Anatomie strachu

Podlasí je území několika jazyků i náboženství ležící na polské hranici s Běloruskem a Litvou. Lze je přiřadit k literárním toposům střední a východní Evropy, jejichž povahu určují rozpadající se hranice – mezi domovem a cizinou, výjimečností a obyčejností, životem a smrtí. Budoucnost zde snadno srůstá s minulými událostmi, jejichž opakování či pokračování se očekává i v přítomnosti. Linearita dějin tak ustupuje cyklickému „šeptání“. A právě do Podlasí, jehož původní ráz ovšem stále více narušují vlivy vnějšího, globalizovaného světa, zasadila slovenská spisovatelka Alena Sabuchová svůj román Šeptuchy (2019). Titulní slovo označuje místní léčitelky, které střeží pohanské tradice a jež nezasahují jen do života místních, ale také cizinců hledajících alternativní způsoby léčení. Motivy lidového léčitelství a magie sice nepatří ke stěžejním tématům románu, mezi čtenáři jsou však bezesporu oblíbené – připomeňme Žítkovské bohyně (2012) Kateřiny Tučkové, které vyšly ve stodvacetitisícovém nákladu a dočkaly se překladu do dvanácti jazyků.

Vyklepat smrt z peřin

Hned v úvodu zasazuje autorka vyprávění do mytických souřadnic. Historické a geografické jádro Podlasí tvoří morový vršek Grabarka. Od doby, kdy do tohoto kraje Bůh seslal mor, se jeho obyvatelé připravují na smrt tak intenzivně, že si občas ani nejsou jistí, zda už nezemřeli a jestli mluví s mrtvými nebo živými. Život zde přechází ve smrt plíživě a báchorky je těžké oddělit od skutečnosti. Aby místním smrt nešoupala s nábytkem a neťukala jim na okna, jak to v Podlasí nebožtíci dělávají, zviditelňují lidé hranici mezi tímto a oním světem, jak se dá, neboť to, co zhmotníme, se zdá být o něco méně děsivé. A tak zobrazují mor, schraňují předměty do rakví a personifikují smrt v tradičních obřadech. Každý den je třeba vyklepat smrt z peřin a vypálit ji z hrdla zubrovkou.

Vypravěčkou Šeptuch je žena v hraniční životní situaci, která se ve vzpomínkách vrací do rodného kraje, kde se však nemůže stát hrdinkou. Podlasí není krajem hrdinů. Tamní obyvatelé věří v zázraky více než ve vlastní schopnosti, a ani v tomto románu proto není pro hrdinství místo. Vypravěčka je tak spíše svědkyní a tomu odpovídá i její vyprávění. Vzpomínání prosté patosu i cynismu konstruuje subjekt, který zůstává jakoby skryt za příběhy, jichž se účastní. Mluvčí nepodává úplný obraz ani o sobě, ani o obyvatelích Podlasí. Zdá se, že úplnost není lidem vlastní, a tak na ni rezignuje. Postavy jsou definovány na základě principiální nedostatečnosti: chybění, stesku, čekání, mlčení. Arzenál narativních prostředků sestává z líčení každodenních situací, předmětů a míst, která vypravěčku v dospívání obklopovala a která se ve vzpomínkách opakovaně vynořují a zase zanořují v příbuzných situacích či metaforách. Ostatně i příběh vypravěčky má kořeny v cykličnosti podlaského času a zdá se, jako by uvízl sám v sobě, jako by nemohl být dořečen či dovyprávěn.

Nedořečenost zároveň souvisí s alegorickým charakterem vyprávění. Mikropříběhy jednotlivých postav lze číst jako podobenství – ovšem podobenství vyprávěná jazykem částečnosti. Význam jako by se skrýval v tom, co je zamlčeno a co se nevyjeví ani v lehce ironických glosách, jimiž vypravěčka obrací naši pozornost od mýtu k románové lince. Románovost je přitom vytlačována vyprávěním modelových postav bez bližší profilace a vypravěčka se stává poslušnou glosátorkou jejich příběhů: „Tak už to chodí…“ „Člověk si nevybere, nad tím, co se děje, nemáme vůbec žádnou moc…“ „Všechno se pokaždé nějak zařídí…“ Za těmito poznámkami nestojí rezignace, jež by otevírala pohled do vypravěččina charakteru. Spíše chlácholí člověka lehce znepokojivým determinismem, který tvoří osy, po nichž se jednotlivé příběhy odvíjejí: víru a nevíru, smíření a rezignaci, případně nevědomost.

Věčné čekání na věčnost

Čas v románovém Podlasí uvízl v nekonečném čekání na lepší svět a zároveň v obavách ze světa, který bude horší než ten, v němž se nacházíme. Lidé zde žijí skromně nejen kvůli tomu, že jsou chudí, ale také proto, že se bojí, co je čeká po smrti. Přesvědčení, že to nejdůležitější se odehrává za hranicemi našich životů, je přitom v románu předmětem nenápadné, ale vytříbené polemiky. Vypravěčka nekritizuje víru v posmrtný život, ale všímá si iluzí, které si lidé vytvářejí, a postupně je dekonstruuje. Mechanismy zklamání, pocitu bezpečí, důvěry či sebeklamu odkrývá v jednotlivých příbězích na příkladech postav, s nimiž se jako děvče z Podlasí setkávala a o nichž slýchala. Sama se ovšem se zástupem čekajících neztotožňuje. Uvědomuje si tíhu čekání, které lidskou víru tvrdě zkouší a nakonec otupí. Jistotu má ten, kdo nečeká. Jenže i tato jistota může vést ke zklamání a zoufalství je pak o to horší.

Román se nevysmívá, ale trpělivě modeluje situace, v nichž může čtenář spatřit svou neschopnost upřímně se vztahovat ke druhým či k sobě. Ukazuje lidskou malichernost ve vztazích, manipulativnost, posedlost i závislost. Vypravěččiny postřehy o lidském životě přitom nepůsobí jako otřepané pravdy. Zprostředkovávají zkušenost tíhy života i jejího popření, zaznívá v nich jakási hrdá pokora. Individuální bolesti a strachy ztrácejí domnělou jedinečnost. Lidské trápení se v Šeptuchách jeví jako substance života, v níž vězíme všichni stejně.

Velké finále se nekoná

Alternativou může být jednání Doroty, která si sama sebe příliš nevšímá, je nicméně jedinou postavou, jejíž příběh vypovídá nejen o podlaském, ale i o jejím vlastním charakteru. Je vypravěččinou nejlepší přítelkyní a současně hrdinkou, kterou vypravěčka staví před sebe, aby zůstala skryta v jejím příběhu. Když píše o Dorotě, píše současně o sobě samé. I v tomto ohledu je vypravěččin příběh neúplný. „Pořád stála tak trochu mezi dvěma světy, tak se jí to dělo, neměla na výběr,“ vypráví o Dorotě.

Dějovou linku románu lze nejjistěji stopovat právě ve vyprávění o této postavě. O pozornost s ní však bojuje výrazné líčení samotného místa. Podlasí připomíná očistec, kde mrtví ještě nejsou docela vytrženi z pozemského světa. Probírají se svými hříchy a pláčou sami nad sebou. Smrt je zašitá hluboko pod kůží živých – občas to zapíchá, ale dá se s tím žít. Nepředstavuje výjimečný stav ani milník, spíše všudypřítomnou hrozbu i přirozenou součást krajiny a života. A definuje dokonce i lásku: „Lidé si vymysleli lásku, aby se nebáli umřít. Protože chtějí, aby se po nich jiným stýskalo.“

Skrze křesťanskou, pravoslavnou i lidovou víru se v Podlasí se smrtí více spojuje život než umírání – ten život, na který živí teprve čekají. I když se ale někdo dočká smrti, pokračuje vše stejně jako dosud, s krutou nevyhnutelností, jakou známe z pekelných trestů. Možná je vypravěčka nakonec románovou hrdinkou – a blíženkyní Orfeovou – proto, že si odpykává trest za svou nedočkavost. Velké finále se nekoná. Podobně jako hrdina románu Flanna O’Briena Třetí strážník (1967, česky 1999) zůstává ona i románový zástup nebožtíků vězet ve světě, kam už nepatří.

Román Šeptuchy je alegorií dvojí povahy strachu, který pociťujeme vůči druhým: že o ně přijdeme a že se jich nezbavíme. Výjimečně obrazným jazykem a napětím mezi sarkasmem a nostalgií poukazuje Sabuchová na neschopnost opouštět i odpouštět a na očekávání a iluze, které si vytváříme o tom, proč čekáme i proč utíkáme.

Autorka studuje filosofii.