Banánův boj

Nakladatelství Paseka vydalo v polovině ro­­ku knihu Nepřestat se dívat kolem sebe, knižní rozhovor Maxima Horovice s Milanem Trachtou alias Banánem, zpěvákem řady kapel, promotérem a moderátorem na Radiu Wave. Kdo se někdy pohyboval kolem hardcorepunkových koncertů, Banána jistě neminul. Zároveň o této scéně u nás bylo už ledacos napsáno. Připomeňme například legendární Kytary a řev (2002) od Filipa Fuchse, kolektivní publikace Revolta stylem (2011) a Kultura svépomocí (2016) nebo knihu Mikrofon je naše bomba (2018) Jana Charváta a Boba Kuříka. Oproti tomu Banánova kniha přichází s vhledem do osobního vývoje člena subkultury.

Hudba, káva, politika

Retrospektiva začíná Banánovým dospíváním, čundry na Šumavě, prvními zážitky z koncertů a prvními koupenými deskami. Sledujeme vcelku obyčejný příběh o klukovi, který objeví punk, načež dojde k nevyhnutelnému rozkolu s rodiči. Místy se objeví vtipná historka – třeba jak postpunkoví Make­-Up, kteří v Americe hráli s kapelami jako Sonic Youth nebo Fugazi, spali u Banána v jeho dětském pokojíku a později u jeho babičky. Čekala jsem, že kniha bude podobných příběhů, které Banán už stokrát odvyprávěl, plná, ale k mému překvapení jich bylo jen pár. Rozhovor se totiž zaměřuje zejména na Banána samotného – hlavní motivací prý bylo reflektovat pětadvacet let jeho přítomnosti na scéně. Dočtete se proto o jeho začátcích v Day After Records, o dnech prožitých v již neexistujícím pražském obchodu Rocksters nebo o hodinách strávených usrkáváním kávy, posloucháním hudby a vařením veganského guláše.

K politice – avizované v podtitulu Rozhovor o hudbě, politice a emocích – se Banán dostává, když popisuje svou spolupráci s Antifašistickou akcí (a vzpomíná na první ročníky festivalu MayDay) nebo s Hnutím DUHA. Narazíme na překvapivé postřehy o tom, kdy jsou blokády a přímá konfrontace legitimním prostředkem, nebo jak důležité je pracovat s místními lidmi, pokud chcete něco změnit v určité lokalitě. Škoda, že toto téma zůstává spíše na okraji, přestože spojení hudby a aktivismu je pro danou subkulturu zásadní – což ale každému čtenáři nemusí být zcela jasné.

Musí tam být ego?

Forma rozhovoru bohužel dělá knize medvědí službu. Volba otázek nevede k hlubšímu ponoru, a odpovědi tak kloužou po povrchu – zajímavé momenty Horovic opouští, jde dál a posouvá se k dalším, občas až triviál­ním dotazům. Někdy jako by na sebe otázky a odpovědi ani nenavazovaly a dynamika mezi tazatelem a dotazovaným chybí zcela. Horovic ani Banán se nedotýkají kontroverznějších témat, nepolemizují, nedohadují se. Až když se vedení rozhovoru na konci knihy zhostí Barbora Votavová, dojde na postavení žen na scéně a machismus, pokrytectví, uzavřenost a hierarchičnost komunity, jež sebe samu vidí jako rovnostářskou. Právě to jsou přitom otázky, které by podle mě měly zaznít, chce­-li někdo reflektovat své působení na hardcorepunkové scéně. Ta samozřejmě není nijak jednotná, ale vždycky mě iritovalo, kolik lidí si ji idealizuje, některé její členy skoro zbožšťuje, a udržuje tak její exkluzivitu. Bohužel tento přístup kniha jen podporuje.

Nejde přitom o něco, co by si Banán ne­uvědomoval. Jak přiznává, to, že si vždy připadal přijímaný, „samozřejmě nemusí vůbec znamenat, že scéna byla inkluzivní a otevřená pro všechny“. Stejně tak uvažuje nad svým postojem k maskulinitě, nad svou „chlapeckou“ naivitou a pocitem důležitosti. Jak řekl v rozhovoru s Michalem Pařízkem pro rozhlasový pořad ArtCafé: „Musí tam být ego – bez ega by to samozřejmě nešlo.“ Pokud tedy měl někdo podobnou knihu napsat, patrně to musel být právě Banán. Nejsem si ale úplně jistá, jestli je nutné takové knihy vůbec vydávat.

Při čtení jsem si neustále kladla otázku, o čem má text vlastně vypovídat. Co nám má předat a sdělit? Má být vhledem do hardcorepunkové subkultury? Pokud ano, člověku zvenčí toho moc neřekne – je to jako poslouchat rozmluvu mezi dvěma kámoši u vedlejšího stolu v hospodě. Posloucháte, ale stejně nevíte, o čem je vlastně řeč. O subkultuře a jejím ideo­vém pozadí se toho moc nedozvíme. A jestliže se jedná pouze o vhled do Banánova života, pak by bylo lepší, kdyby se nebál napsat knihu sám. Místy až příliš osobní a detailní vyrovnávání se s některými lidmi by se pak hodilo spíš do dopisu. Publikace je tak hlavně odpovědí na vnitřní potřebu uzavřít jednu životní kapitolu. Pokud však hledáte klasickou hudební biografii, bude lepší sáhnout po něčem jiném.

Autorka je socioložka.