Meze matnosti

„Tenhle výjev je můj malomocný u vrat, má těžební společnost z tropů, má osamělá postava na hřebeni nehybného kopce,“ poznamenává vypravěčka a zároveň autorka románu Demokracie (Democracy, 1984) Joan Didionová při pohledu na Inez Victorovou, která se „skrz prosklené okno na jednotce intenzivní péče ve třetím poschodí Oueen’s Medical Centre“ dívá na „bezvědomé tělo své sestry Janet“. Tento výjev je nejen momentem, po němž dochází k jistému obratu ve vyprávěném příběhu, ale i spisovatelčiným alibi, místem, kde namáhavá cesta k románu „trhavých záblesků“ získává své oprávnění. Narace, jež neustále reflektuje svou konstruovanost, se soustředí zejména na dvojici postav: Inez Victorovou, tajemnou, frivolní a osamělou manželku kongresmana Harryho Victora, a Jacka Lovetta, Inezina milence a přítele, svého druhu špióna či lobbistu: „Všichni abstraktně chápeme, že v období války lze vydělat peníze. Méně lidé rozumí tomu, že samotná válka je komerční podnik, ale Jack Lovett to chápal, ne abstraktně, nýbrž instinktivně.“

Děj se odehrává v Honolulu, Jakartě, Saigonu a dalších městech rozesetých v Pacifiku, což přinejmenším na středoevropského čtenáře působí exoticky. Samotné vyprávění přitom lze vnímat jako rodinnou ságu s detektivními prvky – jako historii rodiny, v níž byli „všichni do jednoho poznamenáni koloniálním instinktem“, jako příběh celoživotní lásky, jako „studii provinčních mravů“ či jako politický román, v němž Didionová příkře odsuzuje pokrytectví americké zahraniční politiky v období války ve Vietnamu. Navzdory množství konkrétních údajů a historických kulis, navzdory reportážní formě i přítomnosti „reálné“ Joan Didionové ve vyprávění je však třeba mít na paměti, že jde o fikci, jakkoli působivě – ale také fantasmagoricky či mlhavě – kniha dokáže evokovat dobovou atmosféru a konkrétní společenskou třídu.

Znám konvence

Didionové autorská stylizace se v Demokracii ukazuje ve dvou téměř protikladných polohách. Autorka opakovaně uvádí, že jí psaní románu činí potíže. Odtud přirovnání spisovatele k provazochodci a vyjádření typu: „To ráno bylo jedním z těch nečetných rán, asi čtyř nebo pěti v průběhu několika let, kdy jsem měla pocit, že tenhle román držím v hrsti.“ Zároveň však pisatelka mnohdy vystupuje vysloveně suverénně, jako profesionál, který ví, jak na to: „Znám konvence a vím, jak je dodržovat (…) a především znám – protože jádrem vyprávění je určitá propočtená zámlka – tu tichou dohodu mezi autorem a čtenářem ohledně vyvolávaného a pociťovaného překvapení…“ Čtenář je tak neustále znejišťován: jednou je veden k pochybnostem ohledně hotovosti výsledného románu, jindy je mu naznačováno, že se jedná spíše o výsledek kalkulu než o plod inspirace a invence.

Všechny tyto vypravěčské „skromnostní formule“ mohou být starým trikem, jak za­­ujmout čtenáře, také však fungují jako alibi pro výslednou fragmentární, nelineární a skečovitou formu románu, ke kterému bychom mohli připojit přízvisko „postmoderní“, s tím, že v postmoderně přichází spisovatel o svou aureolu – být spisovatelem už není poslání, ale projev neurotického nutkání nebo zkrátka obyčejná práce. Zároveň autorka odhalováním konstruovanosti románu vyvolává dojem autenticity a historicity. Fikce je zde vydávána za historii, což je pro postmoderní psaní typické. A Frederikem Jamesonem zdůrazňovaná postmoderní absence hloubky se zde také projevuje: například psychologii postav Didionová zcela opomíjí ve prospěch vágních, ale výrazně příznakových promluv nebo fantasmagorických detailů. Podobně jako v případě autorčiny nejslavnější prózy Lízni si a hrej (1970, česky 2021; viz A2 č. 8/2021) můžeme v tomto ohledu i zde uvažovat o inspiraci filmovým médiem, domnívám se však, že v Demokracii jde daleko spíše o evokaci člověka tak, jak je vykreslen prostřednictvím novin.

Láska a dějiny

Podívejme se na tento motiv ve vztahu k Inez Victorové. Didionová píše: „Byla uvnitř mašinérie. Byla u válek. Byla u konečného běhu za světlem, u manévrů spojujících všechny uvedené složky do bezpečné pozice na hracím poli, do partitury, do oné amorfní, ale inspirované shody rétoriky a slávy, jež nese název Aliance za demokratické instituce. Inez Victorová u toho byla. Jelikož u toho Inez Victorová byla, spousta lidí si myslela, že ji znají.“ Novinový provoz figuruje v hrdinčině příběhu nikoli jako médium ve smyslu komunikačního prostředku, ale coby vše obklopující prostředí. Inez jakožto žena kongresmana a snad i budoucího prezidentského kandidáta musí neustále dbát na svůj mediální obraz a tato její exponovanost z ní činí bytost pro autorku těžko uchopitelnou, „obezřetnou až na samu mez matnosti“, na první pohled prostou veškeré autenticity a odtrženou od turbulentního dění, jež ji obklopovalo.

Vypravěčka poznamenává, že nejdříve Inezinu „schopnost pasivního odtržení“ považovala za „přetvářku zplozenou z nudy, za frivolní zvyk bytostně zahálivé mysli“. Později – tváří v tvář tragickým událostem v Inezině rodině a následnému dění – ji však „začala chápat jako nezbytný mechanismus, jak žít život, v němž hlavní újmou byla paměť“. V jednom novinovém rozhovoru totiž Victorová na otázku, co považuje za „největší újmu života na veřejnosti“, odpoví, že je to rozhodně paměť. Ale v jakém smyslu? Že si musí neustále připomínat, jaká je její role? Že případné selhání před objektivem či mikrofonem nebude nikdy zapomenuto, anebo že její život naopak mizí mezi ranním a večerním vydáním novin? Případně že si už ani ona sama nevzpomíná, kým byla, než se stala manželkou Harryho Victora?

Didionové um spočívá v tom, že nenabízí jednoznačnou odpověď. Jistě, lidský osud je – podobně jako utrpení lidí ve válce – v novinové zkratce nivelizován, zároveň však právě noviny vnímáme jako bránu ke skutečnosti a k dějinám. „Vy jste fakt pozoruhodnej typ lidí. Nevidíte, co se před vámi děje. Dokud si o tom nepřečtete, tak to nevidíte,“ poznamenává Jack Lovett, který v románu vystupuje jako svého druhu korektiv tomuto propadnutí novinovému obrazu, k němuž se přiznává i sama autorka. Tak jako Lízni si a hrej je i Demokracie románem o vyprázdněnosti, byť tentokrát zejména novinového zpravodajství a politických promluv. Zároveň je to však krásný příběh o lásce. O lásce, která začala, když mladičká Inez, vonící „pivem, popcornem a niveou“, nasedla do auta k postaršímu Jacku Lovettovi, a která trvala další dvě desetiletí, nikoli na pozadí, ale v nitru jedné pro Ameriku nelichotivé dějinné etapy.

Autorka studuje komparatistiku.