Americký spisovatel Jack Ketchum patřil k nejvýraznějším tvářím moderního literárního hororu. Ve svých románech a povídkách zkoumá hranice fyzického těla, které je mučeno, pojídáno i trháno na kusy. Skrze násilí se ale zároveň dotýká také subtilních otázek morálky a lidskosti.
Hororová tvorba Jacka Ketchuma se většinou vyhýbá nadpřirozeným prvkům a zpravidla je realistická. „Potřebuji k práci nějaký bod pocházející ze skutečnosti. Proto je tolik mých příběhů založeno na faktech,“ poznamenal Ketchum v doslovu k povídkové sbírce Sleep Disorder (Porucha spánku, 2003), kterou napsal se spisovatelem Edwardem Leem. A právě v příklonu k realismu se nabízí materiál nejpůsobivější – člověk jako takový a vše, co souvisí s jeho fyzickou stránkou.
Civilizační návyky
Jack Ketchum (vlastním jménem Dallas William Mayr) se do dějin literárního hororu zapsal už svým románovým debutem Po sezoně (1981, česky 2011). Přestože původní verze byla nakladatelem odmítnuta a autor musel svůj naturalistický styl zmírnit, kniha vyvolala kontroverze u čtenářů i kritiky. Skupina přátel, kteří se rozhodli strávit společný čas na odlehlé chatě, narazí na kanibaly žijící ve volné přírodě a o bolest a utrpení těla i ducha tak v příběhu není nouze. Ketchum jako by člověka navracel přírodě a srážel ho z pracně vystavěného piedestalu antropocentrické humanity zpět do potravního řetězce. Rčení „popel k popelu, prach k prachu“ se zde přirozeně rozšiřuje: maso k masu.
Člověk v tomto fikčním světě není ničím víc než hmotou, kterou sice pohání psýché, ale i tu Ketchum zbavuje veškerých ideálů. V každém bez výjimky nachází zvířecí pudy a instinkty, o nichž se domníváme, že jsme je už dávno překonali. Hrdinové příběhů se střetávají s něčím, co si nedokázali představit ani v té nejhorší noční můře: s jedinci bez jakýchkoliv morálních zábran, v jejichž uvažování a přístupu k životu neexistuje nic jako empatie, natož etika. Protivníky „civilizovaných“ protagonistů jsou tvorové, kteří všechno živé vnímají jako zdroj potravy nebo zábavy – a nejinak přistupují i k sobě samým. Pro Ketchumovo pojetí body hororu přitom nejsou charakteristické ani tak proměny a mutace těla, jako spíš prožívání fyzického utrpení a morální dilemata postav. Člověk, který sám sebe nadřadil nad ostatní živé tvory, je tak znovu postaven na roveň zbytku světa a zjišťuje, jaké to je, být „na druhé straně“ – mezi tvory redukovanými na pouhý zdroj potravy, lovecké trofeje či součást velkochovů, jatek a honů.
Mrzačení dívky od vedle
Zatímco v románu Po sezoně násilné nakládání s tělem vyplývá z instinktů a živočišnosti, v Dívce od vedle (1989, česky 2015) k němu dochází vědomě a cíleně. Tělo dospívající Meg, která se společně se svou mladší sestrou po smrti rodičů při autonehodě dostane ke své tetě Ruth, není potravou ani „překážkou“, kterou je třeba odstranit v zájmu vlastního přežití. Stává se ventilem či projekcí, plátnem, na něž lze viditelně zaznamenávat životní poznání a zkušenosti. Dívka je trýzněna nejen tetou a svými bratranci, ale i jejich kamarády, a to nejprve psychicky a posléze i fyzicky. Každý ze zúčastněných ji týrá z jiného důvodu. Tetička Ruth je jakási samozvaná mentorka, která se snaží své i ostatní děti něčemu „přiučit“ a dát jim životní lekci. Ve svém konání vidí východisko z vlastní frustrace. V podstatě nenávidí sebe samu jako ženu i své postavení ve společnosti, s čímž ostatně koresponduje zasazení příběhu do konce padesátých let. V Meg se jí nabízí příležitost mstít se světu a zvláště nastupující generaci, reprezentované mladou ženou, již by jinak v životě jistě nečekalo tolik zklamání a nesplněných tužeb jako Ruth.
Pro bratrance a jejich kamarády dívka zase představuje dosud nepoznané dimenze těla a intimity. Najednou – i proto, že Ruth zklamala coby dohlížející autorita – se před nimi otevře kouzelná komnata neomezených možností. Mají k dispozici tělo, jež mohou zkoumat nejen v intimní, ale i funkční rovině. Mají moc je sexuálně zneužít nebo mu bolestivě ublížit. Občas tomuto trýznění přihlížejí dívky ze sousedství, a byť se konání chlapců většinou přímo neúčastní, nebrání mu. Vidí, že i jim by mohlo být ubližováno, pokud by se vzpíraly. K tělu Meg ale všichni přistupují z pozice moci. Od počátečního pošťuchování a zesměšňování se postupně přechází k bití, znásilnění, vypalování hanlivých hesel do kůže a mrzačení genitálií.
Kritika patriarchátu
Dívka od vedle, volně inspirovaná skutečným případem z roku 1965, se dočkala i filmového zpracování. Jakkoli ovšem násilí obvykle působí bezprostředněji ve vizuální formě, filmové adaptace Ketchumova díla paradoxně ztrácejí na přesvědčivosti, což lze chápat i jako důkaz autorovy schopnosti ztvárnit násilí a zneužívání lidských těl v hlubších souvislostech, přesahujících krvavé efekty. Zdařilá je nicméně filmová adaptace česky dosud nevydaného románu The Woman (Žena, 2010; film je z roku 2011). Dáno je to i tím, že práce s děsem je v tomto příběhu sofistikovanější. Ketchum totiž v knize důmyslně obrací naruby konvenční představy o tom, kdo je kladnou a kdo zápornou postavou.
Próza The Woman je označována za třetí díl „kanibalské série“, započaté debutem Po sezoně a pokračující románem Offspring (Potomek, 1991). Titulní hrdinku, patrně poslední přeživší členku lidojedské komunity, zajme uznávaný právník, který sám sebe považuje nejen za hlavu své rodiny, ale i za pána tvorstva. Jeho manželka plní roli zakřiknuté ženušky, mlčky přihlížející mužovu chování, sexuálně zneužívaná starší dcera skrývá postupující těhotenství a syn roste do podoby svého otce. Román je tedy kritikou patriarchátu, který v obou mužských postavách vygradoval do misogynie. Ženy jsou zde vnímány pouze jako předměty a těla uspokojující mužovy potřeby, ať už jako poslušné služky nebo kdykoli přístupné sexuální objekty. Divoce žijící kanibalka se tak stává zrcadlem odrážejícím pravou podstatu členů právníkovy rodiny, od nevinné mladší dcery přes pasivně trpící matku a syna vzhlížejícího ke svému otci až po starší dceru, která snáší své příkoří, protože z něj nevidí východisko. K nim se pak přidává dceřina učitelka, která ve snaze konat dobro pouze spustí násilnou eskalaci neutěšených rodinných vztahů.
Ketchum se řadí mezi autory, kteří rozšiřují žánrové území hororu za hranice fantastického nadpřirozena. Nepopsatelné zlo u něj nepramení z čehosi nadpozemského či z temných hlubin nepoznaného, ale přebývá s námi v každodenní realitě. Mnohdy má známou nebo i přívětivou tvář a nechce naše duše, ale především těla. Ketchum je mistrem hrůzy, které lze pohlédnout do obličeje nebo si na ni dokonce sáhnout. A když zavřeme knihu, nezmizí, ale naopak vyvstane v ještě reálnějších konturách přímo před námi.
Autor je spisovatel a redaktor časopisu Howard.