Highland Park je městečko s patnácti tisíci obyvateli ve státě New Jersey. Vzniklo podobně jako mnoho měst v okolí v meziválečném období, kdy se bohatší střední třída začala stěhovat z industriálních metropolí na „venkov“. Svými bílými dřevěnými domy připomíná klasické americké předměstí. Na konci dubna město odhalilo velký mural, který měl symbolizovat jeho otevřenost imigrantům všech národností i náboženství. Během pár dnů však někdo malbu přes noc posprejoval, což mezi místními vzbudilo velkou kontroverzi. Jedna ze tří reprezentací různých etnik – žena z Blízkého východu – byla přemalována Davidovou hvězdou.
Bylo svoláno veřejné shromáždění a na sociálních sítích se rozjela debata o motivaci pachatele. Nejvíce se mluvilo o útoku na místní ortodoxní židovskou komunitu, jejíž členové byli podle komentářů „mimo podezření“, protože se čin odehrál během šabatu. Další z teorií byla údajná snaha vnést mezi obyvatele svár, o což se ale postaral už samotný mural, respektive spory o to, která etnika malba vylučuje. V akademičtější rovině se řešilo, jestli lze přestříkání muralu označit za „hate crime“ a jaký je vztah mezi vizuální reprezentací a realitou. Liberální pozice převážně bílé komunity, podporující podle výsledků voleb i podle sloganů umístěných na předzahrádkách práva LGBTQ+, feminismus, Black Lives Matter, ekologii a Demokratickou stranu, přitom kontrastovala – aspoň z mého pohledu – s opakovaným voláním po co nejtvrdším trestu pro pachatele. Obdobná přání zaznívala i při dalším incidentu, když muž v podnapilém stavu rozbil výlohu místního obchodu. Sebemenší narušení zaběhlého pokojného řádu, představujícího splněný americký sen o vlastním domě, zastřiženém trávníku a co největším autě, vyvolávalo v místních obyvatelích až hysterickou reakci.
O dva kilometry dál na druhé straně řeky Raritan je situace jiná. Okresní město New Brunswick investuje hlavně do centra tvořeného kampusy veřejné univerzity Rutgers a několika administrativními budovami (třeba sídlem firmy Johnson & Johnson). Větší část města je však obydlená převážně hispánskou komunitou, a ačkoliv se nejedná přímo o vyloučenou oblast, její hranice jsou dobře rozpoznatelné: chybějí zde přechody pro chodce, opravené chodníky i městská zeleň. Podle policejních zpráv se zde řeší především vraždy spojené s pouličním zločinem, různá přepadení a „nehody“ způsobené držením střelných zbraní. S touto realitou se ale běžný obyvatel Highland Parku, který ze svého bezpečného zázemí vyjíždí výhradně autem, nemusí vůbec setkat.
Nedaleký Camden, dříve industriální metropole, kde se vyráběly mimo jiné Campbellovy polévky, skýtá ještě smutnější pohled. Po krachu tamního průmyslu zažívá město dlouhodobý úpadek a je považováno za jedno z nejnebezpečnějších na východním pobřeží. Kromě špatné pověsti navíc od jeho návštěvy odrazuje i fyzická bariéra: po mostě z Filadelfie se sem totiž nedá přejít pěšky.
Extrémní polohy toho, kdo se kde cítí dobře a bezpečně, nicméně představuje New York a tamní svět umění. Snaha o inkluzivitu, diverzitu a demokratizaci uměleckého světa se promítá i do největších institucí. Jakkoli ale rády deklarují svou otevřenost všem, působí v době rostoucích ekonomických nerovností čím dál více jako prostory elity. Dojem bezpečí a tolerance v nich zažívají především ti, kteří si mohou dovolit vstupné a mají dostatečný kulturní kapitál. Rozdíly mezi uzavřeným světem těchto institucí a tím, co se odehrává za jejich zdmi, navíc umocňuje pocit ohrožení v důsledku stále většího počtu masových střeleckých útoků a stoupajícího násilí v ulicích.
Za „bezpečí“ v americké společnosti tradičně ručí policie přítomná ve veřejném prostoru. K tomu se přidává motivování veřejnosti, aby nahlašovala kriminalitu (reklamy v dopravních prostředcích například tvrdí, že pokud cítíte, že je něco špatně, pravděpodobně to špatně opravdu je). Kritika této praxe se objevila spolu s protesty hnutí Black Lives Matter, jež otevřely debatu o roli policie v americké společnosti. Současně se začaly problematizovat individuální pocity ohrožení, mnohdy související s internalizovaným rasismem.
Na příkladu muralu z Highland Parku není nic neobvyklého. Vypovídá o propasti mezi liberální, rovnostářskou rétorikou a praxí, která k ní má dost daleko, a současně o nárocích privilegovaných na vlastní bezpečí, které se nedají s chudou městskou populací vůbec srovnávat. Umělecké instituce pak tyto společenské rozpory reprodukují, když deklarují speciální režimy fungování, které v širším společenském kontextu často působí strojeně a nepatřičně. V případě Highland Parku každopádně místní policie po několika dnech slavnostně oznámila, že pachatele-sprejera dopadla a drží ho ve vazbě. Pravděpodobně pro uklidnění veřejnosti odhalila i jeho identitu. A místní komunita si mohla konečně oddechnout.