O rozruch na ukrajinské literární scéně se postaral jeden z předních ukrajinských spisovatelů Jurij Andruchovyč, když na norském Bjørnsonově literárním festivalu vystoupil společně s rusko-švýcarským prozaikem Michailem Šiškinem. Andruchovyč, autor i u nás známých románů Rekreace či Moskoviáda, se náhle stal předmětem všeobecného odsouzení. Ukrajinská veřejnost totiž očekává, že představitelé ukrajinské kultury se nebudou zúčastňovat akcí, kde vystupují ruští umělci. Tento postoj formuloval vzápětí po ruském vpádu Ukrajinský institut a většina tvůrců ho přijala za svůj. Můžeme ale Šiškina, jenž je od roku 1995 švýcarským občanem, vystupuje na obranu politických vězňů Putinova režimu, hlasitě odsoudil ruskou okupaci Krymu a Rusko od roku 2014 prý nikdy nenavštívil, považovat za typického představitele ruské kultury? Andruchovyče se zastal jeho přítel, literární vědec a esejista Oleksandr Bojčenko – Šiškina přirovnal k německým antifašistickým emigrantům a přesvědčivě vyložil, že umělce nelze soudit jen podle příslušnosti k určitému národu. Andruchovyč sám ve své poněkud povýšené odpovědi zase zdůraznil, co už pro propagaci Ukrajiny ve světě vykonal. Vyznění jejich obratně napsaných textů ovšem oslabuje fakt, že v předcházejících měsících a letech sami nejenže šmahem odsuzovali ruskou kulturu k mlčení, ale především víc než ochotně dělili na „dobré“ a „špatné“ samotné Ukrajince – „špatné“ přitom bylo mluvit rusky či třeba poslouchat ruskou hudbu. Jejich kritici se nicméně o Šiškinovy postoje příliš nezajímají: namísto toho zdůrazňují, že k podobným vystoupením není důvod, protože Ukrajina, která musí učinit krok od postavení postkoloniálního k úplné dekolonizaci, už nechce být s někdejším imperiálním centrem jakkoli spojována.