V současné době sledujeme v pořadí již čtvrtou čínsko-tchajwanskou krizi, která jistě není poslední. Při bližším pohledu na její historické kořeny i současné čínsko-americké vztahy se válečný konflikt jeví jako nevyhnutelný. Může ale ještě nějakou dobu trvat, než „studená válka“ přejde do horké fáze.
Před několika týdny vypukla další ze série krizí mezi Čínskou republikou neboli Tchaj-wanem a Čínskou lidovou republikou (ČLR). Ta poslední je reakcí na nedávnou návštěvu předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu. Jelikož podobné setkání proběhlo na konci devadesátých let bez větší odezvy Pekingu, ostrou reakci ČLR je nutno vnímat především v kontextu zásadní transformace politiky v obou republikách a také vyhrocení vztahů mezi ČLR a Spojenými státy. Řada vnitřních procesů v čínské státostraně na pevnině sice zůstává skrytá, ale klíčové faktory a trendy ukazují, že tento konflikt nemá mírové řešení.
Historie svazuje
Když v roce 1948 prchal Čankajšek s „nacionalisty“ z Kuomintangu (státostrany leninského typu tehdejší Čínské republiky) na Tchaj-wan, asi si tento scénář nepředstavoval. Generál už tehdy v podstatě prohrál občanskou válku, která s několika pauzami probíhala od roku 1927, nebo možná již od konce císařství a vyhlášení republiky v letech 1911–1912. Komunistická revoluce měla širokou podporu mezi lidovými masami i intelektuály, zatímco za korupcí prolezlý a druhou čínsko-japonskou válkou vyčerpaný kuomintangský režim už nikdo umírat nechtěl. Ačkoli Komunistická strana (KS) obnovila čínský stát téměř v hranicích císařství, Čína dodnes není „sjednocená“. Vynechme nyní téma, kde se vlastně historická Čína nachází, důležité je, že rozdělení vnímaly obě strany konfliktu stejně.
Z objektivního hlediska je tedy poněkud nesmyslné, že Čínská republika i na Tchaj-wanu stále trvala na tom, že je tou pravou Čínou, a dodnes si v ústavě čínské území nárokuje. Tento Čankajškův krok, jímž si udržel „nárok na Čínu“, však zablokoval cestu k emancipaci ostrovního státu. To samozřejmě vychází z generalissimova megalomanství (a v čínském kontextu klíčového „sjednocení“ s těžko docenitelnými historickými nánosy) a z tehdejší situace. ČLR je dnes mnohem silnější a tchajwanská společnost už odmítá čínskou identitu a přinejmenším od likvidace hongkongské semidemokracie v letech 2019–2020 i případné „sjednocení“.
Ve hře tak zůstávají dva klíčové historické faktory. První je tchajwanská závislost na USA jako na garantovi bezpečnosti ostrova. Bez americké podpory by Čínská republika dávno zanikla, i kdyby to mělo stát stovky tisíc čínských životů jako čínská obrana KLDR v padesátých letech. Spojené státy ale zavedly politiku nejednoznačnosti a odmítají oficiálně potvrdit, že by na obranu Tchaj-wanu skutečně nasadily své síly. Cílem této strategie je omezit eskalaci a v ideálním případě se války s jadernou velmocí vyhnout.
Druhým faktorem je posedlost režimu v Pekingu „znovusjednocením Číny“, což sice technicky znamená i obsazení ruského Vladivostoku, ale především dobytí Tchaj-wanu. Debaty o legitimitě napadení suverénního státu jsou takřka zbytečné, jelikož Pekingu je to úplně jedno, stejně jako je Kremlu ukradený reálný status Ukrajiny. Zajímavou podobností je také přístup k lidem obývajícím oba prostory. Jak Ukrajinci, tak Tchajwanci musí v očích agresorů projít násilnou převýchovou. Ta ruská dle všeho naštěstí neprobíhá příliš efektivně, ale pokud ta čínská bude replikací Východního Turkestánu, mají se Tchajwanci skutečně na co těšit.
Oba faktory v posledních letech navíc zesilují. Zatímco Si Ťin-pching od prohry Kuomintangu (dnes „pročínská“ strana) ve volbách v roce 2020 vypustil ze sousloví „mírové sjednocení“ jeho první část, Spojené státy posilují svou obrannou spolupráci s Tchaj-wanem a Joe Biden bezprecedentně potvrzuje záměr Tchaj-wan bránit. Už Trumpova administrativa vyhodnotila ČLR jako stát, s nímž povede studenou válku, která se patrně jednoho dne promění ve vojenský střet. A Čína studenou válku nikdy vést nepřestala.
Bezprecedentní vyhrocení
Pokud budeme předpokládat, že američtí politici jednají racionálně a nejsou hnáni pouze snahou získat voliče, lze odhadnout, že Pelosiové šlo o zdůraznění ochoty Tchaj-wan bránit a vyslat světu jasný signál, že USA v konfliktu s ČLR nasadí i americké životy.
Peking to pochopil, takže se rozhodl návštěvy využít pro vojenské vyhrocení, jaké tu nebylo od druhé krize v Tchajwanské úžině, při níž Čínská lidově osvobozenecká armáda (ČLOA) ostřelovala ostrovy Ma-cu a Ťin-men patřící Čínské republice. Ačkoli si na buzení letectvem ČLOA obyvatelé Tchaj-wanu od výše zmíněných voleb v roce 2020 již zvykli, manévry nikdy nebyly tak masivní. Navíc námořní síly ČLOA provedly rozsáhlé cvičení téměř u tchajwanských břehů, což je absolutně bezprecedentní krok, který bude mít zásadní dopady. Záměrem patrně bylo odstrašit Tchajwance a Američany od prohlubování spolupráce. Zároveň to byla dobrá příležitost pro ČLOA odhadnout náročnost největší obojživelné operace od čínsko-japonské a druhé světové války.
Mírové řešení tudíž nečekejme. Třebaže je připravenost ČLOA i armády Čínské republiky na tento střet velkou neznámou, plán je jasný – Tchaj-wan musí být dobyt. A to patrně do roku 2049, kdy má být naplněn čínský sen o obrození národa. ČLR tak bude dál budovat vojenské kapacity – mnohem větší rychlostí než Tchaj-wan – a vyčkávat na vhodnou chvíli, tj. moment, kdy už bude ČLOA připravená a zároveň nebude vadit, že o mobilizaci sil nutných k takové operaci bude svět – v čele s USA – vědět s několikaměsíčním předstihem.
Nejdůležitějším faktorem pro stisk pomyslného červeného tlačítka tak zůstává ochota Washingtonu svého spojence bránit. A ta se může velmi snadno vypařit. Mohlo by se to stát už po případném návratu Trumpa do Bílého domu. Mnohem pravděpodobnější však je, že vše bude trvat ještě přibližně jednu dekádu. Za deset let bude Si, podobně jako nyní Putin, ve věku, kdy se bude chtít zapsat do historie velkým skutkem, než definitivně odloží své smrtelné tělo na piedestal šovinistického imperialismu. Boj o Tchaj-wan se tak zdá být nevyhnutelný a možná bude pro další vývoj lidstva důležitější než ruský vpád na Ukrajinu.
Autor je sinolog.