou Milenou Jesenskou, oddanou a pečující Dorou Diamantovou, záhadnou Švýcarkou či zapovězenou Julií Vohryzkovou nepříliš lichotivě. Jako by jediná stála mimo, nebo dokonce proti literatuře – nedosažitelnost Julie iniciuje napsání Dopisu otci, Milena pořizuje první české překlady Kafkových povídek a Doru jako jedinou nechá Kafka přímo vstoupit do svého psaní. Felici náleží role nudné dívky, milovnice těžkého nábytku, masitých pokrmů a především naivní čtenářky, která nerozumí povídkám, jež jí Franz coby své podobizny posílá. A to přesto, že jejich dopisy proudí mezi Berlínem a Prahou po dobu pěti let i několikrát denně. Kdo byla Felice Bauerová a co se skrývalo za jejím vyrovnaným zevnějškem, ptá se Magdaléna Platzová v románu Život po Kafkovi.

Žena mnoha talentů

Zdá se, že vše podstatné se dozvíme již z úvodního dopisu, který adresuje Felicin syn, v románu přejmenovaný na Joachima, Eliasi Canettimu. Ten totiž v eseji Druhý proces – Kafkovy dopisy Felici (1969, česky 2004) analyzuje spisovatelovy dopisy i vztah k Felici. Každý z dopisů by vydal na psychiatrickou diagnózu, soudí Felicin syn a má potřebu se ohradit proti způsobu, jakým Canetti ve své „uspěchané a senzacechtivé knize“ o jeho matce pojednal, a korigovat Canettiho „povrchní“ portrét. Dozvíme se, že Felice byla ženou mnoha talentů, praktická a vřelá současně, podnikavá a nezlomná – o čemž svědčí i to, jak si poradila s životem v americkém exilu –, že veškerá kafkologická literatura je výnosným byznysem, ale jeho matka rozhodně s dopisy neobchodovala, a že o tom, co si matka myslela, natož prožívala, její syn nic neví.

Ostatně záhad nám Platzová ve svém románu nabízí mnohem víc – třeba tajemný kufr Grety Blochové, který by konečně mohl odhalit identitu Kafkova syna. Proč si někdo, koho obdivuje celý svět, vyvolil právě Felici Bauerovou, a když už si ji vyvolil, proč si ji nevzal, a čím si vysvětlit, že by rozumná, zdravá dívka chtěla spojit život s dopisovým tyranem? A především: proč s sebou celá ta léta vláčí krabici s jeho dopisy? To jsou otázky, které si autorka prostřednictvím svých postav klade. Samotný Kafka je ve své nepřítomnosti neustále přítomný. Na Joachima na nočních stolcích milenek číhají Kafkovy knihy. V různých situacích, ať se jedná o pronásledování Židů či blahobyt poválečné Ameriky, zazní povzdech: „Co by tomu řekl on?“

Žádné originální rozluštění, psychologické ani biografické, ale Platzová – naštěstí – nenabízí. Faktografickou obšírností nemůže (a určitě ani nechce) trumfnout Kafkova biografa Reinera Stacha, který rodině Bauerových, roli Grety Blochové i příběhu Kafkova domnělého syna věnoval mnoho stran. Felicin syn, neskrývaje nevědomost i nezájem, v podstatě jen recykluje ustálené figury: „Kafka byl blázen, měl velký problém s otcem (…), Brod byl taky příšerný člověk, Blochová jen na sebe strhává pozornost.“ A i v okamžiku, kdy Platzová prostřednictvím Felice diagnostikuje příčinu milostného ztroskotání, nalézáme v podstatě tradiční kafkologické vysvětlení – proti milostnému štěstí a manželskému blahobytu stojí trýzeň literatury a svoboda psaní: „Jeho psaní bylo vrtošivé a nevypočitatelné jako nějaké pohanské božstvo. On ji možná upřímně chtěl, ale jeho psaní ji nechtělo. (…) Jeho spisovatelství nedokázala brát příliš vážně už proto, že mu nerozuměla.“

Exulanti a synové

Teprve odhlédneme­-li od rekonstrukce tajemství jednoho milostného ztroskotání, neboť ve Felicině „životě po Kafkovi“ nelze najít žádný pozoruhodný příběh, jen „každodenní statečnost“, a o životě s ním se nedovíme nic, co nevíme, začíná být Platzové román zajímavý. Do popředí vystoupí fragmenty příběhů zdánlivě periferních postav – Kafkova nakladatele Schockena, básnířky a překladatelky Violy Fischerové nebo psychiatra Wilhelma Reicha. A nezodpověditelná otázka, zda a proč Felice Franze milovala, ztrácí význam. Množství skutečných i vymyšlených osudů z různých časů i míst propojuje spíše prožitek určitého traumatu a hledání možností, jak o něm vyprávět.

„Velice se mě dotýká představa padesátileté ženy, která se ocitne naprosto sama, lapena v tak absurdní, nebezpečné a beznadějné situaci,“ píše Platzová v souvislosti s neblahým osudem Grety Blochové. Nejedná se jen o vyjádření autorčina soucitu či empatie s opuštěnými a osamocenými ženami. V podstatě všechny biografické fragmenty, z nichž Platzová svou koláž sestavuje, ukazují situaci flusserovského bezedna. Stírají se hranice mezi vnějšími a vnitřními exily, traumatická zkušenost nerozlišuje mezi osobní a dějinnou tragédií. Osudy židovských uprchlíků a obětí holokaustu se prostupují s příběhy válečných vdov i poválečných emigrantů, kteří zápasí nejdříve o holé přežití, pak o smysl. Proti Maxi Brodovi – kterého autorka představuje v karikaturní zkratce ukřivděného strážce Kafkova odkazu –, zabydlenému v předivu (jak jinak než korespondenčních) intelektuálních vztahů, stojí nakladatel Schocken, kterého sionistický étos míjí a jemuž v Palestině připadá vše cizí: „Jsem Evropan a mám rád hezké věci, nejsem asketa ani pionýr.“ A v situaci kulturního a jazykového exilu se ocitá i sama autorka – v New Yorku s rozepsanou knihou, ztraceným jazykem ze sebe činí blížence Feliciny i Franzovy samoty.

Při rekonstrukci „životů po Kafkovi“ více než katastrofy historické rezonují ty nenápadné, privátní. Mnohem větší sílu (i tajemství) než úžas nad Kafkovým dopisovým sadismem má v sobě příběh hledání matky a syna. V urputném zápasu Kafkova „falešného“ syna nakonec nejde o určení otcovství, jako spíš o přivolání matčina pohlazení. I Joachim hledá svou matku. A přestože jako úspěšný psychoterapeut dokáže slovy léčit cizí traumata, matčin život – před­- i pokafkovský – nechápe, stejně jako ona nechápe ten jeho. Spojují je v zásadě jen marmelády, pečivo a svetry. Problém nespočívá ani tak v tom, co lze skutečně vědět o svých rodičích, ale spíš v hledání blízkosti samé a v možnostech jejího sdílení (jinde než na psychoterapeutické pohovce) i znovuprožívání. Jak dokládají Platzové „respondenti“, traumata vytvářejí falešnou paměť. Přeživší „přetvářejí svoji minulost a vynechávají ze svého životního příběhu bolestivé věci. Kdyby to neudělali, minulost by je zabila.“ Stopování Grety Blochové nebo hagiografická Brodova zarputilost ukazují, že ani osobní svědectví s odstupem několika let nemohou poskytnout pravdu. Autentické vzpomínky se přizpůsobují jejich literárním reprezentacím (Felicina dcera vidí svou matku v zásadě stejně jako Kafka otce, Felice se stává literární postavou).

Dřina a klišé

Platzové vyprávění pokrývá více než století, chronologii nahrazuje různými perspektivami, autentické dokumenty a výpovědi reálných pamětníků mísí s románovými osudy. Někdy převažují tóny esejistické, někdy reportážní, čtenářův zájem přitahují spíš nepatrné detaily a torza než poctivé rešerše. Připomíná to narativní postupy, které známe z textů W. G. Sebalda, z Illiesova 1913 (2012, česky 2013) či Weidermannova Ostende 1936 (2014, česky 2015). I témata, která autorka pojednává, jsou ryze sebaldovská. Jejímu vyprávění ale chybějí Sebaldovy melancholické „závratě“ i poetická ornamentalita a především esejistická lehkost Illiesova či Weidermannova. Tam, kde autorka odbíhá od konkrétních osudů k obecným, v literatuře už mnohokrát pojednaným problémům, opakuje různá klišé – emigranti nad slepičí polévkou sní o kavárnách (Brod u toho ještě sedí v křesle z Bauhausu) nebo trpí v laciných penzionech, nepokojná mysl dojde osvícení před Zdí nářků, erotické vzrušení a pláč nad fotografií z koncentračního tábora odděluje jediná věta. Muži touží po hospodyňkách, ženy sentimentálně sní o milencích, pečují a vaří.

„Jsem v románu, román je to, v čem jsem celá. Ale nepřebývám v něm jako v domě, spíš jako v proudu, v plynutí,“ konstatuje vypravěčka v jedné z mnoha autobiografických promluv a obrazností připomene poetiku Daniely Hodrové (jíž mimochodem na závěr děkuje za připomínky). Nejde ale s vlastní kůží na trh, na dno zmarnění tak, jak to ve svých posledních románech dělá Hodrová. Sice se odhodlává „přestat násilím ohýbat realitu, dodávat zdůvodnění tam, kde chybí“, ale nedokáže se zbavit potřeby čtenáři vše doříkávat. Když se chystá domnělý Kafkův syn Joachimovi deklamovat zásadní moudro, jež vyčetl z Kafkova dopisu adresovaného Felici, musí si Joachim odskočit. Platzová ale nechá prostatického starce vrátit, aby si mohl vyslechnout jeden z kafkovských aforismů, čímž scéna ztrácí všechnu svou hloubku.

Autorka na počest své románové hrdinky peče bábovku podle Felicina receptu: „Těsto jsem třela dřevěnou měchačkou, a když jsem skončila, měla jsem na dlani krvavé mozoly. Bolelo to, ale spojení s Felicí bylo hmatatelné.“ Nevědomky tak přesně vystihuje podstatu svého románu – tradiční receptura, hodně kvalitních ingrediencí a velká dřina. Výsledek chutná, ale dusí na patře.