Změnit nespravedlivou přírodu

Jak v době překotného rozvoje informačních technologií, nevídaných politických krizí a nových forem virtuálního aktivismu vnímat stanovisko Audre Lorde vyjádřené v názvu jejího eseje Pánovy nástroje nikdy nezboří jeho vlastní dům? Technopozitivní koncepce xenofeminismu na otázku po možnostech využití „pánových nástrojů“ odpovídá značně optimisticky. Směr myšlení, který působí rozpaky všem, kdo se snaží feminismus prezentovat v co nejméně kontroverzní formě, nyní českému publiku přibližuje (Xeno)feministická čítanka, sestavená a přeložená Vítem Bohalem a Elisabet Kovačevou.

Důvěra v rozum

Bohal a Kovačeva si dali nesnadný cíl, jelikož xenofeministické texty bývají psané úmyslně komplikovaným, hutným, někdy až esoterickým stylem. Výběr sedmi textů má představit myšlenkový proud na pomezí aktivismu, teorie a umění, který se od vydání The Xenofeminist Manifesto (Xenofeministický manifest, 2015) rozvinul mnoha směry. Nejvíce se prosadil v umělecké oblasti, také ale bývá označován za jeden z nejvýraznějších příspěvků k feministickým debatám minulé dekády. Editorské duo v krátkém úvodu přibližuje okolnosti vydání manifestu, jeho ohlasy i nepříliš širokou tuzemskou recepci. Pod samotným manifestem je podepsaný původně anonymní kolektiv Laboria Cuboniks, k němuž se později přihlásily Helen Hester, Amy Ireland, Diann Bauer, Katrina Burc, Lucca Fraser a Patricia Reed.

Autorky svou koncepci vytvořily jako kolektivní, sdílený statek bez autoritativního znění. Inspirovaly se v mnoha různých oblastech – od počítačového hackování a přístupu open source a DIY komunit přes současnou spekulativní a posthumanistickou filosofii (Ray Brassier, Katerina Kolozova, Luciana Parisi, Reza Negarestani, Rosi Braidotti) a radikální feministickou či queer teorii až po matematiku či biologii. Ačkoli takový přístup zavání postmoderním eklekticismem, výsledné poselství je až staromódně modernistické, jelikož předpokládá bezvýhradnou důvěru v rozum. Xenofeminismus prezentuje racionalismus jako jediné východisko ze situace, v níž se ocitá lidstvo ohrožené bezprecedentní ekologickou krizí, reakcionářstvím, ale také bezradností progresivistických strategií. Naopak kriticky se staví – a sám za to sklízí silnou kritiku – ke snahám o „zpomalení“, obratům k lokálním komunitám a udržitelnému rozvoji. Stejně tak odmítá postmoderní politiku identit. Tu v manifestu označuje za „puritánskou politiku ponižování, která fetišizuje útlak, jako by byl jakýmsi požehnáním, a která moralistním běsněním zatemňuje každou diskusi“. Odpovědí na dnešní bezradnost má být důsledný racionalismus, akceleracio­nismus a radikální podpora „genderového abolicionismu“ (nikoli genderové diverzity, již podporují i mnohé nadnárodní korporace). V tom má xenofeminismus blízko k „antimanifestu“ genderového nihilismu americké filosofky Alyson Escalante, která gender považuje za kategorii, jež nemá být zmnožena ani zrovnoprávněna, ale co nejdříve opuštěna, stejně jako byly opuštěny fyzikální koncepce 19. století.

Chvála odcizení

Asi nejkontroverznější je však pozitivní vnímání odcizení jako osvobozujícího činitele, s nímž je spojena radostná oslava možností technologie a amatérských intervencí, které Helene Hester v knize Xenofeminism (Xenofeminismus, 2018) popsala na příkladu svépomocných feministických kolektivů sedmdesátých let v USA popularizujících extraktor Del Em. Přístroj umožňoval provádění relativně bezpečné interrupce v domácích podmínkách a hnutí kolem něj přispělo k pozdější legalizaci potratů. Xenofeminismus klade důraz na demokratizaci technologického vědění, a proto spatřuje – podle některých kritických hlasů příliš naivně – potenciál v komunitním sdílení technologií. Emancipační potenciál hackování tkví právě ve spojení softwaru, hardwaru a tělesnosti: hackování se může uplatnit v každodenním životě, virtuálním prostředí počítačových sítí a programů, stejně jako v hormonální terapii, jak ukázali španělský filosof Paul B. Preciado v knize Testo Junkie (Feťák testosteronu, 2013) nebo umělkyně Mary Maggic v projektu Open Source Estrogen (2015–2017).

V pozitivním hodnocení odcizení se xenofeminismus inspiruje akceleracionisticky chápaným marxismem, ale také kontroverzním myslitelem Nickem Landem (viz A2 č. 6/2016), který v devadesátých letech s kolektivem Cybernetic Culture Research Unit (CCRU) vizionářsky uchopil ne­-lidskou stránku rozvoje informačních technologií, který spěje k překonání lidstva umělou inteligencí. Landův pozdější příklon k neoreakcionářství, rasismu a „temnému osvícenství“ ovšem bývá důvodem pro odmítání jak jeho myšlení, tak na něj navazujících koncepcí, jako je právě xenofeminismus, s nímž sdílí odmítání přirozenosti a všech forem naturalismu. Hester tuto tendenci výstižně shrnuje: „Biologie netvoří osud, protože samotnou biologii je možné technologicky transformovat.“

Hester je v čítance představena textem, v němž tuto „prométheovskou“ tendenci kritizuje, když racionalismus spojuje s feministickým pojetím péče, která úzce souvisí s rovnoprávným využitím technologií. Luciana Parisi, někdejší členka CCRU, pak shrnuje širší filosofické pozadí tohoto projektu a poukazuje na inspirace feministickou teorií. Letos zesnulá Diann Bauer obecná témata xenofeminismu propojuje s praktickými otázkami svobody, krizí bydlení, vztahem ke zvířatům nebo environmentální problematikou. Amy Ireland zase analyzuje téma „cizosti“ ve sci­-fi tvorbě bratrů Strugackých, Jeffa Vandermeera a v jejich filmových adaptacích. Pro zběžné obeznámení se s koncepcí xenofeminismu jsou však v čítance zásadní dva poslední, silně kritické texty Annie Goh a Jules Joanne Gleeson, které upozorňují na problematické aspekty, jako je odmítání progresivismu, kritika intersekcionalismu, nedostatečná reflexe postkoloniálních privilegií či přílišná abstrakce. Gleeson rozporuplné pocity shrnuje sarkasticky, ale výstižně: „Nejvýraznějším rysem Xenofeministického manifestu byla jeho silná stylizace: původní webová stránka se hemžila divoce blikajícím pestrobarevným vizuálním harampádím, jehož úkolem zdánlivě bylo odradit čtenáře od čtení, zatímco zároveň evokovalo nezaměnitelnou estetiku stránek webu 1.0. Text sám na tom nebyl o moc lépe.“

Otevřený experiment

Takový přístup však má nezpochybnitelné kouzlo a poukazuje na vynalézavý, „retrofuturistický“ přístup k využití nejrůznějších feministických tradic, ať už jde o kyberfeminismus devadesátých let, Manifest kyborgů Donny Haraway nebo o teze Shulamith Firestone o souvislosti reprodukční funkce žen s jejich útlakem. Nelze nicméně popřít, že xenofeminismus upřednostňuje hlediska západní Evropy a USA, za což byl autorský kolektiv mnohokrát kritizován. U nás v tomto směru přišla s trefnou reakcí teoretička umění a kurátorka Tereza Stejskalová, která v textu Xenofeminismus podle Šmahelové xenofeministicky orientovaným autorkám vytýká absenci reflexe genderových politik v socialistickém bloku.

Není náhodou, že se xenofeminismus etabloval zejména v umělecké sféře – pro reálnou politiku či akademickou teorii je příliš radikální. Úvahy o automatizaci reprodukce, opuštění heterosexuálního modelu rodiny, kybernetické revoluci v sexualitě a liberalizaci přístupu k hormonální terapii stále patří do interních diskusí progresivistů. Tento avantgardismus ale také odhaluje úskalí spojená s teoretickými tendencemi v současném umění, jež často troskotají na selektivních znalostech dějin myšlení a společenských i přírodních věd či kvůli sklonu povrchně reprodukovat nejrůznější trendy. Ambiciózní, ale také abstraktní vize pak mají také silně ambivalentní vztah k tématům reálné politiky. V tomto ohledu xenofeminismus zůstává nehotovým a otevřeným experimentem.

Autor je filosof a hudební publicista.