Pokaždé mě překvapí, když v Moskvě, kde žije přes dvanáct milionů obyvatel, kteří věčně někam spěchají, narazím na někoho známého – a zběsilý pohyb se s trhnutím na okamžik zastaví a dočasně jako by se vypnul i okolní hluk. Na jedno takové náhodné setkání – v metru, na přestupu, na schodišti nad kolejemi, po nichž co dvě minuty projel rachotící vlak – jsem si vzpomněla, když jsem před nedávnem na knižním veletrhu listovala novou básnickou sbírkou Michaila Ajzenberga. Namátkou jsem ji otevřela na stránce s osmiverším, jež tu jen sotva věrně přetlumočím, a už pokolikáté proklínám tu nemožnou existenci mezi dvěma jazyky. Končilo zrýmovanou otázkou rozsekanou do čtyř řádků: „Řekl jsem to já, anebo Ljonička/ Vinogradovů,/ a já se jen usadil tichoučko/ vedle dýchacích přístrojů?“
Ljonička – Leonid Vinogradov – básník a dramatik, moskevský rodák, jehož jméno je spojeno s leningradskou „filologickou školou“. V Leningradě skutečně studoval, ne však filologii, ale práva. A „filologická škola“ nebylo žádné vzdělávací zařízení, nýbrž přátelské uskupení básníků, které se dalo dohromady v polovině padesátých let minulého století, v poezii navazovalo na zapovězené formální experimenty ruských futuristů, pořádalo akce a happeningy, z nichž nejslavnější byl obrovský nápis „Ať žije Pasternak!“, parodující oficiální hesla. Byl vyveden na žulovém nábřeží Něvy před Letním sadem poté, co Boris Pasternak získal Nobelovu cenu a v SSSR na něj byla zahájena štvanice.
Vinogradov psal krátké aforistické básně – o jednom, dvou, čtyřech, nanejvýš osmi verších. Takové, které vznikají zdánlivě mimoděk v proudu řeči, jako třeba otázka adresovaná přítelově tříleté dceři: „Marusko,/ máš ráda Rusko?“ Takové, co se jen těžko převádějí do cizího jazyka a chtě nechtě v něm působí strojeně. Nejen pro zoufalou snahu svázat tu trochu slov nezbytným rýmem, ale také pro absenci kontextu. Tady nad ním však mávnu rukou a s pocitem odsouzenosti k nezdaru si Vinogradovovými slovy řeknu: „Jsem červíček./ Mám uvnitř háček.“
Právě na tohle dvojverší reagoval Ajzenberg v první části své básně, která mě vrátila o patnáct let zpátky do moskevského podzemí, kde jsem se na schodišti uprostřed proudícího davu poprvé doslechla o existenci Leonida Vinogradova. To když jsem potkala jiného básníka, Germana Lukomnikova, který si podobně rád pohrává s naprostým minimem slov. Šel pomalu v tom shonu, se skloněnou hlavou v protisměru valící se masy – zasmušilý mířil z Vinogradovova pohřbu. A celý se rozzářil, když o nebožtíkovi mohl začít vyprávět a křísit ho alespoň v rozhovoru. Vysekl celou přednášku, trvala dobrou půlhodinu, během níž jsem musela neustále uskakovat před šťouchanci cestujících, kteří se hnali kolem. V tom podzemním lomozu zazněla i spousta veršů, které se do mě jednou provždy zasekly jako háček – jako ten, který nacházím i v Ajzenbergově básni, jejíž začátek by česky mohl znít: „Od země, jíž je jen chomáček,/ od lesku na řece/ táhne se udice/ a ve mně je háček.“ A také jejího autora celý podzim nečekaně potkávám – o sobotních odpoledních na výstavách, až se mi v hlavě všechna ta neplánovaná setkání zauzlovávají.