Kde je zakopán pes?

„Wo liegt der Hund begraben?“ chtělo by se zeptat při pohledu na prázdné výstavní sály expozice Naši Němci v ústeckém městském muzeu. Jistě, letní měsíce návštěvám muzeí zrovna nepřejí, přesto je namístě otázka, proč po dlouho očekávané expozici věnované českým Němcům nakonec takříkajíc neštěkne pes. Ačkoli – zcela bez štěkání se otevření výstavy koncem loňského roku neobešlo. Konfrontace mezi současnými a minulými členy realizačního týmu v březnovém Salonu Práva naopak ukázala, jak je obdobný projekt obtížné realizovat. To je ale veliká škoda. A nemyslím přitom jen na neutěšené podmínky a mezilidské vztahy ve zdejším muzejnictví. Škoda je to především proto, že výstava určitě stojí za návštěvu. Jak poznamenala v zatím jediné relevantní recenzi (pro březnové číslo Art & Antiques) Anna Kolářová, ústecká expozice více než obstojí i ve srovnání s – rovněž nedávno otevřeným – mnichovským Muzeem sudetských Němců (Sudetendeutsches Museum), a především výstavní architektura je na zdejší poměry novátorská. V čem je tedy problém?

Nedostatek zájmu je pochopitelně zapříčiněn zásadní opožděností ústecké expozice. Jestliže takzvané vyrovnávání se s otázkou odsunu zdejšího německy hovořícího obyvatelstva po druhé světové válce tvořilo jedno z výrazných ohnisek politik paměti devadesátých a nultých let, naposledy vydatně rozfoukávané během prezidentské volby v roce 2012, dnes jde v zásadě o uzavřenou kapitolu. Svědčí o tom ostatně i bezproblémové přijetí nedávných ztvárnění tématu v populárním představení Dechovka (2016) skupiny Vosto5 a ve filmu Bohdana Slámy Krajina ve stínu (2020). S ohledem na postupné utváření konsenzu a dohasínání válečných ohňů uplynulých dekád bylo pochopitelně pro ústecký projekt o to náročnější přilákat pozornost veřejnosti. Na druhou stranu dlouhodobá finanční podpora – byť jistě ne ideální – a odborné zázemí autorského týmu vytvořily přinejmenším příležitost nasvítit problematiku v širších souvislostech a posunout diskusi o „našich Němcích“ zase o něco dál.

Probudit zvědavost

Kritici ústeckého projektu často připomínají, že stálá expozice ještě několik měsíců po svém otevření postrádá popisky k jednotlivým exponátům. Mají pravdu. Ještě v červenci působila rozsáhlá výstava jaksi nedokončeně. Chybějící popisky nicméně nejsou hlavní problém. Spíš naopak. Anna Kolářová se ve své recenzi pochvalně zmiňuje o výstavní scénografii z dílny studia Projektil Architekti, která je skutečně originální a velmi zručně pracuje s pozorností publika. Nejde přitom primárně o (často přeceňované a nadužívané) projekce a interaktivní prvky, ale o nápaditě koncipovanou architekturu, která vede diváky expozicí, a především probouzí jejich zvědavost. Nejlépe se to přitom paradoxně daří právě tam, kde chybějí popisky a na místo deskripce se nabízí příležitost ke zkoumání a samostatné interpretaci vystavených předmětů a instalací.

Ukázkově se to podařilo například v části Modernizace z moci úřední, věnované josefinským reformám osvícenskému absolutismu. Vystavené historické mapy visí nejen na zdech, ale v detailu je možné si je prohlížet také v kartotéce, která tvoří jeden z ústředních prvků výstavní místnosti. Vedle osvícenského vyměřování a pořádání světa je ústředním motivem také vztah disciplinace a vzdělávání, což symbolizuje nejen školní lavice, ale také instalace s preparovanou srnkou, u jejíchž nohou spočívá rákoska. Vtipná a výstižná zkratka, která má potenciál vyvolávat další otázky, a tedy příležitost k učení, kterou jistě ocení nejen školní skupiny. Obdobně zdařilá je expozice Rozděleni národností. Příslušná místnost je předělena barikádou z knih, která poukazuje nejen na revoluční rok 1848, ale také na zásadní úlohu knih a intelektuálů v dějinách středoevropského nacionalismu.

Knihy hrají důležitou úlohu i v následující výstavní části, nazvané Zrod veřejného života. Právě zde se ale ukazují limity celé expozice. Zatímco v předchozí sekci se s knihami pracuje konceptuálně, zde jsou knihy opět pouze exponáty, které se popisují, navíc bez reference k předchozím tématům. Nekoncepčně působí také hologram ženy hrající na spinet, podle ředitele muzea Jana Koury jedna z největších atrakcí celé expozice. Obdobný hologram by jistě bylo možné zapojit do výkladu o zrodu nacionalismu, ve stávající podobě nicméně vyznívá nadbytečně a pouze na efekt. Obdobně nevyrovnaně působí i zbytek expozice. Někdy se velmi podrobně popisuje (Zbožnost), jinde převažuje více či méně zdařilý koncept (Formy moderního života), několikrát jde pouze o efektní výstavní předměty (Od dílny k průmyslu, Arény veřejného života).

Co výstava neříká?

Výstava je sympatická svou snahou zachytit soužití různých národnostních skupin na území českých zemí v širším záběru od raného středověku po 20. století; neomezuje se tedy pouze na klasické milníky národně pojímaných dějin, události druhé světové války a následný odsun německy hovořícího obyvatelstva. Pokud však Koura zdůrazňuje, že výstava „nic nezamlčuje“, měli bychom si všímat také toho, co neříká. Absentuje přitom bohužel často to nejdůležitější – souvislosti, díky nimž teprve můžeme porozumět sledu dějinných událostí. Expozice o krajině pohraničí (Kde domov můj) je například odtržená od kapitoly o budování průmyslu. Jinak velmi zdařilá sekce věnovaná folkloru (Jiný kraj, jiný kroj) zase opomíjí jeho zásadní ideologickou úlohu v dějinách nacionalismu. V industriální sekci, která se věnuje takřka výhradně slavným regionálním značkám, zase chybí potřebný exkurs do sociálních dějin, který by umožnil lépe porozumět úspěchu národněsocialistické agitace mezi místním obyvatelstvem. A zcela zásadním limitem porozumění událostem 19. a 20. století jsou konečně rezidua metodologického nacionalismu. Výstava, která chce představit „propojené dějiny“ Čechů, Němců, Židů a dalších skupin, tak místy reprodukuje osvědčený nacionální narativ o „stýkání a potýkání“, případně není nestranná v posuzování pozitivně konotovaného českého vlastenectví a negativně pojímaného německého nacionalismu.

K jádru pudla

Rozsáhlé výstavě by jistě prospěly drobné úpravy, možná i redukce obsahu. Zda bude možné do její podoby zasahovat, není ovšem – vzhledem k nadcházející době úspor a „utahování opasků“ – zdaleka jisté, byť Koura zdůraznil, že by rád výstavu průběžně obměňoval. Každopádně stále platí, že ústecká expozice patří k tomu nejlepšímu z domácího výstavnictví. Nezbývá než se dále snažit, aby se postupně podařilo integrovat dějiny „našich Němců“ také do narativu, který nabízejí centrální paměťové instituce, především Národní muzeum, kde je v tomto ohledu situace trist­ní. Mezitím zajeďte do Ústí. A když už budete v městském muzeu, zastavte se také na výstavě Flaška (do února 2023) o výrobě lahví a obalového skla v místní Österreichische Glashütten­-Gesellschaft, svého času největší sklárně v Předlitavsku. Výstava v mnohém doplní to, co se o „našich Němcích“ dozvíte o patro výš, a zavede vás až k příslovečnému „jádru pudla“.

Autor je výzkumný pracovník Etnologického ústavu AV ČR.