Uzdravit se lze i bez naděje

V současné době pracujete jako peer konzultant v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Netajíte se přitom tím, že jste se dlouhé roky potýkal se sociální fobií a žil téměř bez jakýchkoli sociálních kontaktů. Jak na svůj tehdejší psychický stav nahlížíte dnes?

Bylo to takové zúžení – měl jsem omezenou kapacitu pro interakce a větší sklon k černobílému vidění. Zažíval jsem dennodenní gigantické pocity prázdnoty a tu temnotu myšlení i cítění jsem přijal za svou. I dnes, když se necítím dobře, vnímám, jak se moje schopnost komunikovat s lidmi redukuje. V podobných chvílích jen doufám, že mě čeká nenáročný den. Když se cítím lépe, jsem vlídnější, chápavější a otevřenější.

 

Jak dlouho vaše potíže trvaly? A lze popsat, co jste prožíval?

Se sociální fobií jsem se potýkal přes deset let a za tu dobu jsem prošel mnoha různými osobnostními fázemi – třeba mizantropickou. Lidé mě nezajímali, nesnášel jsem je. Přišlo mi, že jsou a vždy budou stejní, že od nich mohu čekat jen negativní reakce. Cítil jsem se vyloučený a také jsem vyloučený život reálně žil. Bylo snadné do toho spadnout. Měl jsem dojem, že jsou všichni spokojení jen proto, že se cítí být součástí společnosti. Je to hloupost, ale tehdy jsem to tak vnímal.

 

Co se dělo poté, co jste se stáhl do sebe? Čemu jste se věnoval a jak vypadaly vaše dny?

Tři nebo čtyři roky jsem nebyl v kontaktu v podstatě s nikým. To vyústilo ve střemhlavý pád do deprese a velmi negativní prožívání sebe samého. Špatně si pamatuji, co se kdy stalo. Asi proto, že jsem roky žil ve stále stejném oparu. Nazval bych to bezčasím. Věnoval jsem se grafice a hrál počítačové hry. Byl to únik z reality, ale i díky nim jsem to období nějak přežil. Na několik let jsem skoro přestal mluvit česky, mé myšlenky plynuly v angličtině. Později jsem prostřednictvím her navázal pár online kontaktů s lidmi ze zahraničí. Možnost osobního setkání jsem vůbec nezvažoval. Nestál jsem o to, bál jsem se, že bych to nezvládl. Ale i když jsem se potýkal s katastrofálním sebeobrazem, snažil jsem se být upřímný. Psal jsem si spíš se ženami – vždy se mi s nimi navazovala komunikace lépe, přišly mi otevřenější.

 

Řekl byste, že jste si na život určený depresivním prožíváním a černými myšlenkami přese všechny těžkosti postupně zvykl?

Byla to moje realita, to jediné, co jsem měl. Byl jsem to já. Bral jsem to tak, že jsem k těm stavům odsouzený. Všechno nové jsem vnímal jako ohrožující. Přesto mě každý další neúspěch silně zasáhl, například když jsem se pokoušel najít si zaměstnání.

 

Lidé se sociální fobií často žijí na první pohled běžné životy, aniž by jejich okolí vědělo, co prožívají a jak obtížné pro ně mohou být i drobné mezilidské interakce. Jak jste se dokázal pohybovat ve společnosti?

Naučil jsem se předávat o sobě co nejméně informací. Nosil jsem neutrální, nenápadné oblečení, abych neupoutal něčí pozornost. Později, jakkoli pro mě byly sociální interakce stále velmi náročné, jsem například zvládl vycestovat do Paříže. Moje motivace byla silnější než můj strach z toho, co všechno se může stát. Zašel jsem si předem na letiště a pečlivě se připravil. Naštěstí bylo vše jasně popsané. Řekl bych, že veřejný prostor je v dnešní době přímo optimalizovaný na minimální interakci. Vnitřně to ale pro mě bylo hodně náročné, zažíval jsem velký stres. O vodu v letadle jsem si říct nedokázal, ale doletěl jsem. Odmítnutí je vždy snazší, znamená kratší kontakt…

V rámci terapie a léčby sociální fobie se nicméně často doporučuje překračovat vlastní komfortní zónu a záměrně se otevírat expozici, například kontaktu s lidmi, adekvátně ke stavu dotyčného.

 

K úzkostným stavům se běžně přidávají nepříjemné tělesné projevy, které nelze vědomě korigovat. Zažíval jste to také?

Je to jeden ze začarovaných kruhů a soucítím s každým, kdo to zná. Je těžké se cítit sebevědomě, když z vás lije pot a srdce vám buší jako splašené. Míval jsem paniku třeba z toho, že mám zaklepat na úřadě na dveře. Intenzivně jsem promýšlel, jak se asi úřednice zachová. Zpočátku jsem rozvíjel čistě negativní scénáře, bál jsem se, že ostatní uvidí, jak divný ve skutečnosti jsem. Později už jsem si připustil možnost, že to bude neutrální, nebo dokonce dobré. Snažil jsem se vycházet ze zkušenosti, nikoli z představ. V úzkostných stavech běží mysl o sto šest. Říká se tomu „overthinking“ – máte sklon produkovat katastrofické scénáře, možné i ty úplně nereálné. Přitom ta nejpravděpodobnější varianta vás většinou napadne hned v první minutě.

 

Jak jste v dobách, kdy jste se izoloval od ostatních lidí, prožíval a vyjadřoval své emoce?

Sebekontrola mi pomáhala pocity neprojevovat. Emoce mohou přitáhnout pozornost, proto jsem se je naučil korigovat. Pokud nechci, nejsou na mně vidět. Zpětně jsem si uvědomil, že jsem je potlačil až příliš. Vrátil jsem se k nim oklikou – říkám si třeba: Teď jsi v situa­ci, kdy by bylo fajn nějaké pocity projevit.

Umět ovládat své reakce je ale také užitečné, například v práci. Díky sociální fobii jsem se naučil mluvit tak, abych každým slovem něco řekl. Potřeboval jsem přesně vyjádřit, co potřebuji, aby nevznikaly nejasnosti a kontakt byl co nejkratší. To mi zůstalo, nemám rád prázdné fráze.

 

Vážnější a dlouhodobější problémy fyzického rázu většinou nemáme problém nazývat nemocí. U duševních potíží to ale není tak jasné. Jak jste vnímal své problémy, připadal jste si nemocný?

Nemoc samotná není vysvětlením všech potíží. Sloužila spíše jako podnět ke špatnému přístupu k sobě i světu. Nejnáročnější nebyly symptomy, se kterými jsem musel žít, ale moje celkové nastavení. To, jak jsem nakládal sám se sebou a se svou situací. Nedokázal jsem využít podpory. Neustále jsem se nálepkoval jako bezcenný a beznadějný.

 

Psychiatři a psychologové obvykle zmiňují jako jednu z příčin sociální fobie genetickou determinaci. Souhlasil byste s touto tezí vzhledem k vaší osobní zkušenosti?

Souhlasil bych pouze částečně. Původ mé sociální fobie se dá docela dobře vysledovat. Vyrůstal jsem bez otce, v rodině bez větší podpory. Máma měla jen základní školu, a když jsem předčasně odešel z učiliště, říkala: „Nevadí, běž dělat, aspoň budou peníze.“ Sama to zažila podobně, pro mě ale bylo velmi nešťastné, že jsem vzdělání nedokončil.

Měl jsem dva blízké kamarády, s jedním z nich jsem se intenzivně věnoval hudbě, což mě bavilo a naplňovalo. Později se ale beze slova přestal se mnou stýkat. Přišel jsem o veškeré sociální kontakty a ztratil i motivaci k hudbě. Kompletně jsem se uzavřel.

 

Dá se tedy říct, že sociální fobie nebyla příčinou vašeho odstřižení se od společnosti, ale nejdřív jste zakusil ztrátu školy, přátel a zálib a až poté přišlo uzavření a osamění?

Ano. Projevilo se u mě dokonalé „kombo“ několika faktorů. Sklon k depresivnímu prožívání a vyhýbavé tendence jsem měl už na střední škole, to jsem tehdy ale nevěděl. Netušil jsem, že nezájem o lidi povede k úplné izolaci a ta zase až k sociální fobii.

 

O odbornou pomoc jste si řekl až po mnoha letech. Co vás přimělo uvědomit si, že už není možné pokračovat dosavadním způsobem?

Tehdy to byl především pokus o přerušení bludného kruhu. Věděl jsem, že se mnou není něco v pořádku. Je to až legrační. Nešlo totiž o to, aby mi bylo lépe, ale o jakoukoli změnu. Už jsem to své existenciální bytí prostě nemohl vydržet, měl jsem vážně dost. Můj život se nikam nepohyboval, což bylo hrozně frustrující. Doteď nechápu, co bylo tím podnětem, ale byl to obrovský obrat. Hlavní roli sehrál asi čas, skrze nějž jsem si celý ten bludný cyklus uvědomil. Zažil jsem roky uzavření ve vlastní mysli, než jsem se vůbec dostal do fáze, kdy jsem si dokázal říct o pomoc. Kdybych měl nějakou podporu, například v rodině, možná bych na to přišel dřív.

 

Nestalo se nic konkrétního, co by vedle proměny v čase přispělo k tomu, že jste přehodnotil svůj dlouholetý negativní postoj k sobě samému a k životu?

Jeden zážitek mě hodně posunul. Celou dobu mě vedle strachů a pocitů bezcennosti provázely myšlenky na sebevraždu. Jednou jsem se pokusil o pokus. Šel jsem v noci na most, že skočím, ale neudělal jsem to. A později, když jsem podrobně analyzoval své myšlenky a motivy, jsem konečně dospěl do bodu, kdy jsem si řekl: Já se nezabiju. To ve mně vyvolalo hluboké zamyšlení nad tím, proč vlastně žiju, když nechci. Co mě tady drží? Možností ukončit to jsem měl přece spoustu.

 

Jak jste si na tyto otázky odpověděl a pomohlo vám to ve vaší situaci nějak?

Samotná odpověď nakonec nebyla tak důležitá. Klíčové bylo, že jsem byl sám k sobě poprvé naprosto upřímný. Konečně jsem si přiznal, že si pořád něco namlouvám. Asi jsem se uklidňoval tím, že mám vždy možnost to skončit.
Dokud jsem se ještě hodně věnoval hudbě, dával jsem si limit – do třiceti let. Říkal jsem si, že pokud se do té doby nic nezmění a já se nebudu naplno věnovat hudbě nebo něčemu jinému, co by mi dávalo smysl, tak se zabiju. Když jsem si pak odebral možnost sebevraždy, uvědomil jsem si, že žít znamená něco jiného. Najednou mě čekala budoucnost.

 

Co následovalo po tomto obratu k životu? Jaké kroky jste podnikl jako první?

Věděl jsem, že budu potřebovat nějaké oficiál­ní stanovisko. Šel jsem tedy k psychiatrovi pro diagnózu, abych získal status zdravotně znevýhodněného. Diagnózu jsem nebral jako ortel, spíš jako informaci a východisko k dalšímu zkoumání. Využil jsem ji i na úřadu práce, kam jsem musel pravidelně docházet, což mě nesmírně stresovalo. Nabízeli mi práci a já nabídky pořád odmítal, i když nebylo jasné proč. Těžko bych mohl tehdy pracovat, když jsem sotva chtěl žít. Každá práce mě vykolejila. V jakémkoli kolektivu jsem se bál, že se opět zjistí, že jsem bezcenný, a já budu muset odejít. Čím déle v tom cyklu jste, tím je to ničivější, protože už tušíte, co nastane. Ale zároveň vás to přece jen trochu vede ke změně…

 

Jak vypadala spolupráce s profesionály? Co vám pomohlo, abyste se nevrátil do zajetých kolejí obav a úzkostných představ?

Začalo se to lámat poté, co jsem zažil kontinuální podporu ze strany jedné organizace. Zpočátku, a tím mám na mysli tři nebo čtyři roky, jsem potřeboval někoho, kdo mě vyslechne a nevzdá to se mnou. Pamatuji se dobře na své obavy, že se mnou rozvážou spolupráci, protože se nikam nehýbu. Spolupracoval jsem s jednou sociální pracovnicí. Změnu u mě mohla pozorovat velice malou, až mizivou. Většího posunu, ke kterému došlo později, už se nedočkala, ale připravila k němu půdu. Později jsem docházel k psycholožce, od níž jsem dostával zpětnou vazbu, že všechnu tu práci na sobě dělám já sám, což mi pomáhalo. Člověk s velmi nízkým sebevědomím a sebehodnocením potřebuje ujištění, odezvu, že to, co na sobě zkouší, mu prospívá. Tehdy jsem ještě nechápal, že je to dobře už proto, že mi to pomáhá.

 

Z vaší životní zkušenosti je zřejmé, že překonání sociální fobie a návrat do života je možný. Jak jste při tom postupoval?

Většinu technik jsem si vymyslel sám. Vy­­užíval jsem části kognitivní restrukturace, aniž bych věděl, že něco takového existuje. Začal jsem až nehorázně bedlivě sledovat své myšlenkové pochody. Vše jsem reflektoval a porovnával s realitou. Zkoumal každé zabarvení, každý předsudek. Proč mám dojem, že si tenhle člověk o mně myslí, že jsem úplný magor? Mám pro to nějaký důvod? Choval se tak ke mně? Myslel bych si o jiném člověku stejně negativní věci jako o sobě, kdyby byl jako já? Některé myšlenkové bloky jsou neprorazitelné, dokud je dostatečně nerozebereme a nerozmotáme.

 

Jaké další techniky jste sám na sobě vyzkoušel?

Později jsem sám došel k aktivní vnímavosti, aniž bych tušil, že praktikuji mindfulness. Vydedukoval jsem, že by mohlo být šikovné se světu spíše otevřít, než se před ním uzavírat. Když chci žít, tak bych ho měl vnímat. Neměl bych být uzavřený sám v sobě, napojený jen na mobil a sluchátka. Kolem nás je tolik hezkých detailů, nad kterými se obvykle moc nezamýšlíme. Teď mám naopak tendenci zamýšlet se nad vším.

 

Lze to chápat i tak, že vám zkušenost s duševními obtížemi přinesla něco pozitivního?

Ponechávám si například svůj zvýrazněný perfekcionismus. Dlouho jsem nevěděl, že perfekcionismus slouží také jako obranný mechanismus. Od chvíle, kdy jsem to pochopil, jej dokážu korigovat a zároveň z něj využít to prospěšné. Někdy mu dávám záměrně průchod, třídím a organizuji, jindy, třeba když jde o tvůrčí nepořádek na stole, neuklízím. Učím se rozlišovat a nacházet optimální hranici.

Jedna slečna, se kterou jsem hovořil v rámci Peer klubu, si pochvalovala, že ji většinou nic nepřekvapí, protože je zvyklá vždy promýšlet každou možnost – a takových příkladů pozitivních efektů toho, s čím se potýkáme, může být spousta. Všechny důsledky nejsou jen negativní, ale je často těžké vidět je v pozitivním světle.

 

V souvislosti s rolí peer pracovníka se často hovoří o tom, že by měl lidem s duševními potížemi dodávat naději potřebnou k vyléčení. Není ale naděje příliš obecný pojem, který nás udržuje v nečinnosti? Nepodněcuje v nás sklon čekat, až se situace sama vyvine pozitivnějším směrem?

Naděje není něco, co by člověk nutně musel mít. Nechci v roli peera nabízet nějaký vágní obláček pozitivity, který ve výsledku nic neznamená. Snažím se spíše předávat reálné zkušenosti a dovednosti, jež se dají využít. Nenáviděl jsem se za to, jaký jsem byl a jak jsem žil. To, že jsem se dokázal zotavit v podstatě bez naděje, s sebou nese velmi důležité poselství. Později jsem si uvědomil, že jsem sice žádnou konkrétní naději neměl, ale můj pokus o změnu – jakoukoli – byl něco, co se naději aspoň blížilo.

 

Jaké to pro vás je, když mluvíte s lidmi, kteří jsou na tom dnes podobně jako vy v oněch těžkých časech?

Pomáhá mi otevřená mysl. Tehdy jsem míval strach, že bude mít pracovník vůči mně předsudky. Když za mnou někdo přijde, mým úkolem není jen podpořit ho, ale také udělat si co nejvěrnější obrázek o tom, čím prochází, co cítí. Snažím se vyvarovat toho, abych v něm viděl odraz sebe samého z minulosti. Pořád se ptám, nic mu nepodsouvám. Dokud mi svými slovy nepotvrdí, že to tak opravdu má, nemohu vědět, zda mu rozumím. Někdy si musím připomínat, jak dlouho trvalo v mém případě, než se daly věci do pohybu a mohly nastat změny. Stejně jako kdysi mně i dnes lidem chybí osvěta.

 

Zmínil jste se, že vám peerství změnilo život. Co pro vás tato práce znamená?

Dříve jsem si vůbec nedovedl představit, že by můj život mohl mít nějaký směr. Počítal jsem s tím, že jsem beznadějný případ a že moje existence nemá smysl.

Dnes už rozumím tomu, co se tehdy se mnou dělo, a mohu to využít v rozhovoru s lidmi, kteří mají podobné potíže. Nyní zužitkovávám všechny ty roky, kdy jsem žil jen ve své hlavě. A nesdílím jen část příběhu, který se týká mé nemoci, ale celý svůj dosavadní život. Je pro mě stále neuvěřitelné, že tuto možnost mám.