Imprint Pushkin Vertigo londýnského nakladatelství Pushkin Press, jež si do svého názvu kdovíproč vybralo slavného ruského romantika (nicméně vydalo alespoň Evžena Oněgina a Kapitánskou dcerku, snad aby se neřeklo), vznikl před pár lety, za krátkou dobu své existence si už ale stihl mezi příznivci kvalitní krimi získat velmi dobré jméno i kohortu oddaných čtenářů, kteří kupují takřka cokoli, co se pod touto značkou objeví. V anglojazyčném literárním prostředí, které, jak známo, vydávání překladů zrovna dvakrát nepřeje, ediční plán z větší části zacílený k neanglickým autorům představuje lákavou změnu. V žánrové oblasti detektivky či thrilleru totiž mají anglojazyční čtenáři z jiných literatur k dispozici povětšinou jen vzorky proslavené výrazným komerčním úspěchem či filmovou adaptací.
Se jménem Seiši Jokomizo, které patří jednomu z nejvýznamnějších tvůrců klasické japonské detektivky 20. století, jsem se poprvé setkal asi před patnácti lety, kdy nejmenované české nakladatelství zvažovalo, zda některou z jeho detektivních próz nezkusit vydat. V lektorském posudku jsem to tehdy nedoporučil, protože jsem se bál, že by v něčem až staromilsky klasický detektivní příběh, navíc ještě zneprostupněný početnými japonskými reáliemi, nedokázal vzbudit větší zájem. S něčím podobným se ostatně zjevně potýkalo i malé americké nakladatelství, které tehdy The Inugami Clan (Klan Inugami, 1951) vydávalo a skrze které mi anglický překlad doputoval do rukou.
Něco ale na té detektivce přece jenom bylo, něčím mi v hlavě uvízla. Vyprávění o sérii vražd, které odstartuje smrt patriarchy titulního klanu a ke kterým dochází v odlehlém rodovém sídle, kam se za účelem vyslechnutí závěti sjela celá rodina, v sobě kombinuje to nejlepší z klasického „zlatého věku detektivky“, jak jej máme provždy fixovaný v příbězích Agathy Christie, s lákavou exotikou kostýmního „žaponu“. Přítomný zápisník proto doporučuji číst jako bláhový pokus o vyvinění se z dávno spáchané křivdy. Když prohodím pár pochvalných slov, třeba se některý nakladatel nechá zlákat? Všichni si teď libují, jaké že zažívají báječné časy, papír jak zlevňuje, tiskárny stíhají, knihařské lepidlo se valí bystřinami…
Editoři řady Pushkin Vertigo nám případy amatérského detektiva Kósuka Kindaičiho servírují tempem jedné knihy ročně. Kromě nového vydání Klanu Inugami, nyní pod pozměněným titulem The Inugami Curse (Prokletí rodu Inugami), tak zatím došlo na první příběh cyklu The Honjin Murders (Vraždy v hondžinu) z roku 1946, ve kterém Kindaiči v předválečném Japonsku vyšetřuje temnou variaci na záhadu zamčeného pokoje – zde se jedná o odlehlou, sněhem od světa odříznutou rezidenci. Následovala přízračná The Village of Eight Graves (Vesnice Osm hrobů), odehrávající se na místě dávného masakru, při kterém měli místní obyvatelé povraždit skupinku samurajů, aby se zmocnili jejich pokladu, a zatím poslední, letos vydaný přírůstek představuje Death on Gokumon Island (Smrt na ostrově Gokumon), odehrávající se na bývalém pirátském ostrově, kde se aktuálně sváří dva rody místních rybářů.
Řadu zápletek by bylo možné snadno odmávnout, odmítnout je jako překombinované a za vlasy přitažené. Při opakovaných výletech do spektakulární místní či rodové historie, jež – jak sám Jokomizo v rozhovorech uváděl – nesmějí v příbězích detektiva Kindaičiho chybět, je také lepší zapomenout na parametry uvěřitelnosti a uměřenosti. Takové kritické pojmy ale nehrají při čtení Kindaičiho případů žádnou roli, pohybujeme se totiž v prostoru hravého žánrového čtení, v hájemství dobrodružné fikce se sympatickým a inteligentním hrdinou, který čelí někdy až ďábelsky spletitým úkladům.
Celkových sedmasedmdesát kanonických Kindaičiho případů – někdy se jedná o romány, jindy o povídky či novely – patří do zlatého fondu japonské detektivky a v domovském prostředí se jim dostává zasloužené pozornosti, ať už jde o nejrůznější filmové, komiksové či animované adaptace (několik hraných celovečerních filmů režíroval sám Kon Ičikawa) nebo o pečlivé ediční zpracování a souborné vydávání. V dubnu letošního roku bylo navíc oznámeno, že se v Jokomizově vile v Karuizawě po více než čtyřiceti letech od autorovy smrti našlo přes tisíc stran dosud neznámých rukopisů. Potvrzeny jsou zatím nálezy raných verzí, variant a náčrtů klasických případů, ale třeba se v záplavě listin nakonec objeví i úplně neznámý případ. Žánru by to odpovídalo. Pro začátek by ale úplně stačilo vydat v anglických převodech zbývajících 73 detektivek.
Autor je bohemista.