Principál lidského cirkusu

Nathan Fielder je kultovní postavou televizní tvorby již téměř deset let. Jeho reality dokushow Nathan for You (2013–2017) si během čtyř sezón získala pozornost především „náročného“ publika, jež vyhledává experimentálnější tvorbu. Nyní Fielder přestoupil na HBO, což mu automaticky dává větší dosah, a vyprodukoval seriál Zkouška, který se setkal s nadšenými reakcemi starých i nových fanoušků. Spolu s uvedením poslední epizody byla oznámena příprava druhé série.

Hranice manipulace

Při sledování Fielderovy tvorby vyvstává základní intuitivní otázka: kde začíná a končí hranice autenticity? V Nathan for You Fielder pomáhal malým podnikatelům prorazit na trhu prostřednictvím bizarních plánů. Ve Zkoušce tvrdí, že nachází skutečné lidi, jimž důsledným, ad absurdum dohnaným nacvičováním jejich životních výzev pomáhá čelit realitě. Zároveň v obou seriálech rozvíjí příběh své vlastní persony, zakřiknutého chlápka s nulovou sociální inteligencí.

Tvůrci nás navádějí k názoru, že Fielderova postava je stejně jako alter ega anglického komika Sachy Barona Cohena výrazně zveličená a umělá, ale interakce s lidmi jsou reálné. Jenže podobné pochyby jako Borat budí i Nathan. Opravdu se dá věřit, že ani po čtyřech sériích manipulací a lží v Nathan for You si účastníci Zkoušky nejsou schopni vygooglovat, kdo je Nathan Fielder, aby zjistili, že vyřčený cíl je jen záminkou ke sledování lidského cirkusu? Samozřejmě to je podezřelé.

Pátrání po hranici autenticity je ale trochu slepá ulička. Pravdu se nikdy nedozvíme a k čemu by nám vlastně byla? Základní pravidlo sledování reality TV všeho druhu je přestat lpět na realitě, protože jinak si výsledný produkt neužijeme a budeme se rozčilovat stále dokola nad stejnými problémy: Je tohle pravda? Proč tvůrci chtějí, abychom si mysleli, že to je pravda? A pokud chtějí, abychom si to mysleli, co skrývají? Tyto otázky nám zkrátka brání vnímat specifika vyprávění, které přesahuje hodnoty pravda/lež.

Zkoušení ve zkoušení

Nejlepší způsob, jak si Zkoušku užít, spočívá v přijetí toho, o čem s jistotou víme, že jde o konstrukt. Fielder se totiž v testování druhých začíná víc a víc ztrácet a nakonec se ocitá uprostřed celého simulovaného života s falešnou partnerkou a synem, včetně několika vrstev zkoušení ve zkoušení po vzoru Kauf­manovy Synekdochy, New York (Synecdoche, New York, 2008). Zatímco v Nathan for You šlo o druhý plán, který se do popředí dostával hlavně koncem sérií, aby nabídl gradaci a emocionální vyvrcholení, zde je velmi brzy jasné, že Nathan je tím, koho máme celou dobu sledovat. Možná to souvisí s tím, že lineární příběh s jasným protagonistou je pro HBO vhodnější, možná jde ale o přirozený vývoj Fielderova zájmu o existenciální horor.

Zklamání mohou zažít ti, kteří si dříve užívali především Fielderovy interakce s (domněle) nic netušícími podnikateli. Oproti jeho předchozí tvorbě mají aktivní účastníci Zkoušky větší povědomí o produktu, který vzniká. Jen si myslí, že Nathan to považuje za skutečný životní coaching, čemuž skutečný Fielder určitě nevěří.

Jistá manipulace účastníky tedy přetrvává. Fieldera vždy zachraňovalo, že jako nejubožejší figuru zobrazuje sebe sama, což je celkem běžný trik užívaný komiky k neutralizaci vlastní jízlivosti. Rozdíl samozřejmě spočívá v tom, že zatímco svou nelichotivou personu si Fielder konstruuje podle svého uvážení a vlastní komfortní zóny, o způsobu zobrazení druhých rozhoduje on.

Co s morálkou?

Zkouška nabízí další morálně pochybné koncepty – třeba stalkování nic netušících lidí herci, kteří je pak mají ztvárnit. To, že je nevhodnost takového počínání nahlas pojmenovávána, na ní ale nic nemění. Pojmenovat problém neznamená vyřešit ho. A tohle hodnocení platí bez ohledu na autenticitu – ať už tvůrci stalkují cizí lidi nebo se nás pokoušejí o tom přesvědčit, morální vzkaz je stejný.

Musíme přijmout, že dobře skrytá osoba za postavou Nathana Fieldera (která nemizí ani během veřejných vystoupení) nám nejspíš nikdy karty neodhalí. A to je tím paradoxnější, že Zkouška je příběhem zranitelnosti a otevřenosti. Nathan totiž performuje odhalení prázdnoty svého života a nenaplněnosti své existence. Pomáhání jiným najít štěstí je tenkou náplastí na marnou snahu najít štěstí vlastní.

Publikum má tendenci zjišťovat, co je s Nathanem „špatně“. Obecně vzato ale není dobrý nápad snažit se Fieldera diagnostikovat autistickou poruchou. Tendence patologizovat jeho stav ubírá jeho existenciálnímu dramatu na univerzalitě, kterou jde z jeho osobních dramat vypozorovat. Každá fikční postava, jíž je přiřazena diagnóza, se stává pro „zdravé“ diváky a divačky bezpečnou a její excesy přestávají sekat do živého. Mnohem lepší je jeho chování prostě číst jako projev expresivně ztvárněného introverta. (To samozřejmě neplatí pro ty diváky, kteří sami autistickou poruchou trpí a mohou v seriálu najít podnětnou reprezentaci své zkušenosti.)

Jak je patrné, udělat si o Zkoušce a obecně o Nathanu Fielderovi jasno, je nesmírně složité. I když si člověk řekne, že chce na jeho hru přistoupit, stejně se mu vzadu v mysli nepřestane formovat povědomí o rovinách manipulace. Přesto je úžasné, že Zkouška funguje jako velmi intimní lidské drama a k Fielderově personě je možné cítit silnou empatii. I když s jistotou víme, že je ze všech aspektů celé produkce vůbec nejvíc „pod kontrolou“ skutečného Fieldera, který zůstává našim očím zcela skryt. Těžko se ale pátrá po někom, kdo v posledních letech využil televizní platformu nápaditějším a podnětnějším způsobem.

Autor je filmový publicista.