Rozřezat na kusy nestačí

V úvodní povídce slavné komiksové série Džundžiho Itóa se třída japonských středoškoláků smiřuje s brutální smrtí své spolužačky Tomie, jejíž tělo bylo nalezeno rozporcované na několik kusů. Policie je zoufalá a nemůže najít žádnou stopu, učitelský sbor a žáci otřeseni, druhý den se ale dívka jako zázrakem objeví ve třídě a dělá, jako by se nic nestalo. Všichni nakonec připustí, že došlo k zázraku, dívka se nicméně chová podivně a plete hlavy žákům i učitelům, kteří se postupně zblázní. Spolužáci mají podezření, že s Tomie není něco v pořádku a dojde jim, že se jí musí stůj co stůj zbavit. Třeba i násilím. Jenže Tomie nelze jen tak jednoduše zabít.

Na hraně absurdity

Japonský komiksový tvůrce Džundži Itó je i u nás známý povídkami, které míchají neotřelé hororové motivy s psychologickým pozadím a pohybují se přitom na hraně groteskní absurdity. Česky vyšly v nakladatelství Crew ve dvou sbírkách: Ryby. Útok z hlubin (2001 a 2002, česky 2017) a Balónky oběšenců (2015, česky 2019). Populární je u nás i grafický román Spirála (česky souborně 2021), v originále vydávaná na konci devadesátých let, v níž ospalé venkovské město napadne podivný virus mentální posedlosti spirálami. V Japonsku je nicméně Itó nejčastěji spojován právě s povídkami o Tomie Kawakami, nadpozemsky krásné středoškolačce s pihou pod levým okem, která se zjevuje na různých místech a přináší s sebou smrt. Sama ale nikdy nezabíjí. Nechává to udělat druhé – hlavně muže, kteří se do ní zamilují a ochotně plní její rozkazy.

Pilotní povídka série byla Itóovou vůbec první publikovanou prací a v roce 1987 za ni získal čestné ocenění v soutěži amatérských tvůrců vypsané časopisem Gekkan Halloween, zaměřeným na hororovou tvorbu pro náctileté čtenářky. Cena se jmenovala po Kazuovi Umezuovi, který předsedal její porotě. Umezu jako pionýr hororové mangy a japonská celebrita zároveň Itóa silně inspiroval – především v jeho groteskně­-absurdních vizích. Mezi dalšími vzory Itó zmiňuje spisovatele Edogawu Ranpoa nebo H. P. Lovecrafta, s jehož povídkami Itóovy mangy sdílejí tísnivý pocit nepochopitelného nebezpečí, které se intenzifikuje strachem nebo psychologickou manipulací.

Itó zkoušel kreslit mangu od dětství, první povídka mu ale vyšla až ve čtyřiadvaceti letech po úspěchu ve zmíněné soutěži v době, kdy ještě pracoval jako zubní laborant. Postava Tomie se tak stala začátkem profesionální kariéry v manga průmyslu – pro Gekkan Halloween psal Itó povídky o Tomie třináct let a postupně publikoval i v dalších magazínech. Tomie je v Japonsku nefalšovaný popkulturní fenomén. Od konce devadesátých let vzniklo s hrdinkou devět celovečerních filmů, které ale mají poměrně nevyrovnané kvality (některé z nich ani nešly do kin). Itóovým hororům každopádně nejvíce sluší animovaný formát. Před čtyřmi lety byly tři povídky s Tomie součástí seriálu anime adaptací Junji Ito’s Collec­tion (2018), další se objeví v nedávno oznámené sérii Junji Ito Maniac, která by měla mít premiéru příští rok na Netflixu.

Jako ještěrčí ocásek

V rozhovoru pro japonský lifestylový magazín Davinchi z roku 1998 (jehož překlad je dostupný na internetu) Itó vysvětluje, že jeho hororové povídky vycházejí z posedlosti odvrácenou tváří obyčejných věcí, s nimiž se potkáváme v našich životech. Na první pohled nejsou vůbec děsivé, ale Itó jim dodá nějaký znepokojující element, často vyloženě absurdní. Tak například na dětských balóncích plujících po obloze visí umrlci nebo rybám po smrti vyrostou nohy a mohou se pohybovat a šířit svůj hnilobný smrad. V Tomie je tím motivem titulní obraz nemrtvé dívky: „Je to jakási zcela neznámá bytost. Vždycky se objeví (…) pokaždé někde jinde a nějak jinak, ale tvář má pořád stejnou,“ říká o ní na stránkách komiksu jedna postava. Tomie je jako ještěrčí ocásek, který po useknutí znovu naroste. Dovede cestovat mezi lidskými těly, nabírat jejich podoby a tak přežívat. Asi by se dala popsat jako sukuba, ztělesnění astrálního démona známého ze středověké křesťanské mytologie, který v podobě ženy svádí muže a manipuluje druhými. Určitě je v ní ale i něco z jokajských příšer, bytostí z japonské mytologie, jež obývají místa, kam ještě nezasáhla lidská civilizace.

Tomie nestárne, je věčnou teenagerkou na prahu dospělosti a její reinkarnace dovedou překonávat velké vzdálenosti. Některé postavy se v příběhu vracejí, jako by byly dívkou přitahovány. Ta je ale vždy krok před svými nepřáteli i milenci – můžete ji spálit, rozřezat, ale její klony se znovu objeví a ona v nové inkarnaci se smíchem osnuje další spoušť. Její motiv není úplně zřejmý, snad se tím vším jen baví. A my s ní.

Žánrem Itóových povídek je groteska, v níž se jako kostičky v tetrisu vrší děsivé obrazy: obličeje rostoucí z jiných obličejů, těla měnící se v zrůdné housenky, stříkající krev, šílenství. Úvodní příběhy se navíc odehrávají na pozadí středoškolských vztahových dramat – prvních nesmělých lásek i nesmiřitelné rivality outsiderů a třídních hvězd. Tomie se daří snadno vplout do komplikovaných vztahů uvnitř kolektivu a využívat pro své účely už existující antagonismy. Čtenář tak někdy váhá, jestli jsou děsivější monstrózní tělesné mutace, nebo toxická přátelství teenagerů.

Krása a ohavnost

Povídky jsou ve sbírce řazeny chronologicky. Ty rané, z konce osmdesátých let, ještě trpí autorovou mírně křečovitou snahou naplňovat pravidla manga magazínu pro teenagerky. Jako začátečník se v nich Itó teprve učí stavět příběh tak, aby se rozvíjel v několika kapitolách, a přitom každá z nich obstála samostatně, jak kážou nesmlouvavá pravidla časopiseckého provozu. Pozdější povídky propojené už jen postavou Tomie dávají autorovi větší volnost. Záhadná kráska, kterou nelze zabít, se objevuje na různých místech Japonska a ničí další a další životy. Působivá je třeba povídka Malíř, pracující s motivem dokonalé krásy, která při bližším ohledání skrývá zrůdnost. Komerčně úspěšný umělec v tomto příběhu dostane za úkol zpodobnit dívčinu krásu, ale i když se snaží, seč může, vždycky namaluje ohavnou tvář, kterou – zdá se – vidí jen on. Jakási inverzní verze Wildeova Obrazu Doriana Graye (1890, česky 1905) končí rozřezanou Tomie a šílenstvím hlavního hrdiny.

Zatímco oba předchozí české výbory z Itóovy tvorby nabídly doslova erupci bizarních hororových nápadů, povídky s Tomie se soustředí na psychologický aspekt zla, které si jako lidé působíme navzájem (byť s pomocí démonické hrdinky). Džundži Itó ovšem má ve svém portfoliu také třeba předloňskou adaptaci existenciálního románu Osamua Dazaie Selhání (1948, česky 1996) nebo civilní autobiografickou a lehce komediální sérii Neko Nikki Yon to Mū (Kočičí deníky, 2009), v nichž popisuje své každodenní trampoty s kočkou, které se s manželkou ujali. Tyto výlety mimo hororový žánr jsou důkazem, že Itó umí být citlivý k psychologii postav. Ale nejsilnější je tehdy, když kreslí groteskní násilí.

Autor je hudební publicista.