Demiurg řádu Šrámu

Liverpoolský rodák Clive Barker se už na střední škole aktivně zajímal o divadlo. Na sklonku sedmdesátých let pak spoluzaložil avantgardní divadelní společnost The Dog Company, pro kterou sepsal celkem devět her, mimo jiné The Magician (Kouzelník, 1978) nebo The History of Devil (Ďáblova historie, 1980). Ty dodnes vycházejí ve sběratelských edicích, které Barker doprovází vlastními ilustracemi. Na začátku osmé dekády se už ovšem soustředil na psaní hororů. Výsledkem bylo hned šest povídkových sbírek známých jako Knihy krve (Books of Blood). Následně Barker vydal debutový román variující klasické faustovské téma Věčné zatracení (1985, česky 1995) a své hororové období završil novelou Hellraiser (původně The Hellbound Heart, 1986, česky 2021), kterou rok po vydání zfilmoval. Od konce osmdesátých let pak Barker postupně přecházel k epicky rozmáchlým fantaskním románům. I v nich si sice zachoval svou specifickou makabróznost a estetiku propojující sex a krev, ovšem Utkaný svět (1987, česky 2004) nebo Imajica (1991, česky 2007) už nevyvolávaly primárně děs, ale spíše okouzlení bizarními světy a jejich obyvateli. Že Barker straní především monstrům, respektive že za monstra nepovažuje ani tak příšery, jako spíše obyčejné maloměšťáky, bylo ostatně jasné už z povídky Hříchy otců z Druhé knihy krve (1984, česky 1997) nebo z prózy Cabal – noční rasa (1988, česky 1995), v níž se skupina hřbitovních monster brání invazi místních ziskuchtivců.

V trhlinách krutosti

Barker se díky své osobité vizi stal nadějí literárního hororu, který se v osmdesátých letech utápěl v průměrných příbězích bez výraznějšího stylu. Knihy krve lákaly čtenáře už svým názvem, který se ukázal být víc než jen příslibem krvavých atrakcí. Jádrem příběhů často bývá bizarní motiv, který ovšem autor rozpracovává překvapivě seriózně. Švédský spisovatel hororů John Ajvide Lindqist podotkl, že Barkerova síla je právě v tom, jak vážně své texty pojímá bez ohledu na šílené zápletky nebo přiznaně parodické vyznění. To je příklad grotesky Azrael a Jack o nepříliš úspěšném démonovi a jeho lidské oběti nebo potměšilé pocty divadlu Sex, smrt a hvězdy zář, v jejímž závěru vyráží na turné skupina mrtvých herců a hereček odhodlaných „hrát živé“. Jasně patrná je přitom autorova sympatie k postavám. Ať už vypráví o mladistvých delikventech, kteří si v pasťáku vytvořili kult prasete (v povídce Blues prasečí krve), nebo o prostém účetním, jemuž gangsteři zničili život a on se mstí prostřednictvím svého pitevního rubáše (Zpověď pornografova rubáše).

Navzdory naturalistickým popisům masakrů, kanibalismu, mučení a obskurních sexuálních praktik charakterizuje Barkerovy nejlepší horory motiv hledání lásky a místa, které by mohli jeho dojemní outsideři nazvat domovem. A týká se to nejen lidí, ale i rakovinového nádoru, který je obdařen schopností snít a život mu vdechla energie blízkého kinematografu (Syn celuloidu). V Knihách krve tak autor soustavně zkoumá možnosti existence ve světě, jenž je plný trhlin „vytvořených krutostí, násilím a zkažeností“, a zamýšlí se nad způsoby, jak vůči takovému světu projevit vzdor a nalézt sebe sama.

Architektura těla

Cesta k takovému poznání v Barkerově případě začíná u lidského těla a jeho více či méně závažného poškozování. Vědomí, že člověk je vak kůže, masa a kostí, jehož soudržnost není pevně daná, je ostatně jedním z pilířů splat­terpunku. Tuctové splatterpunkové příběhy leckdy připomínají návštěvu řeznického krámu kdesi na periferii. U Barkera ovšem místo přehlídky laciné řezničiny sledujeme jakousi inventuru prováděnou demiurgem pobaveným tragédií lidské existence – inventuru, která nakonec může vést jak k dekonstrukci, tak k vytvoření něčeho zcela nového.

Příkladem prvního přístupu je povídka Revoluce těla ze Čtvrté knihy krve (1985, česky 1995). Její tragickou hrdinkou je Pravačka, tedy pravá ruka nevýrazného dělníka středního věku. Pravačka plánuje se svou družkou Levačkou svrhnout tyranii těla. Po nocích, zatímco ujařmitel spí, se ruce setkávají na jeho břichu a plánují své očistné tažení. V nestřežených chvílích se pak během dne dotýkají jiných podobně smýšlejících rukou a zasvěcují je do svých plánů. Barker si libuje v hravých popisech meziruční komunikace a vnímání světa obou „hrdinek“. Bizarnost zde pramení z představy, že jednotlivé orgány mohou mít vlastní vědomí, i ze zvýznamňování pocitu odcizení, který mezi rukama a jejich uživatelem roste v každodenním životě, ať už v práci nebo při sexu s manželkou. I když nakonec Pravačka s Levačkou revoluci nedotáhnou do vítězného konce, zůstává lidským hrdinům znepokojivá otázka: jak dlouho bude trvat, než příkladu rukou budou následovat nohy, oči nebo jazyk?

Barker nicméně ve svém zkoumání integrity lidského těla často dospěje k jeho přeskládání v cosi jiného. V povídce Města v horách se dva britští turisté během svého putování po Jugoslávii stanou svědky podivného zápolení. Obyvatelé dvou horských měst využívají každých deset let sami sebe jako materiál k tvorbě čím dál gigantičtějších postav stvořených z masy lidských těl. Děs zde pramení z toho, jak snadno se v takovém stvoření ztratí lidská osobnost, a zároveň z fascinace představou, jaké to je, být součástí většího, byť i nemyslícího celku. V neposlední řadě je pak děsivá samotná monstróznost projektu – víme, že jednoho obra tvořilo 38 769 lidí, kteří posléze skončili v „neuspořádaných, mokvajících hromadách“.

Korporát míru a lásky

Vrcholem Barkerovy splatterpunkové tvorby je ovšem již zmíněný Hellraiser. Jedním z hrdinů je Frank – hledač „map rozmezí reálného a toho ještě reálnějšího“. Takovou mapu představuje záhadná Lemarchandova kostka, jejímž otevřením ovšem Frank odsoudí své tělo k zániku a duši k věčnému utrpení. Autor se zde vyžívá v popisech požitkářství, jež hraničí s šílenstvím, krvavých vražd a využívání těl obětí k vytvoření nového těla pro Frankovu zatracenou duši. A především uvádí do světové popkultury cenobity, teology řádu Šrámu, kteří mají přinášet hrstce vyvolených rozkoš dosud nepoznané intenzity, jež se ovšem v jejich pojetí neliší od bolesti. Základní látkou příběhu je sexualita postav – potlačovaná, vystavovaná na odiv, experimentující i zneužívaná. Barker v Hellraiserovi čerpal inspiraci z nejrůznějších zdrojů. Fascinující vzezření cenobitů, kteří se zjevují za zvuků kostelních zvonů a jejichž těla zdobí bezpočet jizev a háčků zaseknutých do kostí i měkkých tkání, až není možné poznat jejich pohlaví, vychází nejen z prostředí BDSM klubů v New Yorku či Amsterdamu, ale i z oděvu jeptišek. Ústřední motiv záměny rozkoše a utrpení, potažmo lásky přecházející v akt ničení, zase vzešel z jistého večírku londýnských hippies, o němž Barkerovi pobaveně vyprávěli tehdy začínající spisovatelé Neil Gaiman a Kim Newman. Ti tehdy, mimochodem, sami sebe nazvali „Korporátem míru a lásky“, což byl původní název řádu Šrámu.

Hellraiser je vysoce podvratný mix milostného románu, splatterpunku a parodie na tyto žánry. I dnes dokáže vyvolat nepříjemné pocity groteskními popisy odhalení nervových zakončení a pojetím lidí jako kusů masa, případně naivních jehňat, která si ani neuvědomila, že by měla na své porážce zabečet. Každou stránkou knihy prostupuje naturalismus a hrůza z vydanosti na milost a nemilost silám, před kterými není úniku. Zároveň je to ale příběh plný ironie, která se odráží nejen v zásadním nepochopení hrdinů, co jim vlastně cenobité nabízejí, ale i ve skutečnosti, že žijí prázdné a falešné životy a je jen otázkou času, než tajuplným silám po­­otevřou dveře do našeho světa. Ze všeho toho krvavého zmaru a líčení lidských bytostí jako necitelných monster poháněných chtíčem a sobeckostí nakonec vyvěrá jakási romantická melancholie. V závěru tak vypravěč konstatuje, že „scelení zlomených srdcí je rébus, na jehož vyřešení nestačí rozum ani čas“. Právě toto vcítění se do obětí, které nemají na svědomí ani tak monstra, jako spíš krutá společnost, činí z Barkerových příběhů cosi výjimečného.

Autor je literární publicista.