Matěj Dadák
Lovci švábů
Host 2022, 231 s.
Třetí kniha herce a scenáristy Matěje Dadáka má podtitul „Dystopický román“. Z dystopie se v posledních letech stal módní žánr, ale nejedná se o nic nového, protože hrozba konce civilizace je vepsána do základů naší kulturní tradice. Umění zvládnout tento žánr tkví mj. ve schopnosti vyvážit nutnost zkratky, s níž je líčen svět po katastrofě, se silným příběhem, který ve fiktivní budoucnosti funguje bez ohledu na rozmlžené kulisy. Autorům zbývají dvě možnosti: buď kulisy a příčiny budoucí krize minimalisticky, ale přesně naskicovat, nebo je důkladně popsat. Dadák v Lovcích švábů bohužel nečiní ani jedno. Ocitáme se v deglobalizovaném světě v česko-polském pohraničí po jakémsi konfliktu na Balkáně, kdy se migrace vymkla kontrole a během postupujícího hroucení světa jistot se žije ve stínu jakési blíže neurčené těžební plošiny, přičemž hrstka původních obyvatel se brání přílivu uprchlíků, nazývaných „sarančata“. Není příliš jasné, které postavy jsou dobré a které zlé; možná už žádné dobré nezůstaly. Titulní lovci švábů, kteří hledají a likvidují bývalé převaděče migrantů, fungují jako akcelerátor děje, ale v zásadě jsou jen jednou z dějových linií, z nichž žádná není dovedena do uspokojivého vyústění. Příčiny úpadku společnosti, migrace a obecného úpadku tušíme, ovšem na hlubší pochopení není čas, protože v zásadě čteme „jen“ akční příběh o choré lásce, závislosti a umírání. Napínavý děj sice oplývá tísnivou atmosférou rozpadu všeho pevného, ale bohužel se odehrává v nefunkčním fikčním světě.
Karel Kouba
Gotlib
Perverzní páprda
Přeložil Richard Podaný
Crew 2022, 64 s.
Komiksové stripy Perverzní páprda mohli čeští čtenáři poprvé vidět v prvních číslech časopisu Crew na konci devadesátých let. Teď je stejnojmenné komiksové vydavatelství předkládá souborně v luxusním vydání, kterým oslavuje dvacet pět let své existence. Série slavného francouzského karikaturisty Gotliba sice pochází z konce sedmdesátých let, ale do devadesátkové produkce nakladatelství svým pubertálně ofenzivním humorem zapadla poměrně dobře. Hrdinou stripů, které jsou obvykle beze slov, je starý muž v baloňáku, kterému permanentně kape z nosu. Situace, do nichž ho Gotlib zasazuje, na první pohled působí dojmem, že se schyluje k sexuálnímu obtěžování nebo nějakým perverzním praktikám, ale nakonec se ukáže, že hrdina si ve skutečnosti libuje jen v kanadských žertících a infantilních nechutnostech, jako je prdění do nafukovacího balónku. Přestože se humor často týká kontroverzních témat, Gotlib nezesměšňuje sexuální násilí. Jeho perspektiva je vědomě zastydle pubertální – záškodnictví jeho hrdiny charakterizuje hlavně to, že je méně perverzní a zlý, než za jakého je společností považován. Před pětačtyřiceti lety mohly některé stripy působit provokativně, především pokud šlo o narážky na křesťanství a morálku, které v komiksu tu a tam vybublají. Teď ale Páprda baví především svou nakažlivou, odzbrojující dětinskostí. Gotlibova přehlídka vytřeštěných obličejů a tělních tekutin či plynů dokáže vyvolat dostatek anarchické radosti z excesu i dnes.
Antonín Tesař
Mika Waltari
Válka o pravdu. Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě
Přeložili Kateřina Běláková a kol.
Masarykova univerzita 2022, 134 s.
Kniha Miky Waltariho z roku 1941 popisuje dění, které bezprostředně předcházelo sovětské okupaci tří pobaltských zemí – Litvy, Lotyšska a Estonska, a následně nové pořádky, jež zde okupanti zavedli. Je to místy až strhující četba, Waltari ani jako autor literatury faktu nezapře skvělého romanopisce. A v době ruské agrese proti Ukrajině je Válka o pravdu poučná dvojnásob, neboť názorně ukazuje, jak Sovětský svaz postupoval při získávání nových území. Kromě otevřeného nátlaku sázel na důmyslnou manipulaci s veřejným míněním jak v ohrožených zemích, tak na mezinárodní úrovni. Tato mince má ovšem také svůj rub – Waltari totiž knihu psal bezprostředně po skončení sovětsko-finské války na přímou politickou objednávku. I on tak usiloval o to, aby ovlivnil finské veřejné mínění. Navzdory tomu, co se dočteme v jinak fundované úvodní studii, totiž nejde o knihu reportážní. Takové označení vyvolává mylný dojem, že Waltari byl svědkem událostí, o nichž píše. Z pohledu dnešního čtenáře schází obšírnější uvedení do politické situace v pobaltských zemích, ovládaných tehdy pravicovými diktaturami. Poměry tu byly nesrovnatelně lidštější než v SSSR, za zamyšlení však stojí slabost, kterou tamní režimy tváří v tvář existenční hrozbě projevily. Ne že by se snad demokracie mohly Stalinovu nátlaku ubránit, jak ale v Dějinách pobaltských zemí píše Luboš Švec, i pouhý náznak odporu by následné rezistenci velmi pomohl.
Miroslav Tomek
Petr Charvát
Příběhy dávného času. Staré pověsti české dnes
Vyšehrad 2022, 224 s.
Historik Petr Charvát se ve své nové knize zabývá nejstaršími českými pověstmi a jejich vlivem na genezi národních mýtů. Opírá se přitom o historické záznamy i archeologické nálezy a naše pověsti srovnává s legendami jiných národů. Lingvistickým rozborem jmen mytických postav jako Krok, Teta či Kazi dochází k závěru, že se nejedná o slovanská jména a že jejich původ můžeme hledat v galorománském a germánském prostředí. Předestírá tak hypotézu, že naše nejstarší pověsti si obyvatelé české kotliny vyprávěli dávno před příchodem Slovanů. Coby laického čtenáře mě zaujala teorie, že předobrazem Kroka mohl být vojvoda alemanského původu, který na krátký čas sjednotil různorodá etnika do svazu, jenž se rozpadl v polovině 6. století pod tlakem Avarů a Franků. Pobavil mě autorův postřeh, že všechny sousední národy mají hrdiny, kteří zabijí draka, jen my máme Bivoje a kance. Inspirativní je spekulace o tom, že naši předkové vyznávali Mithrův kult, i snaha blíže ukotvit časové období, kdy se lidem žijícím na našem území začalo říkat Češi. Kronikáři 6. až 9. století je takto ještě nenazývali – byli to pro ně buď Doudlebové či Lemúzové, nebo prostě Bohemané. Charvát poukazuje na fakt, že v počátcích raného středověku byla zdejší společnost stále etnicky velmi rozmanitá, a že tedy mytický praotec Čech určitě nepřivedl svůj lid do liduprázdné země. A na to by měli pamatovat všichni samozvaní „buditelé“ a „obrozenci“, kteří se rádi zaklínají národní či rasovou čistotou.
Eduard Štěpař
Švindlíř
(The Card Counter)
Režie Paul Schrader, USA 2021, 109 min.
Premiéra v ČR srpen 2022 (HBO Max)
Paul Schrader začínal jako scenárista filmů Martina Scorseseho a v jeho prvních režijních počinech z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let je znát vliv nového Hollywoodu. Ještě předtím se ale věnoval filmové publicistice a napsal knihu o spirituální kinematografii Jasudžira Ozua, Roberta Dreyera a Carla Bressona. Obojí se odráží i v jeho nových snímcích, které triumfálně uzavírají jeho turbulentní kariéru. Po sérii špatně hodnocených filmů se Schrader vrátil na výsluní s kritikou oslavovaným dramatem Zoufalství a naděje z roku 2017, na které navázal právě Švindlířem. Ten není tolik naléhavý a nevybírá si tak aktuální téma, ale ve všech zásadních ohledech navazuje na svého předchůdce. Příběh o málomluvném hráči hazardních her je komorním dramatem soustředěným kolem hlavního hrdiny, jenž vystupuje v roli vypravěče a zároveň nejméně srozumitelné postavy celého děje. Minimalistické herectví Oscara Isaaca společně s precizní režií vytvářejí podmanivě melancholickou náladu, se kterou se film dokáže přenést i přes drastické scény související se Schraderovými oblíbenými motivy mučení a hraničních fyzických stavů. Pod tím vším je přitom cítit zřetelná inspirace zejména Robertem Bressonem, jehož styl a charakteristické prvky oba Schraderovy filmy bezmála citují. Švindlíř, stejně jako předchozí Zoufalství a naděje, dokáže tyhle klasické, až prastaré kinematografické postupy propojit s aktuálními a kontroverzními tématy originálním a podnětným způsobem.
Antonín Tesař
Jean-Michel Basquiat
King Pleasure
Starret-Lehigh, New York, 9. 4. – 31. 10. 2022
Rekonstrukce obývacího pokoje umělcova rodného domu: pruhované tapety, sušené kytky, rádio, dále jeho ateliér s plátny, boty, videokazety, nedokouřené marlborky… Překvapivě se nejedná o součást historické expozice, ale o právě probíhající retrospektivu Jeana-Michela Basquiata, amerického streetartisty a neoexpresionisty zesnulého v roce 1988, pořádanou jeho sestrami Jeanine a Lisane. Výstava umístěná v jedné ze starých budov v gentrifikované newyorské čtvrti Chelsea (během mé návštěvy se nedaleko konala burza NFT) poprvé představuje rozsáhlou sbírku umělcových děl v rodinném vlastnictví. Rodinou vytvořený narativ ovšem zároveň líčí idylický obraz Basquiatova dětství, kdy si hrál se sourozenci na Mary Poppins a otec jim cestou z práce domů kupoval hamburgery. Absence kontroverzních témat, týkajících se Basquiatovy drogové závislosti, peněz a vůbec jeho osobního života i kariéry, může souviset se současnou kritikou heroizace „skandálních“ životů umělců. Spíše to ale působí jako rehabilitace rodiny před očima veřejnosti. Na konci výstavy je tak divák – pohodlně zabořený v měkkém koberci – vystaven videozpovědi vzlykajících sester o jejich úžasném bratrovi (který se s rodinou od svých šestnácti let skoro nestýkal) a dojde i na letmou obhajobu jejich otce (kterého Jean-Michel obvinil z fyzického týrání). Člověk si tak odnáší pocit emocionálního vydírání. Díky inscenovanému příběhu a přemíře dojmů se nicméně z tohoto nového typu retrospektivy může stát oblíbený formát.
Marianna Placáková
Konrad Lorenz
Osm smrtelných hříchů civilizace
Audiokniha, Témbr 2022
Osm smrtelných hříchů sepsal rakouský zoolog a nositel Nobelovy ceny Konrad Lorenz v roce 1973. Původně šlo o dar k sedmdesátým narozeninám jeho přítele Eduarda Baumgartena. Dnes můžeme na toto dílo pohlížet jako na jedno z prvních varování před změnou klimatu. Oněmi osmi hříchy se myslí: přelidnění Země, ničení životního prostředí, závod člověka se sebou samým, ztráta schopnosti prožívat city, genetický úpadek, rozchod s tradicí, rostoucí poddajnost lidstva vůči doktrínám a jaderné zbrojení. Některá z témat jsou dnes ještě palčivější, zejména kapitoly o genetickém úpadku a rozchodu s tradicí však působí až úsměvně, jako vyrovnávání se stárnoucího autora se studentskými revoltami šedesátých let. V kapitole o hříchu ničení životního prostředí však Lorenz předvídavě kritizuje lidstvo, které má podle něj pocit, že „příroda je nevyčerpatelná“, a „ohrožuje samo sebe ekologickým zruinováním“. V další kapitole autor varuje před zrychlováním života, které smazává skutečnou realitu a odvádí člověka od možnosti být sám se sebou. Brojí proti změkčilosti, kterou přisuzuje zejména západní společnosti. Neschopnost vydržet bolest nebo snést i malé nepohodlí podle Lorenze znevýhodňuje obyvatele Západu před těmi z Východu. Mluví ale také o zotročování lidí nákupy na splátky a o plýtvání západní společnosti. Kniha, která u nás vyšla poprvé na začátku devadesátých let v překladu Petra Příhody, je nyní k dispozici ve zvukovém formátu, načtena patřičně přísným hlasem herce Jaromíra Meduny.
Jiří G. Růžička
Manja Ristić
Him, fast sleeping, soon he found In labyrinth of many a round, self-rolled
MC, Mappa editions 2022
Díla sestavená z terénních nahrávek se nutně vztahují k reálnému světu, v případě jednoho z posledních titulů slovenského vydavatelství Mappa to ale platí jen částečně. Zvukové krajiny srbské soundartistky Manji Ristić jsou navzdory tomu, že velká část materiálu vznikla na ostrovech v Jaderském moři, přiznaně umělé. Každému posluchači to musí být jasné nejpozději při druhé skladbě, v níž se ozve zřejmě nejmuzikálnější tvor podmořského světa, keporkak neboli velryba hrbatá, kterou Hermann Melville ve svém nejslavnějším románu charakterizuje jako „nejhravější a nejlehkomyslnější ze všech velryb“. Na nereálnost zvukového prostředí upozorňuje i název alba, pocházející z Miltonova Ztraceného ráje, a právě miltonovský odkaz, doplněný o environmentalistický rozměr, je výchozím bodem interpretace, kterou nabízí doprovodný text. Je to ovšem jen jedna z možností, jak k nahrávce přistupovat. Páteř každé z pěti kompozic tvoří takřka neměnná linka (zpravidla drone), na niž se nabalují další zvukové vrstvy, například bzukot much, šplouchání vln zaznamenané pomocí hydrofonů, zvuk cikád, nárazy ocelového lanka do stožáru, vzdálené lidské hlasy či zmíněný velrybí zpěv z archivu oceánografického ústavu. Album ponouká k soustředěnému poslechu, ale bezpochyby se dá vnímat i způsobem, jaký přivedl Briana Ena ke zvukové tvorbě, již nazval ambient music – jako součást prostředí, v němž se zrovna nacházíme. Mně nahrávku, ať ji poslouchám kdekoli, dokresluje především všudypřítomný cvrček polní.
Jan Klamm