Zima se přiblížila. Na začátku září proběhla v Praze masivní demonstrace, kterou vedli představitelé alternativní pravice, dezinformační scény, antivaxeři a stoupenci KSČM, jejímž prostřednictvím však většina demonstrujících dávala najevo frustraci z toho, jak se vláda staví k řešení energetické krize. A především k tomu, že Fialův kabinet není ochoten jednat o nákupu plynu přímo s Ruskem, jako „to stejně dělá každý“. Nic neilustruje výsledky nekonečných twitterových kulturních válek lépe než sedmdesátitisícový dav, který tleská podporovatelům Putinova Ruska, protože má pocit, že česká vláda nejedná v jeho zájmu.
Mluvím teď hodně s lidmi v ulicích. Skutečných xenofobů a proruských trollů je mezi nimi málo, zároveň je ale zřejmé, že způsob, jakým přemýšlejí o politických tématech, která se promítají v jejich každodennosti, už dávno určují dezinformační platformy. A to i v případě, že je přímo nesledují. Opakuje se stále to samé: pomáhejme Ukrajincům, ale nemůžeme se kvůli tomu přece zadlužit (jak vysvětlit, že státní dluh není absolutní částka, kterou je třeba co nejdříve urovnat, když pravicové strany tvrdí třicet let přesný opak?); vykašleme se na zelené šílenství a levičácký nesmysl Green Deal – to kvůli tomu, že Německo zavírá své uhelné a Francie jaderné elektrárny, tu máme energetickou krizi (jak vysvětlit, že právě v důsledku odkládání přechodu na zelenou energetiku a závislosti na fosilních palivech nás lze vydírat?). Nyní k tomu přibylo: jednejme o plynu bilaterálně s Ruskem, bez Evropské unie (jak vysvětlit, co znamená společný trh?).
Obavy demonstrujících z toho, že míříme do průšvihu, jsou však oprávněné. „Čelíme krizi, která by se velmi rychle mohla stát největší ekonomickou krizí od druhé světové války,“ řekl ostatně na mimořádné radě ministrů Evropské unie, do jejichž gesce spadá energetika, sám ministr průmyslu Jozef Síkela. Smyslem setkání bylo poskytnout Evropské komisi základ pro legislativní opatření, která by krizi s cenami energií dokázala zkrotit. Aktuální situace je totiž taková, že se Rusko prostřednictvím Gazpromu skutečně snaží spekulacemi s plynem na trhu rozvrátit sociální smír v evropských zemích, a jak správně podotkla estonská ministryně hospodářství Riina Sikkut: „To, co udělá Putin, se teď příliš neodvíjí od toho, co děláme my.“ Bohužel je třeba si přiznat, že v období, kdy se evropská energetika nechala vlákat do pasti levného ruského plynu, to tak úplně neplatilo.
Zarazilo mě, že na radě ministrů EU během vstupních rozhovorů s novináři nezaznělo skoro nic o závislosti na fosilních palivech. Že nám šlo hlavně o pohodlnost a nízké ceny, přestože na dveře už dávno klepal nový svět, v němž je klimatická krize realitou. Do tržního diskursu udržitelného růstu se nicméně dostávají úspory, byť stále maskované za vyšší efektivitu přenosové sítě či zateplování budov. Třeba časem dojde i na další nepříjemnou pravdu: bude třeba naučit se pracovat s proměnlivým výkonem obnovitelných zdrojů energie, které sice poskytují nezávislost na geopolitické a tržní situaci, o to závislejší jsou ale na rozmarech čím dál divočejšího počasí. Iluze prosté nahraditelnosti – tedy že stačí vyměnit uhlí za plyn, plyn za jádro a jádro za soláry, aniž bychom změnili své chování, za současné krize dlouho nevydrží.