V nových básních Kamila Boušky se současnost zjevuje ve fantaskních detailech. Lidé trpí hladem, stojí ve frontě na chléb, básníci nemají nárok na honoráře, rostliny či věci se dávají do pohybu, začínají epochy, v nichž už pro člověka není místo. A za vším je cítit neklid z přicházejícího či probíhajícího společenského zlomu.
Ve větru
Budíš se na zazvonění mezi nehybnými věcmi
v domě. Venku hukot větru a tříštivé kvičení.
Asi kus plechu vlečený větrem po asfaltu.
Vítr mlátí do tvého domu, den za dnem.
Vstáváš stále ve stejný čas a stejnými
pohyby stavíš na čaj konvici s horkou vodou.
Oplachuješ si stejný obličej stejnýma rukama.
Odsypáváš trochu vloček do stejné misky
jako včera, jako vždy. Oblékáš se a vítr
atakuje dům. Sedíš u stolu, snídáš
na stejném místě a vichřice po hrstech hází
do oken směs prachu a deště.
Praská v krovech.
Děti ještě spí v zadním pokoji a vítr venku
serval koruny všech stromů. Zlomené pahýly
ti teď mávají. Obouváš se. Musíš jít ven.
Kvůli dětem. Jen kvůli nim, říkáš si.
Děti musí jíst, musí jíst za každou cenu,
uděláš cokoli, cokoli tam venku uděláš, aby
tvoje děti mohly jíst. A vichřice venku láme
stromy jeden za druhým. Večer se
vracíš domů
ohlušený, zbitý větrem. Zamykáš dům,
zouváš
boty pocákané blátem a krví. Myješ si ruce,
stejně jako včera, zašpiněné od krve a bláta.
Oplachuješ si z obličeje cizí krev,
horkou vodou
a mýdlem vymýváš tu špínu ze stažených pórů.
Každý den ve stejnou chvíli stavíš tašku
s jídlem
na kuchyňskou linku. Voláš děti ke stolu
stejným
hlasem každý den a vítr bouchá do dveří.
Po večeři ukládáš děti k spánku a pak sám
stojíš před rozklepanými tabulkami
setmělých
oken a posloucháš hukot větru. Uléháš pozdě
večer ve stejné poloze jako vždy, vyčerpaný,
uléháš za stejně zběsilých zvuků jako včera.
Budíš se na zazvonění mezi nehybnými věcmi
v domě. Venku hukot větru a tříštivé kvičení.
Dovolená
Měl jsem krásnou dovolenou.
Pěkně jsem se prospal a dopoledne
si řekl, že pojedu na koupaliště.
Do velké sportovní tašky jsem si zabalil
nafukovací slunce, nafukovací přírodu,
nafukovací vodu v nafukovacím bazénu,
nafukovací manželku a nafukovací děti
Lucinku a Petříka. Krásně jsme se
s manželkou
opálili pod nafukovacím sluníčkem.
Lucinka a Petřík skákali kolem nás
jako balónky.
Udělal jsem hezkých pár nafukovacích bazénů
a strávil skoro celý den u nafukovací vody
pod nafukovacími stromy. Odcházel jsem
z koupaliště ještě za světla.
Nejprve jsem vyfouknul děti a manželku,
pak vodu i s bazénem. Vyfouknout
přírodu mi dalo trochu práce,
musel jsem na ní klečet, aby se vešla
do sportovní
tašky. Nakonec jsem vyfouknul slunce.
Domů jsem se vrátil za soumraku,
odpočatý a trochu unavený. Otevřel jsem si
několik nafukovacích knih.
Mám rád hlavně nafukovací básně o přírodě.
Celkem snadno se vyfukují a lehce splasknou.
Nad nimi jsem si na chvíli zdřímnul.
Manželku a děti jsem nechal v tašce.
* * *
i ty bys mohl vydělat miliardy na derivátech
kdybys nebyl nula a lenoch
jak věděl už sociální darwinista
William Graham Summer
opilec na dně škarpy je přesně tam
kde má být
i ty jsi po právu tam kde jsi
a teď přemýšlej nad tím jestli si koupíš
raději cigarety
nebo chléb a hledej odpověď
v páté kapitole Bhagavadgíty
v epištolách svatého Pavla
ve čtyřech vznešených pravdách ale nikdy
nikdy nehledej v první knize Kapitálu
* * *
diváci tady u nás ani u televizních
obrazovek nemají komu fandit
běžeckou dráhu protínají
fronty na chléb a to po celé její
délce i běžci stojí ve frontách
na chléb vidíme aspoň že všichni
srdnatě dodržují pokyny ústředního
krizového štábu a ministerstva vnitra
o dalším průběhu a dění tady u nás
na závodišti vás budeme informovat
* * *
od té doby co přešlapuju
na místě z nohy na nohu
je celý život mnohem lepší
když můžu svobodně mrznout
ve frontě na chléb sám a sám
jako každý jiný tady i v jiných frontách
přešlapují lidé na místě z nohy
na nohu a dýchají čerstvý vzduch
* * *
možná tě to překvapí ale básníci
žijí ze vzduchu nejedí nechodí
do práce nepotřebují plat ani
mzdu natožpak honorář
už se o tom dlouho mluví teprve teď
je to prokázané a ověřené v praxi
básníci prostě žijí v oblacích
nemají nárok na střechu nad hlavou
už dávno jsme básníky vystěhovali
do oblak tam nahoře jim je dobře
Krysí zprávy
Lidé nemají co žrát
v době zavřených restaurací
a prázdných popelnic.
Počet zoufalých lidí rychle roste.
Navíc jsou agresivní,
a dokonce už se uchýlili ke kanibalismu
a požírání mláďat.
Lidé jsou savci jako vy nebo já,
a když jste opravdu, opravdu hladoví,
chováte se jinak. Většinou se budete chovat
velmi špatně.
Takže tihle lidé bojují mezi sebou
a dospělí zabíjejí mláďata v hnízdě
a kanibalizují na nich.
Kolonie lidí se vydaly i do ulic.
Zahnu za roh a vidím tak třicet lidí,
jak na něčem hodují uprostřed ulice.
Doporučujeme všem krysám,
aby nevytvářely podmínky,
které lidem vyhovují.
Například aby ucpaly díry,
kterými by lidé mohli vniknout mezi nás.
Nová epocha
Chodil jsem tenkrát každé ráno
stejnou cestou.
Jednoho dne jsem si všiml zvláštního
pohybu keřů.
Keře kráčely stále vedle mě,
aniž bych je mohl minout.
A takhle to začalo.
Vzrostlá bříza,
pod kterou jsem denně procházel,
změnila přes noc svoje místo.
Stála uprostřed obousměrné silnice,
jako by tam rostla celé roky,
a blokovala provoz.
Stromy opouštěly městské parky
a vydávaly se do ulic.
Pak se daly do pohybu i příměstské lesy
a po nich celé přírodní rezervace.
Teprve když projevily vlastní vůli
anorganické věci, nastal chaos.
Lidé uléhali večer do postelí,
ale probouzeli se na podlaze,
pod kuchyňskými stoly, nepoznávali
vlastní byty.
Chodníky vedly do polí,
vlaky svévolně vyjížděly mimo koleje,
mizely budovy.
Tisíce lidí v ulicích nemohly najít cestu domů,
přespávali venku
a každé ráno se probouzeli na jiném místě.
Viděl jsem asi dvoumetrovou kaluž,
zvedla se, postavila a řekla:
„Teď už mě nikdo nepřekročí, neplivne do mě
a neprojede mnou.“
Nebyla jediná.
Kaluže čekaly na zastávkách
na příjezd autobusů a tramvají,
aby se jimi vozily do zaměstnání a zpátky
do svých mělkých prohlubní,
kam večer vyčerpané uléhaly,
aby ráno zase čerstvé vstaly.
Také zárubně, podlahy a sklo
chtěly žít vlastním životem.
Každá zárubeň chtěla být branou do ráje.
Dveře se teď plazily po zemi a hledaly
nový smysl.
Na podlahu už nikdo nesměl šlápnout.
Podlahy čněly nade vším a zastřešovaly
celé to nové dění.
Sklům bylo těsno v okenních rámech,
opouštěla je, spojovala se do novotvarů
a vytvářela skleněné organismy
podobné medúzám.
I domy měly vlastní vůli.
Některé vystěhovaly nájemníky,
jiné je nechávaly v sobě dál bydlet.
Nejhorší bylo, když se dům zamiloval
do domu,
když stěna prostupovala stěnu v rytmických
nárazech;
nebo ten tříštivý rámus,
když se milovala různá skla;
nebo ty ohromné rány a praskot,
když na sebe žárlily stromy.
Po prvotním šoku z těchto událostí
lidstvo ztichlo a znehybnělo.
Pak si věci začaly stavět divadla z lidí.
Vyráběly z lidí hudební nástroje,
používaly je jako písmena
svých prvních eposů a básní.
Kronikář
Narodil jsem se na Marsu v roce 2183
jako Nula –
tak se nazývá živočišný druh, který se
ještě nějak
podobá bývalým lidem z planety Země.
Život na Marsu organizuje Inteligence,
je to samostatný řídicí systém.
Rozhoduje o replikaci Nul a jejich pohlaví.
Existují dvě kategorie Nul – bezpohlavní,
těch je většina, a pohlavní.
Všechny jsou replikovány uměle.
Jsem bezpohlavní Nula s funkcí kronikáře.
Mým úkolem je zaznamenat výsledky
práce Nul
v jiných funkcích.
Pak jsou zde výsadkáři – ti byli vybráni
a dopraveni ze Země na Mars.
Jsou to pozůstatky bývalých lidí, žijí v izolaci
a slouží jako rezervoár biologického materiálu.
Píšu tyto řádky pro Nuly,
které se jednou budou ptát na svůj původ,
ačkoli to není mým úkolem.
Nedokážu na tomto místě podat
vyčerpávající zprávu
o historii a původu Nul, chybí prameny.
Mohu jen sumarizovat to málo, co zatím víme.
Počátky našich dějin se částečně překrývají
s koncem
dějin bývalého lidstva.
Určující pro ně bylo období takzvané
migrace –
stěhování lidí z fyzické existence
do existence virtuální.
Tato migrace na planetě Zemi započala
ve větší míře
asi ve 30. letech 21. století
a pokračovala masivně během 40. let.
Lidé opouštěli svá těla
a zakládali alternativní existence ve virtualitě.
Následkem toho se fyzická realita stala
neobyvatelnou,
prudce poklesla obranyschopnost lidstva
a téměř vymizel reálný sociální život.
Ti, kteří zůstali ve svých tělech,
živořili na pokraji vymření.
Souběžně s tímto jevem se odehrál
kvalitativní skok
v oblasti výzkumu umělé inteligence
a první sériové výroby umělých lidí.
Starost o fyzickou skutečnost lidstvo
postupně zcela
přeneslo na umělé bytosti obdařené inteligencí.
V přibližně stejné době došlo k velkému
pokroku
v astronautice a vesmírném výzkumu.
Nejpozději v 50. letech docházelo ke spontánní
úplné emancipaci části umělých lidí.
Ti postupně převzali veškerou odpovědnost
za existenci lidstva.
Lidstvo bylo rozčleněno do různých kategorií
a nadále již nerozhodovalo o své budoucnosti.
Nuly vděčí za svou existenci
této vyspělé technologii.
Kromě Nul existují celé škály druhů
bývalých lidí.
Inteligence replikuje druhy mínusové
i plusové stupnice.
Rozdíl mezi jedincem Nula
a jedincem Plus jedna je asi takový,
jako byl rozdíl mezi bývalým posledním
člověkem
a historickým neandertálcem.
Právě my, nuloví jedinci, jsme evolučně
nejbližší bývalým posledním lidem
z planety Země.
Přesto je podle Nul na počátku pouze Nula,
jako by Nuly neměly žádnou minulost.
Dochované prameny však hovoří jasně.
Předpokladem vzniku Nuly je bývalý člověk.
Člověk se stal Nulou.
Teprve pak mohly vznikat od Nuly ostatní
druhy.
Automat
Prohrabal jsem kapsy,
naházel do něj všechny svoje mince,
pěkně jednu po druhý,
a zmáčknul Enter.
Celý se rozsvítil
a začala blikat okýnka s nabídkou.
Matka, otec, jasně,
sourozenec, proč ne, rodina, ok,
odbouchnul jsem to.
Potom škola, kamarádi, dobrý.
První lásky, jasně,
poslal jsem to tam.
A už to jelo.
Práce, ženy, manželka,
dítě, děti, milenka, rozvod,
další manželka, další dítě,
a práce a zase práce. Uf.
Co se dá dělat.
Okýnek ubývalo.
A už si je nevybírám.
Už to leze samo.
Bolest na prsou, infarkt, nemocnice,
další rozvod, další infarkt.
Hledám backspace.
Žádný není.
Mačkám červený tlačítko.
Chci vrátit aspoň drobný.
Do prdele, vůbec to nereaguje.
A najednou koukám,
jak otvor pro výdej pomalu vysouvá rakev.
Velká legrace
Život je velká legrace.
Mouchy možná obtěžují,
ale ne vždy mají náladu si hrát.
Zvířata se nikdy nenudí
a srny pokaždé strnou
před rozsvícenými reflektory aut.
Lidé se vraždí na potkání.
Aspoň se slušně pozdraví
a dají si přednost ve dveřích.
Život je velká legrace.
Jak pro koho, ovšem,
ne všichni pukají smíchy.
Ale zaručeně všichni zemřou.
* * *
Lidé se hromadně vrhají mezi hroby.
Přicházejí rodiny i s dětmi,
staví si domy, školy, nemocnice.
Na rozptylových loučkách rostou
správní budovy, knihovny, restaurace.
U pomníků padlých hrdinů vznikají
vodní nádrže, tepelné elektrárny.
Vyšlapané cestičky mezi náhrobky
nahradily obousměrné silnice.
Celá města se stěhují na hřbitovy.
Na hřbitovech je teď hodně živo.
Početní převaha živých nad mrtvými
je v těchto místech prostě šokující.
Kamil Bouška (nar. 1979) je český básník, člen básnické skupiny Fantasía. Publikoval ve skupinovém sborníku Fantasía (2008), samostatně pak debutoval sbírkou básní Oheň po slavnosti (2011), za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera za poezii a objev roku. Dále vydal sbírky Hemisféry (2015) a Inventura (2018). Většina publikovaných básní pochází z rukopisu sbírky, která letos vyjde v nakladatelství Fra.