Na výstavě výjevů

Již 26. ročník letního site specific projektu Divadla Continuo obydlil prostory opuštěného nákladového depa vlakového nádraží v Českých Budějovicích. Ten letošní se příznačně jmenoval Agora, a jak název napovídá, Continuo se v něm dramaturgicky přiklání k sociálně­-politické linii svých inscenací. Ve výzkumné části projektu se tvůrčí tým pustil do spolupráce s odbornicemi a odborníky, aby následně, po vzoru starověkého prostoru pro veřejnou debatu, jejich vhled přenesl do divadelní situace. Na přípravě projektu se podíleli například Thomas Metzinger, německý filosof zabývající se studiem vědomí, český neurovědec Jiří Horáček, politolog Jiří Pehe, klimatolog Radim Tolasz, částicová fyzička Hedvika Kadlecová, vědec v oboru umělé inteligence Tomáš Mikoliv, Peter Sutóris, slovenský kulturní antropolog, či Anna Gromanová, divadelnice a pedagožka univerzity SUPSI ve Švýcarsku. Na samotné inscenaci pak spolupracovaly takřka dvě desítky mladých umělců, ať herců, výtvarníků či muzikantů, z celé Evropy.

Mezi hroudami hlíny

Ve střídmě osvíceném prostoru u budovy ná­kladového depa na první pohled zaujmou zavěšené obrazovky – ocitáme se v galerii. Na peróně čekají stoly s masivními hroudami hlíny. Pár pivem posilněných diváků hlínu ohmatává a mne mezi prsty, zatímco z obrazovek visících na tmavém dřevěném stropě na nás zatím shlížejí mlčící, čekající tváře. Působí to dojmem, že se setkáváme na online pracovní schůzce či konferenci. Představení začíná v devět hodin večer a perón sevřený mezi zrezivělými vagóny má v zapadajícím slunci barvu mědi. Ze všech šesti obrazovek náhle promluví tvář uměleckého šéfa Divadla Continuo Pavla Štourače: „V jakém světě to žijeme?“ Divákům nad hlavami zaznívají repliky hostů a hostek, předpovídající konec jedné civilizace a začátek nové. Profesor Metzinger podává zprávu o situa­­ci světa, který je podle něj „out of control“ a rezolutně konstatuje definitivní prohru tváří v tvář klimatické krizi. A zatím kdesi za našimi zády projíždějí vlaky, dunící soupravy plné lidí, ze kterých zahlédnu jen rozmazané tváře.

Ke stolům se pomalu scházejí performeři a pouštějí se do opracovávání hlíny. Sluch se zde potkává se zrakem: zatímco Metzinger prohlašuje, že v sobě nosíme model světa, který není určen k tomu, aby byl správný nebo pravdivý, ale především funkční, performeři modelují hlínu. Neurovědec Horáček přichází během konference s heideggerovským existenciálním stanoviskem vrženosti do světa, který jsme si nevybrali, ale který jsme nutně zdědili. Takřka ironicky působí kontrast mezi němým, až animálním projevem těla na scéně a intelektuálním mihotáním obrazovek, které prorocky konstatují konce a začátky. Jako by o něco více pravdy bylo v živém obraze scény než v artikulované odpovědi na videu. Tato ironie se ovšem sama završí v momentu, kdy jeden z promlouvajících reaguje na otázku další otázkou – zeptá se Pavla Štourače, zda to, co se právě teď děje, je divadlo. Šalamounská odpověď zní: vy nejste herec (ale jako divačka vidím herce), není to scénář (ale jako divačka tuším přípravu) a sám režisér přichází na scénu, zatímco pozoruje svůj obraz z televizní obrazovky, jak mluví o klíčovém aspektu divadla, jímž je opakovatelnost.

Poetické obrazy

Za lehkého smíchu diváků se radikálně proměňuje celá scéna. Jsme mlčky vyzváni ke vstupu do vagónů, přistavených po celé délce perónu. Dříve zahrazené cesty se otevírají a před námi se rozkrývají poetické výjevy. V jedné z kójí potkávám rodící ženu, další dvě jí asistují, jenže z jejích útrob nevychází dítě, nýbrž mladý zelený stromek a mokrá hlína. Jak těžké by asi bylo porodit strom? A jak by se změnilo naše vnímání stromů, kdyby každý z nich musel být nejprve porozen? V dalším vagónu probíhá archeologický průzkum půdy. Dvě vědkyně prohrabávají hlínu a štětečky očišťují zbytky po lidské každodennosti: pomačkané papírky, potrhanou starou košili… Není jasné, jaká data sbírají, ale zřetelně jsou v čase po katastrofě. A dál, dva do půl těla svlečení muži násilně tvarují hlínu, bijí do ní, jako by to bylo tělo nepřítele, jako by se sami chtěli stát hlínou a vytvarovat sami sebe do ideální podoby héroa. V dalším vagónu je postel a v ní žena a muž. Žena spí klidně, dokud ji neprobudí noční můra. Odhrnuje peřinu a otevírá mužovo torzo, opět z hlíny, zpod nějž vykoukne třetí hlava. Není možné si nevzpomenout na Eliotův verš: „Kdo je ten třetí, kdo stále kráčí vedle tebe?“ A dál, dva lidé zasypaní hlínou a napojení na trubičky v epileptickém třasu a s kyslíkovými maskami. Díváme se na ně jako do inkubátoru a nevíme, jak dlouho ještě svou vlastní křehkost snesou. Pár sedící u stolu pokrytého vrstvou hlíny. Otisknou do ní své obličeje a vzniklé masky tvarují kuchyňským nožem, nůžkami, škrabkou…, jejich rozpíchané a probodané tváře se skryjí až ve vášnivém polibku. Obrazy se zhmotní, vyeskalují a zmizí, aby v následném loopu začaly znova. Mohu náhodně bloudit mezi davem diváků a prohlížet si tuto výstavu jevů.

Výjevy z vagónů

Poté, co dobloumáme vagóny­-galeriemi se specifickým a citlivým zvukovým designem, přivolá nás rytmus bubnu zpátky na perón. Mlčící hlavy na nás opět shlížejí ze své výšky, načež se objevuje majestátní, obří hliněná socha kozla. Je spoutaná provazy a performeři ji za sborového zpěvu táhnou do další budovy. Ani zde si nevydechneme, těžké posuvné dveře se v pravidelných intervalech otevírají a zavírají, aby nám odhalovaly další obrazy. V kontrastu k intimitě pokojíčků se teď naopak pracuje se vzdáleností výjevů ve vagónech: zahlédnu uvězněnou ženu, která se snaží osvobodit – evokuje to všelicos, od obchodu s bílým masem až po tajně cestující migranty. Dva muži si podávají pytle s těly a píší křídou čárky na dřevěné obložení vagónu. Jinde visí nahá těla mezi torzy figurín a z jejich plasticity mrazí. Dále vidíme herce­-vědce, ve kterém poznávám jednoho z účastníků konference, jak pantomimicky komentuje repetitivní počínaní jiného muže. Po krajně drsných obrazech z jiných vagónů nás upřímně rozesměje komický „souboj o kupéčko“, výjev, jaký zná snad každý, kdo někdy cestoval vlakem bez rezervace místa.

Do závěrečné scény nás vede operní ženský hlas a divoký rytmus akordeonu. Choreografie v jednoduchém settingu obyčejného nábytku evokuje staré divadelní otázky: Kdo je to? Za co bojuje? Jaká je to situace? Provazy oddělují prostor mezi diváky a scénou, mezi „toto je divadlo“ a „toto není divadlo“. Vzpomínám na hlas Anny Gromanové, která během konference mluvila o roli oběti – tu dříve lidé nepřinášeli jen kvůli lepší budoucnosti, ale i jako poděkování za minulost. Mám dojem, že Continuo si dovolilo udělat mimo jiné divadlo o divadle: závěrečné obětování kozla­-ženy působí jako snaha zbavit se prokletí této společnosti, která není schopná čelit svým problémům, ale i jako vzývání divadla jakožto zrcadla společnosti, v něž věřili divadelní antropologové. Je hříchem nebo problémem vůbec to, že jsem? A je tento fakt sám o sobě nutné odčinit? Nebo po vzoru této inscenace skončíme, jak jsme kdysi začali, a zbude z nás jen prach?

Autorka je herečka a filosofka.