Hermelín v normálním světě

Jedním ze závěrů letošních senátních voleb je zjištění, že v dnešním Česku lze uspět s programem založeným na prosazování života v takzvaně normálním světě, což odpovídá vyhraněně konzervativní agendě provázené komunikačními strategiemi na hraně teorie spiknutí. Mimo jiné jsou tyto tendence karikaturou levicového pohledu na svět a v konečném důsledku směřují k omezování lidské emancipace.

Novou senátorkou za volební obvod Plzeň­-město byla zvolena právnička Danie­la Kovářová, bývalá ministryně spravedlnosti ve Fischerově vládě. Zapomínat bychom neměli ani na to, že byla krátce členkou ODS. Během volební kampaně se voliči dozvěděli, že budoucí senátorka žije na vesnici, chodí do hospody a ráda griluje. Jejím hlavním politickým cílem je chránit „normální svět“ a život v něm. Jak takový normální svět podle Kovářové vypadá? Svou vizi posluchačům předestřela těsně po svém vítězství v rozhovoru pro Český rozhlas, kde na dotaz moderátora odvětila: „Je to svět, ve kterém žijí muži a ženy, a nikoliv dalších sedmdesát pohlaví. Je to svět, ve kterém nikdo nikomu nenařizuje, co má číst, a z knihoven se nevyřazují žádné knihy, ani ty, které obsahují slova, která byla napsána dříve a dnes třeba moderní progresivci říkají, že se nemají říkat. Zejména je to svět, kde každý může říct svoje názory, kde se neblbne s Green Dealem a podobně.“ Tato odpověď sice spíše přináší další otázky než vysvětlení, nicméně moderátor se následně optal, jak konkrétně bude paní senátorka svůj program naplňovat. Kovářová poměrně pochopitelně uvedla, že se musí v Senátu nejprve trochu rozkoukat a zjistit, jaké jsou možnosti spojenectví. Místo snahy o hlubší diskusi následovala odpočinková pasáž s dotazem, zda je jedním z atributů normálního světa pivo a tlačenka. Zvolená senátorka odvětila: „Když přijdete do venkovské hospody, která otevírá ve čtyři hodiny, tak tam čepují pivo a nabízejí tam hermelín a utopence. To byla nejčastější strava, kterou jsem si s místními dávala, a musím říct, že mi to spolu s tím venkovským, pospolitým životem velmi zachutnalo a moc se mi líbily všechny ty debaty, které jsme kolem těch stovek hostinských stolů ve všech vesničkách vedli.“ Pan moderátor měl na závěr rozhovoru potřebu dodat, že on bude mít večer buřtguláš. A bylo jasno.

Zvolení Kovářové i zmíněný ­rozhovor jsou v zásadě komickou epizodkou v ­mnohem závažnějším seriálu posilování kon­zer­va­tivně­-populistických proudů v české politice. Tak jako hnutí Andreje Babiše pochopilo, že je třeba „vyluxovat“ agendu a voliče skomírající sociální demokracie, konzervativně orientovaní politici zjistili, že je možné poměrně snadno vítězit s politickým programem plným banalit a klišé. Tyto tendence budou patrně posilovat. U politiků a političek, jako je Daniela Kovářová, to samozřejmě nepřekvapuje.

Překvapivější je, že tato tendence sílí i u levice. Komunistická strana již dávno rezignovala na socialistický program a posouvá se ke konzervativní až nacionalistické poloze. Sociální demokraté v tomto ohledu lavírují: na jednu stranu za stranu kandidují osoby jako Vladimír Špidla, který je zosobněním přemýšlivého a autentického sociálního demokrata, na druhou stranu z ní odcházejí lokální i celostátně významní politici třeba do SPD, případně se spojují s vlastním hrobařem, tedy s ANO.

Na intelektuální levici se pak vynořují diskuse, u nichž člověka trochu mrazí. Narážím zde na texty a prohlášení takových osobností, jakou je např. bývalý velvyslanec ve Francii, politolog Petr Drulák, který je v poslední době velmi aktivní. Zjednodušeně řečeno, navrhuje, aby se levice zbavila liberálního či progresivistického nánosu, který ji odtrhuje od lidu, a budovala nová spojenectví s těmi, kteří také kritizují systém. Nechme nyní stranou, jak problematická je v současné společnosti kategorie lidu a jeho politické vymezení. Hlavním problémem levice je podle Druláka a několika dalších to, že se během posledních dekád začala věnovat i jiným vektorům nespravedlnosti, než jsou ty sociálně­-ekonomické, konkrétně třeba situaci žen či rasismu. Drulák přitom ignoruje, že právě tyto roviny fundamentálně zesilují sociální a ekonomickou nerovnost, a proto je třeba je zkoumat, a nikoliv zlehčovat či dokonce ignorovat. Co se týče politické praxe, navrhuje Drulák přiblížit se těm konzervativcům, kteří kritizují modernitu a kapitalismus.

Problém této diskuse a návrhů, které se projevují jak v politické praxi, tak v intelektuální analýze, spočívá v tom, že nejen ignorují složitou povahu současného světa, ale také se odvracejí od svého cíle. Zavádějí totiž intelektuály (k nimž Drulák patří) do sféry kulturních válek právě tím, že nepřiznávají rasismu ani genderovým vztahům status ekonomicky relevantních problémů. V pozadí této operace je nedocenění kulturního obratu ve společenských vědách, který – opět zjednodušeně – spočívá v uvědomění si, že lidská společnost je založena na sdílených představách, jež jsou předávány kulturními cestami. V tomto smyslu je i ekonomika vlastně kulturním fenoménem. Spolu s uvedeným obratem a také se sociálním státem se zvýšila na levici citlivost vůči těm vrstvám identity, které překračují primární rovinu sociálně­-ekonomických vztahů. To ale neznamená, že ji zavrhly.

Politická levice sice skutečně do jisté míry opustila původní agendu ekonomických nerovností, nestalo se tak ale kvůli progresivistickému či kulturnímu obratu, nýbrž proto, jakým způsobem fungovaly zejména sociálnědemokratické strany v politické praxi. V důsledku získávání politických prebend se totiž – zprvu možná nezřetelně – spojovaly s oligarchickými strukturami a ekonomickými elitami. Odpovědí na tuto skutečnost nemůže být ignorance témat rasismu či feminismu, ale posílení tématu sociálních nerovností. Nevidím důvod, proč kvůli druhému opouštět první. Naopak. Ostatně budoucnost ukáže, zda konzervativní tendence na levici nesměřují nakonec k tomu, že se z ní stane nacionalistická a konzervativní pravice. Nebylo by to v dějinách poprvé.

Autor je spolupracovník redakce.