Německá documenta 15, kurátorovaná indonéským kolektivem Ruangrupa, se snaží o nový přístup k pořádání přehlídky současného umění – vychází z principu kolektivních činností a zpomalené produkce. Zároveň ale návštěvníkům a návštěvnicím tento princip neumožňuje naplnit.
Od poloviny června, kdy byl oficiálně otevřen patnáctý ročník výstavy současného umění documenta, toho o této akci bylo napsáno mnoho. V posledních týdnech se pravidelně objevují nové a nové zprávy týkající se kontroverzního díla indonéského kolektivu Taring Padi, který čelí nařčení z antisemitismu. Už před touto kauzou se ale dalo předpokládat, že documenta bude provokovat – je to ostatně součást její historie. Od padesátých let minulého století, kdy se konala poprvé, šokovala mnohokrát a ty nejexperimentálnější ročníky se navždy zapsaly do dějin umění.
Tentokrát rozpoutalo rozruch rozhodnutí vybrat na pozici kurátora namísto jedince kolektiv. Ruangrupa, indonéská iniciativa, která se kurátorování letošního ročníku ujala, navíc přehlídku pojala v komunitním duchu a ke spolupráci přizvala dalších čtrnáct kolektivů i jednotlivých umělců, kteří si mezi sebou rozdělili pravomoci i rozpočet. Organizátoři se tedy tak trochu nechali překvapit, jak to všechno dopadne. Zastřešujícím konceptem se stal indonéský termín „lumbung“, označující tradiční stavbu, která se v zemědělských oblastech používá ke skladování přebytků úrody pro komunální užití, funguje ale také jako místo setkávání místních komunit.
Téma sdílení
Na letošní documentě se tedy objevuje téma sdílení a spravedlivé distribuce zdrojů, koncept alternativní ekonomiky, ale také problematika společenských nerovností. Vystavená díla se více zaměřují na procesuální aspekty než na ty formální a s vystavujícími umělkyněmi a umělci je možné se setkávat při prohlídce jejich děl a instalací. Tedy teoreticky, protože prakticky nelze zařídit, aby byli všichni vystavující neustále přítomní v expozici a nepřetržitě sdíleli své tradiční pokrmy s davy návštěvníků. Při návštěvě výstavních prostor jsem si tak často připadala, jako bych procházela pouhými zbytky po performancích, vágními připomínkami proběhlého kolektivního dění.
Některá díla nicméně naopak zcela jasně vybízela k interakci. Třeba rozsáhlé instalace Evy Koťátkové nazvané Daydreaming Workstation však bylo možné se dotýkat jen za dozoru lektorky či lektora ve vymezených časech. Asi nemusím dodávat, že koordinovat časové režimy jednotlivých expozic rozesetých po celém Kasselu není vůbec jednoduché.
Hry a vstupné
Přehlídka je tentokrát přeplněná instalacemi vyzývajícími k odpočinku a společnému trávení času s ostatními návštěvníky a návštěvnicemi. Asi nejrozsáhlejším prostorem určeným pro tyto účely je přízemí Fridericiana, které je kromě velkého dětského koutku vybaveno počítačovými a deskovými hrami, pomůckami pro kreslení a psaní či bicí soupravou. Apel k relaxační aktivitě ve mně nicméně vyvolal spíše pocit úzkosti. Na jedné straně jsem měla dojem, že se jedná o jediný způsob, jak patnáctou documentu opravdu prožít, zároveň jsem ale věděla, že v horních patrech Fridericiana na mě čekají hodiny videí a štosy papírů k prostudování. Kromě odpočinkových zón tvoří totiž podstatnou část výstavy díla archivní podstaty (za zmínku stojí například The Black Archives či Asia Art Archive), která vyžadují podrobný průzkum, a videí se zde nachází tolik, že by se dala v plné délce zhlédnout možná tak za týden. A zde jsme u největšího háčku celé přehlídky: jednodenní vstupenka stojí 27 eur, dvoudenní 45, a když chcete vidět víc, musíte zaplatit přemrštěných 125 eur za vstupenku na celou sezónu. Většina tak volí střední cestu dvoudenního vstupu, který ale nedovoluje prohlédnout si vše, natožpak trávit čas hraním deskových her.
Vyvstává tak naprosto zásadní rozpor mezi kurátorským záměrem a organizační strukturou documenty: prvé je založeno na principu kolektivních činností a zpomalené produkce, kdežto druhé funguje v tradiční formě zaměřené na co největší návratnost investovaných prostředků. Výzvy kurátorů pak působí jako vyprázdněné fráze a proklamace. Přitom by možná stačilo zmenšit přehlídku tak, aby se dala projít klidnějším a pomalejším tempem. K tomu by ale bylo třeba, aby měl kurátorský tým plnou kontrolu nad jednotlivými lokacemi. Nabízí se tu srovnání s pražským bienále Ve věci umění, které na rozdíl od megapřehlídek typu documenty staví strukturu na první místo a kurátorský záměr až na druhé. Proklamace se tak stávají akcemi, které mají reálný dopad. I proto je škoda, že bylo tolik prostoru věnováno kontroverzím spojeným s Taring Padi a postojem Izraele ke spornému dílu a nebavíme se spíše o tom, jak kolektivní a procesuální praktiky do velkých přehlídek umění lépe zakomponovat.
Autorka je kurátorka a teoretička umění.
documenta 15. Kassel, Německo, 18. 6. – 25. 9. 2022.