Sport jako avantgarda filosofie

Vztah filosofie a sportu není zrovna nejfrekventovanější téma, i když není ani zas tak neobvyklé. V příslušné literatuře se dá najít řada úvah, jež se stáčejí k čemusi jako „filosofie sportu“, tedy k filosofickým analýzám charakteru a role sportu v moderní době. Komercializace, instrumentalizace nebo byrokratizace moderního světa se nutně propisují i do sportovní sféry. Důraz na výkonnost, který vede k téměř úplnému odosobnění, s tím spojený doping, syndrom vyhoření, tělo vnímané jako předmět… Dalo by se libovolně pokračovat. A neměli bychom také zapomenout na fenomén diváctví: sport jako narkotikum, zvláštní ohlušenost a zaneprázdněnost dramatickou podívanou, která dnes ze sportu činí jakýsi zautomatizovaný spektákl podle předem určeného harmonogramu. Proti takovýmto formám úpadku pak bývají vyzdvihovány původní řecké ideály olympismu, kalokaghatie a podobně.

Všechny tyto úvahy mohou být podnětné a mají svůj význam – jen s tou výhradou, že o sport v nich jde vlastně až na druhém místě. Ten je zde jen jakýmsi exponentem kulturní kritiky, byť s určitým konkrétnějším zaměřením. Co kdybychom si ale položili otázku přesně opačnou, tedy nikoli co je na dnešním sportu upadlé a pokřivené, nýbrž co je na něm naopak stále živé? Co je onou vnitřní silou sportu, o niž se i deformující tlaky modernity rozlamují a na níž troskotají? Ne­­ozývá se v něm i přes všechen dnešní cynismus a vyprázdněnost přece jen něco podstatného? Tahle skrytá rezistence a stálé sebeobnovování sportu, byť vždy jen částečné a nedokonalé, je něco, v čem lze současný sport srovnat snad jen s uměním a do určité míry možná i s politikou. Jak by se naznačená změna perspektivy promítla do kritických úvah o moderní době?

Rodný list modernity

Zejména v našem prostředí, tak silně ovlivněném fenomenologií, může mít člověk někdy pocit, jako by za všechny nešvary moderního světa mohl Descartes a jeho myšlenka o subjekt­-objektovém dualismu. Dualismus jako takový byl však jen stěží něco nového. Starý pythagorejský mýtus o duši, která je pouze dočasně uvězněná v těle, přešel přes Platóna do uvažování církevních otců a po dobu dalšího tisíce let byl jedním z hlavních pilířů křesťanské teologie. Pokud se od dob Descartových v tomto směru něco proměňuje, pak spíše to, že napětí mezi tělem a duší naopak mizí. Zatímco v antice a ve středověku byla duše jakýmsi bytostným základem života, vlastním centrem lidské svobody, v novověku se z ní postupně stává jen soubor kognitivních procesů – tedy vlastně to, co dnes označujeme jako vědomí. Přesto je i v tomhle ohledu Descartova odpovědnost omezená. Naše moderní „psychologie bez duše“ a vědomí zredukované na chemické a fyziologické procesy v mozku je s Descartovými úvahami nakonec v přímém rozporu.

Přes všechen svůj význam byl Descartes spíše jen jednou z řady postav celkového historického vývoje, který byl do značné míry veden svou vlastní dynamikou. V sedmnáctém století byla Evropa rozvrácena třicetiletou válkou. Z náboženství, které bylo po staletí faktorem stabilizujícím a homogenizujícím, se postupně vyvinul hlavní zdroj společenských rozporů a nejistoty. Bylo třeba najít nový univerzální fundament, nějaký nový pevný bod, zdroj stability a jistoty. Právě odtud – byť váhavě a klikatými cestami – se začíná rozvíjet komplex modernity, k jehož postupnému ustavení Descartes přispěl. Není náhoda, že jeho meditace jsou vedeny jako hledání toho, o čem nelze pochybovat. Věda (vědění a poznání, postupně stále více orientované na svět jakožto přírodu) opouští svůj původní metafyzický rámec a v průběhu několika dalších staletí se dějinně emancipuje. Matematizace přírody, započatá už v renesanci, se postupně vyvíjí do exaktní metody, která dovoluje přírodní jevy nejen s vysokou přesností popisovat, ale do značné míry je také generovat a řídit.

Ačkoli byl skutečný historický vývoj oproti této hrubé skice výrazně složitější, popsané změny přesto tvoří jakýsi křestní list modernity, nebo aspoň její velmi významný prvek. Jak upozornil Max Weber při popisu moderní racionality, kalkulovatelnost a propočitatelnost se stává jejím hlavním hybným momentem. Bezpečí, jistota, schopnost věci předvídat, ovládat je, manipulovat jimi, mít je ve své moci. To je hlavní účel přírodní vědy jako souboru toho, co je v daném okamžiku kognitivně jisté a nezpochybnitelné. Totéž se pak z druhé strany vyjadřuje jako konec metafyziky a všech ideologií – od devatenáctého století spíše výslovně formulovaný program než nezaujatý popis situace. Tahle tendence postupně akceleruje až do jakési horečné snahy zbavit se všeho, co vědecké metodě vzdoruje – tedy všeho, co je „pouze“ myšlenkové, spekulativní, nejisté a nevypočitatelné, co nelze experimentálně falzifikovat. Když Marcel Gauchet v této souvislosti hovoří o postupném odkouzlení světa, je na této formulaci něco příznačného. Sugeruje dojem, jako by starší duchovní rámec Evropy byl jen jakýmsi kouzlem, možná dokonce varietním trikem, bez něhož je napříště třeba se obejít. I takzvané kritické úvahy mohou mít nezřídka charakter sebepotvrzování.

Svět bez budoucnosti

Z této genealogie vysvítají nejen důležité charakteristiky dnešní doby, ale také její největší rizika. Z jistoty – v jejích nejrůznějších modalitách, od teoretického vědění až po technickou manipulovatelnost – se stal hlavní imperativ. Zygmunt Bauman jako jeden z prvních upozornil, že pohnuté osudy Evropy ve dvacátém století také nebyly spojené ani tak s iracionalitou svářících se ideologií, jako spíše s jejich skvělou racionalitou, tedy s jejich scientistní a technokratickou perspektivou, o niž se opíraly teoreticky a jež jim zároveň otevírala dosud nevídané praktické možnosti. Dnes sice chceme být opatrnější, ovšem hlavní poučení jako bychom přesto přeslechli. Stále nás více děsí nevědecký charakter ideologických a politických alternativ než přetrvávající racionalita celoplanetárního vědeckého diskursu.

Není na tom nakonec nic divného. Stále jsme ovládáni hlubokou potřebou jistoty, dnes snad ještě více než kdy dříve. Situace postupně zašla tak daleko, že se z jistoty stal už nikoli imperativ, nýbrž vládnoucí sebeklam. Naše touha po bezpečí, po moci, po kontrole se postupem času tak vystupňovala, až jsme začali věřit, že něco takového skutečně máme. Možná ne my konkrétně, ale někdo někde určitě ano, nějací vědci, experti či politici. Že mají k dispozici všechna potřebná data, že pracují s věrohodnými modely a predikcemi, že mají chod světa přece jen nějak pod kontrolou. Dnes to pak znamená především víru, že už se kdesi ve vědeckých laboratořích vyvíjejí nové technologie, které by ještě dokázaly zvrátit ekologický kolaps, jehož hranici jsme už před drahným časem překročili. Jen se musíme ještě více soustředit na kvantifikovatelná fakta, a nějaké řešení téhle bědné situa­ce někdo určitě nakonec najde.

Není divu, že odvrácenou stranou naší touhy po jistotě je stále se prohlubující zoufalství. Žijeme ve světě bez budoucnosti. Chceme jistotu, a tak se veškerá naše pozornost soustředí výlučně na to, co je přítomné, tedy co je dané, co je k dispozici, s čím lze kalkulovat a počítat, na co se lze v daný okamžik spolehnout a co lze využít. Žádnou budoucnost nemáme, a to z toho jednoduchého důvodu, že jsme ze všeho budoucího učinili jen variaci našeho tady a teď. Skutečná budoucnost, tedy budoucnost jako něco bytostně otevřeného, neuchopitelného, nevypočitatelného, co ale přesto teprve vytyčuje smysluplný rámec našeho aktuálního světa, co právě skrze bytostnou nejistotu zakládá vlastní podstatu naší bezprostřední reality, taková budoucnost pro nás neexistuje a nechceme o ní nic vědět. Je pro nás hrozivá. A tak nám nezbývá než si ji buď intenzivně zastírat, anebo ji popřít – tedy ji co nejvíce zredukovat na kalkulovatelné položky naší aktuální situace. Obojí vychází vposled nastejno.

Základní nejistota

Možná právě tato situace propůjčuje sportu jeho stále větší závažnost. Sport se totiž tomuto modernímu pohledu, tomuhle zúzkostňujícímu bezčasí nekonečné přítomnosti vymyká. Otevřenost a nejistota v něm nejsou jen nějakými podružnými externa­litami, nýbrž tvoří jeho vlastní ­podstatu. Sport je bytostně vázán na situace, jež nikdy nelze beze zbytku dostat pod kontrolu, a nelze je proto ani spolehlivě předvídat. Kde tahle základní nejistota chybí, tam také sport odumírá a umlká. Člověk pak sice ještě může vykonávat nějakou fyzickou lokomoci nebo jiné tělesné pohyby, už ale ne doopravdy jako sport. Podobně je tomu i ve sportovních hrách: jistota o tom, jak nějaké sportovní klání dopadlo, je možná pouze tehdy, když se jeho otevřené možnosti už naplnily a završily, tedy když vše definitivně skončilo. Sportovní týmy sice mohou ještě dohrávat dávno rozhodnuté zápasy, ale vlastní ohnisko sportu je v tom okamžiku už vyhaslé a celá věc už také nikoho nezajímá.

Sport je na nejistotu vázaný tak silně, že by bez ní vůbec nebyl možný. Dalo by se říct, že sport je ze své podstaty dynamická, ne­­ustále se proměňující otevřenost vůči novému, kde se vše jednou uskutečněné okamžitě znovu rozlamuje a vydává k přehodnocení. Je­-li sport stále živý, pak v něm vlastně ne­­existuje nic pevného, žádná přítomnost ve smyslu aktuální, zafixované reality. Přítomnost je v něm prostoupena budoucí nejistotou tak významně, že je sama labilní a nejistá, tedy vždycky jen dočasná a provizorní. Právě neuchopitelnost jakékoli živé situace, tahle poslední vydanost světu, kterou ve sportu člověk prožívá, ho upomíná na jeho vlastní pomíjivost a na jeho místo v časovém řádu kosmu. Neexistuje pro něj nic, na co by se mohl spolehnout a o co by se mohl opřít. Nezbývá mu proto než sám sebe neustále překonávat, neustále znovu vstupovat do této své nezajištěnosti a žít z ní. To je zásadní lekce, kterou si člověk má projít.

Zakusit porážku

Na sportu si tak člověk především uvědomuje, že jeho moc – jeho schopnost věci ovládat a mít je pod kontrolou – má své hranice. To je, zdá se, také původní smysl sportovních soutěží, v nichž šlo vlastně především o zážitek porážky, o zážitek vlastní nedostatečnosti, a to navzdory všem přípravám a do krajnosti vystupňované vůli. Tenhle hluboký otřes a katarzi z vlastního ztroskotání může zažít pouze někdo, kdo nasadil všechny své síly, kdo se cele obětoval pro naději ve vítězství, a přesto jej nedosáhl. Ne proto, že by něco zanedbal nebo byl něčím nedostatečný, nýbrž proto, že selhání k němu bytostně patří jako jeho lidský úděl. Proto má také oslavování vítěze rituální, náboženský charakter. Vítěz je ten, jenž jako jediný v tom kterém klání nepodlehl. Ačkoli je fakticky člověkem, pozvedá se symbolicky nad vše lidské. Představuje tabu: svým vítězstvím reprezentuje pro ostatní sféru numinózního, posvátného, božského. Jen jemu ze všech ostatních bylo dáno překonat svůj lidský osud, byť jen po­­myslně a na jediný prchavý okamžik.

Sféra sportu tak vytváří silové pole, které staví novověký světonázor od základu na hlavu. Možná právě proto si stále zachovává svůj význam a přitažlivost, alespoň jako způsob kulturního odreagovávání, jako hlas z jiného světa, s nímž se ale člověk přesto může identifikovat a považovat jej za vlastní. Jako připomínka lidské situovanosti a vydanosti, a zároveň jako upozornění na otevřenou a nevypočitatelnou budoucnost, v níž člověk bude hrát – tak jak tomu v lidských dějinách je a vždy bylo – o sebe sama. S velmi omezenými znalostmi a schopnostmi, navíc svým lidským osudem předurčený k nezdaru a ztroskotání. A přesto s nadějí, že se může nad svou nicotu pozvednout. Že může vytvořit nejen zabezpečený svět, ale skutečnou kulturu – tedy něco, co se svým způsobem vyklání mimo veškerá fakta a co proto podle starého pojetí souvisí výhradně s lidskou duší. Právě sport by se tak mohl stát nečekaným vychovatelem moderního člověka, jedním z hlavních faktorů toho, co Patočka označoval jako péči o duši. Nikoli jako prosté odreagování od stresu a zaměstnanosti, tedy svého druhu psychohygiena, nýbrž jako podstatný rys nové, univerzální lidské praxe. Jako péče o duši celého lidského světa, jíž by si člověk znovu přivlastňoval svou budoucnost.

Vzdálený příbuzný

Zárodky téhle alternativní cesty se přitom sbírají už nějaký čas. Kant byl snad poslední, jehož myšlení v sobě ještě spojovalo jak rys vědeckosti, tak i metafyzickou spekulaci. Od Hegela se pak začíná ustavovat nová filosofická linie, která se vědomě distancuje od hlavního, na vědu a matematiku zaměřeného proudu. Proti různým variantám empirismu či pozitivismu a teorii vědy se začínají prosazovat směry myšlení, které jsou programově orientovány na člověka, na lidskou dějinnost, časovost, situovanost, kulturnost, imaginaci – od marxismu a novokantovství až po fenomenologii a existencialismus. Není náhoda, že si ke svým analýzám místo vědy často vybíraly fenomény, jako je umění nebo politika. Tedy fenomény, které jsou, stejně jako sport, svou podstatou založeny na nejistotě, nevypočitatelnosti, na přesahu, na otevřenosti novému. Z tohoto hlediska by sport do filosofie nepřicházel jako cizinec, nýbrž spíše jako vzdálený příbuzný, který sice dosud žil v ústraní, ale právě proto by mohl svou svěžestí otevírat pro filosofické myšlení nové možnosti.

Těžko ale půjde o poklidné vyplutí. Současná filosofie stále váhá, pokud jde otázku, co má být její náplní a hlavním úkolem. Pořád je v ní silný proud, který usiluje o kontinuitu s barokním projektem vědecké jistoty. Ten je veden přesvědčením, že doménou filosofie musí být čistá teorie. Jakékoli důrazy na fantazii, situovanost a otevřené možnosti lidské seberealizace jsou podle něj potenciálně nebezpečné, protože iracionální. A pokud jsou iracionální, jsou i ideologické, a nesou proto v sobě zárodky totalitarismu. Takovéto „nevědecké“ přístupy by prý nakonec vedly do otroctví. Jsou údajně zradou vzdělanců, z nichž se ve dvacátém století nepozorovaně stali nepřátelé otevřené společnosti. Nemá­-li se filosofie takto prohřešovat proti svému poslání, musí podle zastánců „vědeckého“ pojetí stát nad konkrétními lidskými situacemi i nad celým společenským děním. Jejím hlavním úkolem je teoretický odstup. To v podstatě znamená nezaujaté pozorování a logickou analýzu pojmů a metod v přírodních a společenských vědách, případně filologické bádání ve starých knihách a historických archivech.

Šílenství racionality

Proti takovému pohledu se ovšem ve filosofii už dávno zvedají kritické hlasy. Hlavní námitkou je, že žádná čistá teorie neexistuje. I sám pojem racionality podléhá určité historické situaci, je budován v kontextu určitých předpokladů a v souvislosti konkrétních společenských okolností. To neznamená, že by tento pojem měl být opuštěn. Jen by měl být znovu promyšlen a nově definován v kontextu naší aktuální dějinné situace. Pryč jsou časy, kdy se vzpurnost a nezařaditelnost do dominantního racionálního diskursu daly onálepkovat jako šílenství a vykázat z veřejného prostoru za zdi ústavů a psychiatrických léčeben. V naší době bez budoucnosti, tváří v tvář blížícímu se zániku, se jako šílenství jeví pravý opak. Nikoli už to, co stojí vůči vědecko­-technickému paradigmatu jako jemu se vymykající externalita, nýbrž sám tento typ racionality se stává šílenstvím. V pojmu racionality došlo ke zvratu, nad jehož paradoxem by Foucault musel zaplesat.

Je načase konečně pojmout ­racionalitu výrazně šířeji. Nikoli už jako nezaujatý po­pis reality v teoretickém odstupu, nýbrž jako hledání alternativ vzhledem k vyvíjejícím se nejistotám, jež dějinně rámují celý lidský horizont. Jde nakonec o směr myšlení, s nímž byla filosofie spojena od svých počátků. Jeho základy položil už Aristotelés ve své etice, když uvažoval o lidské duši jako o tom, co žije z rozumění sobě samé a svým vlastním možnostem. Lidská svoboda pro něho byla možná pouze jako praktická racionalita, která se rozumějícím způsobem vztahuje ke své minulosti i budoucnosti a v tomto významovém rámci se snaží co nejlépe jednat. Protože lidská bytost je křehká a konečná, musí brát vážně všechny budoucí nejistoty, a nikoli si je zastírat, případně jen neangažovaně přihlížet vlastní sebedestrukci. Snad právě v tomhle projektu, kdy filosofie stojí před naléhavým úkolem hledání nové, zodpovědné globální racionality, by se sport mohl stát její nečekanou předpojmovou avantgardou.

Autor je sportovec a filosof.