Koláž Eva Koťátková
Populární britský aktivista a politický komentátor George Monbiot vydal nedávno knihu Regenesis: Feeding the World without Devouring the Planet (Regeneze. Jak nasytit svět a nesežrat přitom planetu, 2022). Autor ukazuje moc, škodlivost a zároveň křehkost globalizovaného zemědělského systému v podobě, v jaké se rozvinul během posledních desetiletí. Jako celek je dnes lidstvo výrazně závislé na pěstování pouhých čtyř plodin, a to pšenice, rýže, kukuřice a sóji. Tyto plodiny představují šedesát procent kalorií, které zemědělství celosvětově produkuje. Velká část z nich se přitom využívá neefektivně a s negativními dopady na klima, protože jsou napřed zkrmovány zvířaty, která lidé poté konzumují ve formě živočišné stravy. Osiva, hnojiva, pesticidy a herbicidy má přitom v rukou několik málo globálních korporací.
Tento systém tvořený několika málo klíčovými plodinami a silnými (a proto těžko nahraditelnými) vztahy je mnohem zranitelnější, než by bylo husté pletivo vztahů slabých, které se mohou v reakci na nové podmínky (třeba pandemii, válku či sucho) nahrazovat a vykrývat. Obrovské ekologické externality vytváří toto intenzivní, vysoce chemizované zemědělství především ve vztahu k půdě. Jak Monbiot barvitě líčí na základě nejnovějších vědeckých poznatků, půda není danost a není to žádná „hrouda“. Jde daleko spíše o proces, na němž se účastní obrovské množství organismů (hmyzu, rostlin, půdních mikroorganismů). Ty neustále vytvářejí a obnovují biochemické a strukturní kvality půdy. Jen půda s dobrou strukturou dokáže například účinně zadržovat dešťovou vodu a bránit se vysychání a erozi.
Monbiotovou pointou není ovšem podpora „malého“, lokálního ekologického hospodaření, jak by asi rádi slyšeli konzumenti ekologických produktů a hlasatelé návratu k „opravdovému“ jídlu. I to autor podrobuje důsledné kritice a – podobně jako z úplně jiné strany zastánci dnešního statu quo a intenzifikace – tvrdí, že taková produkce potravin prostě není schopna uživit vzrůstající počet lidí na planetě a v každém případě vyžaduje neúměrně velký zábor půdy. Podle Monbiota musíme naopak usilovat o „rewilding“ (zdivočení) velké části dnes zemědělsky obhospodařované krajiny – ve prospěch mokřadů, lesů, velkých savců a nejrůznějších lidmi nekočírovaných a neinstrumentalizovaných ekosystémů. Jen takové ekosystémy mohou pomoci s tlumením nárazu klimatické změny a mohou vstřebat kvanta již dnes uvolněného uhlíku z atmosféry.
Řešením, které Monbiot nabízí, je výroba potravin skrze precizní fermentaci. Jeho sci-fi vize je změnou podobného rozsahu, jakou byl přechod od lovu a sběračství k zemědělskému hospodaření. Velká část potravin, především těch bohatých na bílkoviny a tuky, by se měla začít vyrábět továrně – ve fermentačních tancích za pomoci modifikovaných mikroorganismů. Jestliže kniha začínala poetickým líčením vůní a chutí různorodých druhů jablek a obdivem ke komplexitě „dělání půdy“ v lidmi nekontrolované (byť jimi často poškozované) souhře (mikro)organismů, v druhé části provází čtenáře inženýrský jazyk. Nostalgicky konzervativní autor se tu proměňuje do utopického konstruktéra – nejen nového hospodářství, ale de facto přírody a společnosti. Husákovo dítě se při popisu této fermentační revoluce těžko ubrání vzpomínce na ambivalentní fascinaci amarouny z osmdesátkového seriálu Návštěvníci.
Autor nebagatelizuje řadu námitek proti tovární produkci potravin – od argumentu, že stejně jako v případě současného zemědělství hrozí i zde korporátní uchvácení produkce, až k přetrvávajícím technologickým nedostatkům a neznámým. Fermentační výroba a 3D tisk mikrobiálních proteinů by musel být decentrovaný a vyžadoval by rozvolnění pravidel duševního vlastnictví. Monbiot rozvádí i zdravotní stránku věci, například nutnost testování na alergeny. Co ale zůstává nezpochybněno, a naopak se v Monbiotově vizi mocně intenzifikuje, je celkový inženýrský narativ, který podpíral právě to chemizované zemědělství, jehož se nyní Monbiot snaží zbavit. Nebo přesněji, autorovo řešení spočívá v přísném rozdělení světa na zdivočelou přírodu, kde bude probíhat lidmi nekontrolovaný vývoj, a tovární přírodu, pro kterou vyvineme novou dělnicko-rolnickou třídu mikrobiálních zaměstnanců. Půjde vlastně o velké plochy národních (zdivočelých) parků s ostrůvky národních (fermentačních) tanků, kam budou gastronauti jezdit čerpat substance a chutě.
Přesně ty poznatky mikrobiologie, které dnes dovolují vznikat potravinářským start-upům zaměřeným na precizní fermentaci, ale ukazují, že jídlo je daleko víc než jen zdroj kalorií a souhrn několika makro- a mikroživin, které lze shrnout do kalorické tabulky. Je to nejen energetický, ale také informační vztah organismu ke světu a samotný organismus je komplexní holobiont zanořený v mikrobiální realitě. O fungování střevního i environmentálního mikrobiomu toho víme pořád relativně málo a jejich inženýrská manipulace bude jistě způsobovat řadu nezamýšlených efektů – podobně jako se dnes ukazuje, že nejrůznější „bezpečná“ aditiva a umělá sladidla ovlivňují střevní mikrobiom a metabolismus cukrů. Monbiotova vize je v silném slova smyslu osvícenská, v tom dobrém i špatném, co osvícenectví obnáší. Člověk nejprve (skoro) všechno zničil a teď může dát (skoro) vše do pořádku.
Možná, že antropocén už skutečně zašel tak daleko, že nám nezbývá než odvážně experimentovat a pokusit se ve svitu inženýrské čelovky a s amarouny v chlebníku šlapat dál. A nakonec zazáří i nové michelinské hvězdy. Každopádně si můžeme na této představě otestovat meze svého biokulturního antikonzervatismu a své víry v lidské schopnosti.
Autorka je socioložka.