Politický tlak, protesty proti čínské správě i drakonická proticovidová opatření se v posledních letech promítly do všech sfér života v Hongkongu včetně hudby. Ohlédnutí za hongkongským hudebním undergroundem ovšem zároveň ukazuje, že minulost v takové podobě, jak si ji pamatujeme, možná nikdy neexistovala.
Nostalgie je zrádná. Z okna dvoupatrového autobusu působila Nathan Road jako přistávací dráha kosmických lodí, jako hypersaturovaná halucinace napájená všemi popkulturními odkazy, kterým kdysi byla předobrazem a které – i přes jejich fantastickou barvotiskovost – odsouvá do pozadí. Jako odraz skutečnější než skutečnost. Cyberpunk reálnější než sociální realismus. Je takové sdělení pro někoho užitečné? Nejspíš ne. Nicméně nostalgie je zrádná právě v tom, že sytí vzpomínky, o něž se potřebujeme podělit, a příliš nezáleží na tom, jak a s kým.
Také objektivita je zrádná. Objektivně vzato hongkongský hudební underground neexistuje. Netvrdím to já, řekl mi to na začátku září místní hudebník Alex Yiu alias Alexmalism. Pro mě osobně byla experimentální, elektronická či okrajová hudební scéna Hongkongu jedním z nejdůležitějších objevů za posledních pět let. Ještě před pár roky bych asi napsal, že Hongkong je nejen sedmimilionové město, ale také sedmimilionový stát – v tom smyslu, že být v Hongkongu neznamená být v Číně, podobně jako New York není Amerika. A že tu organicky vznikají platformy podporující okrajové podoby kultury jako křehký ekosystém, kde vyrůstají pozoruhodné věci. Oproti tomu dnes bych mohl tvrdit, že to všechno je přinejmenším ohroženo nebo to rovnou zaniká. To by ale samozřejmě nebylo objektivní. Objektivita je zrádná, protože se tváří, že je možná.
Lidé tu nejsou tak poslušní
„Radši bych byl smutný ve Švédsku než v Hongkongu,“ uzavřel další hongkongský hudebník Kelvin T naši nedávnou debatu o tom, že Skandinávie nemusí být pro imigranta z Asie nutně takovým rájem, jak se může z dálky jevit. Kelvin je mladý kluk, je mu čtyřiadvacet a má tu smůlu, že se narodil až poté, co se Hongkong vrátil pod čínskou správu, a tedy nemá nárok na britský pas. Radši by totiž žil jinde. „Možnost odejít je ale v důsledku spojená s dalšími privilegii – potřebuješ peníze, kontakty a nemít žádné závazky,“ konstatoval Alex, který se vůbec nechtěl bavit o tom, jaký je život v jeho městě po extrakčním zákoně, masivních demonstracích a tvrdých proticovidových opatřeních. „Víš, pořád je to tu trochu jiné než ve zbytku Číny, lidé tu nejsou tak poslušní…“
S tím mohu souhlasit, a nejen proto, že jsem v televizi viděl miliony demonstrantů. Vzpomínám, jak jsme vyrazili hledat malou galerii, kde se podle facebooku měla konat vernisáž. Událost byla samozřejmě v kantonštině a google překladač nenabízel úplně smysluplné informace. Nakonec jsme ji našli, byla to snad bývalá prodejna, možná sklad nebo garáž. Když jsme otevřeli plechové dveře, uvnitř bylo namačkáno zhruba padesát lidí a událost působila jako občanská schůze. S pultem, řečníky, projekcí, letáky… Byl rok 2018 a bylo vidět, že lidé berou situaci v Hongkongu vážně.
Alexe a Kelvina spojuje mimo jiné společné působení v labelu Absurd Trax, který je jednou z nejznámějších hongkongských hudebních značek. V roce 2020 byl součástí programu berlínského festivalu CTM a Kelvin T si zahrál i v pražském prostoru Punctum. V čele labelu stojí Gavin Wong, který zároveň pracuje pro Hong Kong Community Radio (HKCR). Hlavním výstupem této platformy jsou streamované sety současných DJů se zaměřením převážně na postklubovou elektroniku a experimentální scénu, ale také semináře, divadlo a mezinárodní hostování. Do nedávné doby platforma sídlila ve Fu Tak Building, která je klíčovým bodem zdejší nezávislé kultury.
Kulturní centrum jako polní lazaret
Poněkud opršalý čtrnáctipatrový činžák na rohu Hennessy Road je typickým příkladem místní architektury druhé poloviny šedesátých let a na první pohled se nijak neliší od dalších domů v dlouhém bloku. V přízemí je chodba s opuštěnou recepcí a vstup do výtahu. Kabina pro čtyři už napoví víc: je od podlahy ke stropu polepená samolepkami. Od roku 2003 tu totiž dvacet bytů v několika podlažích slouží jako umělecké ateliéry, zkušebny, galerie a je tu také knihkupectví. Majitelka je nabídla umělcům k pronájmu a užívání poté, co na jedné konferenci slyšela, jak těžké jsou ve městě podmínky pro nezávislé umělce. Nájmy směřují na účet neziskovky, která se stará o provoz budovy.
Když jsme zjistili, že v HKCR je zavřeno, jen tak jsme bloumali po tichých, opuštěných chodbách domu. Zjistili jsme, že společné schodiště slouží jako příležitostná galerie (ale na YouTube je možné zhlédnout i schodišťové koncerty a performance). Oblíbená byla také střecha domu. Rok po naší návštěvě ale přišly krušnější časy a dům se během protestů v letech 2019 a 2020 stal útočištěm pro zahraniční novináře. Střecha s impozantním výhledem, která byla ikonickou kulisou pro vystoupení rapperů i experimentátorů, náhle sloužila jako ideální stanoviště pro snímání statisícového davu v ulicích a zázemí domu v určitých chvílích nemělo daleko k polnímu lazaretu. Lidé si tu mohli odpočinout, dostali vodu a jídlo, ale i náplasti či obvazy. Čilý provoz v budově neušel pozornosti policie a v lokálních médiích se začaly objevovat fake news, které obyvatele domu obviňovaly z provokací a očerňovaly také majitelku bytů. A pak všechno zmrazil covid.
Freestyle ze smoke zóny
Ve Fu Tak Building se ovšem stále nachází experimentální studio Twenty Alpha, které vede Steve Hui, vystupující pod pseudonymem Nerve. Jeho zvukové performance i dramaturgie studia jsou zaměřeny na produkci balancující mezi improvizační a noisovou scénou, nicméně do takto vytyčeného prostoru se vejde ledacos. Podobně jako Alexmalism vychází i Nerve z akademického prostředí. Oba vystudovali kompozici, Hui učí na Hong Kong Academy for Performing Arts. Když jsem s Alexem mluvil naposledy, upozorňoval mě, že okrajová hudební scéna trpí uzavřeností a elitářstvím. Hovořil o tom, že takzvaný underground oslovuje jen velmi úzké publikum. „Já bych chtěl ale zasáhnout daleko širší okruh lidí. Třeba punk vycházel z dělnické třídy. Experimentální scéna zajímá většinou jen posluchače se vzděláním a prostředky, jenže mě by lákalo oslovit spíš ty ostatní.“
Pár jeho nových singlů jsem si nedávno pustil a byl jsem překvapený. Místo precizní a odlidštěné elektroniky je tu lyrika, sebeodhalení a jako úplně nový prvek také Alexův zpěv v kantonštině. Působilo to na mě jako zjevení a vybavil se mi moment, kdy jsem před čtyřmi roky viděl první Kelvinův klip Lying. Pokud byste hledali ukázku specifičnosti hongkongské elektronické scény, tohle by byla jedna z nejvýraznějších. Když jsem se ale o své nadšení podělil s Kelvinem, jenom mávl rukou. Pro něj je to „subpar“ oproti elektronice z Evropy.
Alexovy nové věci jsou komplexní a promyšlené, jak se dá od akademika očekávat, zdaleka však nejsou konceptuální. Naopak, jsou založeny na velmi osobním přístupu, a netýká se to jen otevřené queer estetiky. Geniální je už samotné spojení kantonského popu a elektroniky, nejsem si ale úplně jistý, jestli si Alex tímto způsobem zajistí širší publikum. Podobně by mohly znít písně mladého Gotta či Vondráčkové, kdyby jim dělal produkci Bílej Kluk. Měly by u lidí úspěch? V kontextu kantonského popu by ovšem takový přístup zabrat mohl. Nová deska má vyjít během letošního podzimu.
Už v září vyšlo EP Synthetic, na němž spolupracoval Kelvin T se svým kamarádem Takeemem. Syrová nahrávka čerpající z oblastí, jako jsou postrave, grime a trap, začala vznikat v roce 2019 v dramatických kulisách tehdejších protestů. „Chodili jsme tehdy s Takeemem do smoke zóny na nábřeží a jen tak jsme si zkoušeli freestyle s tabletem. Ve městě bylo milion demonstrantů a my se cítili jako uprostřed apokalypsy,“ líčil mi v nedávném videohovoru. Naprosto jsem mu rozuměl, a nejen proto, že vím, o které kuřácké zóně mluvil. Kdybych byl na jeho místě v té době já, seděl bych tam, pil plechovky a kouřil. To je prostě moje přirozená reakce na hroutící se svět.
Hongkong už nikdy nebude stejný, ale proměnil by se i bez pandemie, čínského politického tlaku a demonstrací. Nostalgie je zrádná, protože nás nutí hledat věci, které možná nikdy neexistovaly v takové podobě, v jaké si je pamatujeme. Před čtyřmi lety jsem si nedaleko SoHo nadšeně fotil kovovou ceduli s nápisem „F*** it, let’s go to Taipei“. Plný rozsah tohoto lokálního humoru mi tehdy ještě nedocházel…
Autor je novinář.