minirecenze

Marek Epstein

Nerez

Listen 2022, 184 s.

Scenárista a spisovatel Marek Epstein ve svém druhém povídkovém souboru zachycuje pochroumané mezilidské vztahy a životní krize rozmanitých lidských typů. Je zde kriminálník a dealer, jenž nadevše miluje svoji dcerku, ale nemůže se s ní vídat; stárnoucí horolezec, kterého zradí lezecké schopnosti; knihovnice z malého města, jež vezme spravedlnost do vlastních rukou; vojenský potápěč v civilu, který při povodni zachraňuje svého potomka. Autor ohledává klíčové okamžiky, po nichž už nic nebude jako dřív. Výjimkou je snad jen povídka Synek, líčící rodinné odcizení a erozi synovy osobnosti způsobenou přemírou peněz, a Šofér, jehož hrdina se téměř po čtvrtstoletí chystá ve Francii navštívit svou milenku, kterou tehdy těhotnou opustil. Autor je zdatný stylista – dokáže úsporně, a přesto plasticky a uvěřitelně nastínit kontext krachu vztahu blízkých lidí, vystihnout psycho(pato)logický profil postavy a zároveň sofistikovaně (byť někdy až příliš filmově) stupňovat napětí. Příběhy hrdinů, z nichž většina má disfunkční rodinné zázemí a často se ocitá na hranici života a smrti, neúprosně směřují k bolestivému momentu, kdy se vykládají karty na stůl a protagonisté jsou nuceni překonat sami sebe. Náročná témata ohrožení či ztráty blízkých lidí, vykloubení zavedených pořádků, případně vpádu absolutního zla – ať už jde o bratry terorizující malé město nebo o kuny, které spolu s luxusním domem zlikvidují i navenek idylický rodinný život – přitom rezonují s dneškem víc, než může být čtenáři milé.

Karel Kouba

Jan Těsnohlídek

Garum

JT’s 2022, 48 s.

Básník, který ve třiceti letech připravil své „sebrané spisy“, totiž tři útlé sbírky vydané roku 2017 pod titulem Básně 2005–2013 Městskou knihovnou v Poličce, se ve své nové sbírce Garum, stylizován do životem okopaného stařešiny, ohlíží: „byli jsme děti/ tenkrát/ nám bylo dvacet/ jestli vůbec/ byli jsme/ ještě/ děti“. Teď už Jan Těsnohlídek dítětem není, teď už svoji venkoncem prostřední, typizovanou zkušenost resumuje pro pokročilejší, četnějšími předsudky a strachy prostoupené generační druhy a družky. Nikdy nedělal nic jiného. Chce se říct, že je to starý dobrý Těsnohlídek, charismatický trendsetter mládežnických postojů a dospělých názorů, který zajíkavě rytmizuje svoji mnemotechnicky ulpívavou výpověď „na rovinu“. Svůj srab opět zaříkává bezútěšnými obrazy. Opět se haursky rozpřahuje mezi slovy „nic“, „všechno“, „cokoli“. Čteme pointy a přímočaré, hořkosladké anekdoty, kterým se přitaká s očima utopenýma v rozpité sklenici. Jo, je to nakažlivé a je to pěkné. Ale kdo by tomu věřil, až báseň skončí? Je rozdíl mezi banalitou o sobě a situací, kdy banalitu někdo veřejně vyslovuje. V tom byla vždycky Těsnohlídkova síla. Záleží na tom, že to nebo ono, lhostejno co, prohlašuje právě on. Do tvrdých slov zafačovaná sebelítost z básně Pomoz mi a běž pryč nebo óda na nehynoucí pouto mateřské lásky v básni Dluhy mají nakonec svůj půvab jen proto, že je napsal Těsnohlídek. Progresivní kruhy SPD, pokud něco takového existuje, v této jasné beznaději naleznou kanál pro svoji white trash frustraci.

Martin Lukáš

Robert Macfarlane

Podzemí

Přeložila Anna Kudrnová

Mladá fronta 2022, 376 s.

Britskému spisovateli Robertu Macfarlaneovi, který se dlouhodobě zabývá krajinou, u nás letos vyšla druhá kniha. Tentokrát se autor vydává na opačnou stranu než v předchozích Horách v hlavě, tedy do hlubin pod povrchem země. Odkazuje přitom na světovou literaturu, která se věnuje podzemním říším, především do nich ale sám podniká výpravy, leckdy i nebezpečné – ať už prozkoumává těžko přístupné jeskyně v Norsku nebo úzké plazivky pod jedním z pařížských nádraží, v nichž se ve chvílích, kdy nahoře projíždí vlak, ozývá děsivé dunění. V jedné z kapitol Macfarlane popisuje komunikační síť, již vytvářejí kořeny stromů a rostlin ve spolupráci s houbami, věnuje se ale i jeskynnímu umění, objevování rozsáhlých komplexů krasových jeskyní, prostorům skrytým pod ledovci nebo jaderným úložištím, která příštím generacím zanecháváme jako své toxické dědictví. Autor zároveň dává do souvislosti jaderná úložiště s dávnověkými příběhy z finského eposu Kalevala, kde se o hrůzách ukrytých v podzemí píše tak, jako by mělo jít o radioaktivní odpad. Podnětné jsou i pasáže o hlubokém čase, který se pojí s miliony let vznikajícími geologickými vrstvami. Ostatně nejdéle na Zemi přežije právě to, co se skrývá pod jejím povrchem, podobně jako se v jeskyních zachovalo nejstarší umění lidstva. Informacemi nabitá meditace o podzemí je výborné čtení nejen pro ty, kdo se zajímají o svět pod svýma nohama, ale pro všechny, kteří hledají nečekané souvislosti.

Jiří G. Růžička

Nastassja Martin

Věřit v šelmy

Přeložila Jana Bednářová

Neklid 2022, 114 s.

Kamčatka, srpen 2015: francouzskou antropoložku napadl medvěd. Těžce raněná žena přežila, šelma, rovněž poraněná, zmizela mezi sopkami. Tak zní stručný popis události, která Nastassje Martin změnila život. Stalo se toho ale mnohem víc: „Medvěd a žena se setkají a hranice mezi světy se zbortí.“ Prolamuje se nejen hranice mezi životem a smrtí, člověkem a zvířetem, ale i mezi mýtem a realitou, dávnověkem a současností, snem a jeho zhmotněním. V autobiografické knize se autorka snaží vyrovnat s vyrváním z běžné reality, do níž už se nebude moci nikdy zcela vrátit. Poškozená lebka a znetvořený obličej jsou nakonec ten nejmenší problém. Co ale dělat, když se všechny jistoty o vlastní identitě rozplynou? Když ani do jednoho z oněch světů úplně nepatříte a vaši nejbližší vás nemohou pochopit? Odpověď na podobné otázky Nastassja nachází u své druhé rodiny – mezi Evenky, k nimž se vrací jen pár měsíců po osudovém setkání. „Nechtěl tě zabít, chtěl tě poznamenat. Nyní jsi mědka, ta, která žije mezi světy,“ říká jí jeden z jejích sibiřských přátel, kteří vše předpověděli a už dávno jí dali přezdívku Medvědice. Nastassja Martin dostala možnost na vlastní kůži pocítit, že ochranný krunýř civilizace, do nějž se ukrýváme před tím, co nás děsí a zároveň fascinuje, zdaleka není tak pevný, jak se zdá. Divokost si vždy najde cestu. Autorka ale stále náleží i do našeho světa, v němž je vědkyní a spisovatelkou: „Opět usednu ke stolu. Je čas. Začínám psát.“ Poslední věty knihy jsou tak novým začátkem.

Alžběta Medková

Světlonoc

(Svetlonoc)

Režie Tereza Nvotová, Slovensko 2022, 106 min.

Premiéra v ČR 6. 10. 2022

Snímek Terezy Nvotové Světlonoc získal na prestižním filmovém festivalu v Locarnu cenu v sekci Concorso Cineasti del presente, určené pro debuty či druhé filmy. Mezinárodní úspěch ale z díla ještě nedělá dobrý film. I v porovnání s režisérčiným poměrně rozháraným hraným debutem Špína (dokumenty, které režisérka točí už od roku 2008, dramaturgové Locarna do její filmografie zřejmě nepočítají) je totiž Světlonoc citelným krokem zpět prakticky ve všech ohledech. Špína byla v roce 2017 zaslouženě oceňována za citlivé zpracování tématu znásilnění, přehlížely se však dramaturgické a řemeslné nedostatky. Ve Světlonoci je společenské agendy násobně více – řeší se misogynie, domácí násilí, pověrčivost, traumata, sociální vyloučení i rasismus. A to všechno probíhá mezi hrstkou postav na odlehlé slovenské vesnici uprostřed hor v žánrové poloze, která osciluje mezi psychologickým dramatem a hororem. Bohužel vzrostla i míra dramaturgické rozbředlosti spojené s neschopností dát potácivému vyprávění jasný režijní tvar. Příběh, který má být založen na hrdinčině pátrání po mezerách v její minulosti, je nepřehledný i sám o sobě, ale s nejapnými pokusy o mysteriózní okultní rozměr už se nezadržitelně rozpadá. Přestože si film svým zasazením do horské krajiny i spirituálním rozměrem přímo říká o vyhraněnou stylizaci, až na pár efektních záběrů nemá ani ujasněný styl. Ano, otevírají se tu důležitá témata, ale pár scének s rozčilenými venkovskými burany tenhle chaos nezachrání.

Antonín Tesař

Veronika Čechmánková, Sarah Dubná, Lucie Lučanská

Představit si zahradu

Entrance Gallery, Praha, 9. 9. – 30. 10. 2022

Zahrada v našich představách existuje jako místo, jímž prostupuje řada protikladů. Jedním z nich je kontrast přítomnosti člověka, jenž se snaží její podobu udržovat podle předem daných vzorců, a přírody, kterou lze racionální kontrole podrobit jen do jisté míry. A právě protikladnost lidského a přírodního se stala leitmotivem výstavy v pražské Entrance Gallery, kterou připravila kurátorka Veronika Čechová. K této premise se díla trojice mladých českých umělkyň Veroniky Čechmánkové, Sarah Dubné a Lucie Lučanské vztahují už svou symbolikou; zajímavé však je pokusit se nahlédnout dál, za tuto prvotní vrstvu. Zahrada se totiž může – člověku, zvířeti i rostlině – stát nejen útočištěm poskytujícím soukromí a bezpečí, ale také klaustrofobní, neprodyšně uzavřenou architekturou. Vedle akvarelů Lučanské, na nichž voyeuristicky nahlížíme do příběhů odehrávajících se v tajuplných mytologických krajinách, tento předpoklad naplňují i plátna Dubné, která jsou v několika řadách – prostupných, ale i stísněných jako hustý les – zavěšená u zadní stěny galerie. Také barevná textilní instalace Čechmánkové, která splývá ze stropu a rozlévá se po podlaze, při delším prohlížení působí spíš jako limita, jež nás udržuje v dostatečném odstupu. A pokud na ni přece jen šlápneme, okamžitě po sobě zanecháme stopu. Zahrada se tak stává sdíleným prostorem, v němž se sebenepatrnější pohyb nebo zásah okamžitě projeví – to však platí nejen pro její mikroklima, ale pro svět jako celek.

Václav Šafka

Tomáš Dianiška

Špinarka

Divadlo Petra Bezruče, psáno z reprízy v Praze 30. 9. 2022

Nejlepší činohra v Česku se dělá v Ostravě a dokládá to i rok stará a cenami ověnčená inscenace Divadla Petra Bezruče. Špinarka Tomáše Dianišky, který je autorem scénáře i režisérem, je sice na první pohled jen zachycením životních eskapád ostravské zpěvačky, současně je ale syrovým komentářem nás všech – diváků i nediváků. V plynulém toku koncertní show sledujeme obrazy z dětství naplněného násilím a hádkami příliš mladých a příliš chudých rodičů, systematickou snahu srovnat vše vyčnívající, jež bolí zvlášť od těch nejbližších, kteří to „myslí dobře“, kličkování stokrát popsanými absurditami totalitní mašinérie, vydírání, tragické ztráty a mezi tím vším celkem pochopitelné osobní prohry. Když konečně dojde na „cinkání klíčů“, namísto tradičního happy endu následuje jen další posuzování a ponižování od nových mocných. Hra má podtitul Dokumentární fikce: autor při psaní vycházel z rozhovorů a vzpomínek přátel a pamětníků, mediálních ohlasů a jiných dobových materiálů. Projevuje se to autenticitou inscenace. Život jí vdechuje celý herecký tým, ale nelze nezmínit gejzír energie a skutečně neobvyklého talentu Markéty Matulové v titulní roli, za niž byla po právu odměněna cenami za výkon a talent roku. Ostravská Špinarka je zkrátka mimořádná. Všimla si toho i televize, takže se na hru můžete podívat ze záznamu. Ale radši si udělejte výlet do Ostravy – a když už tam budete, zajděte i na jiné ostravské představení. Jak už jsem řekla: dělají tam nejlepší divadlo.

Líza Urbanová

RZA

Bobby Digital & The Pit of Snakes

CD, MNRK Urban 2022

Letošní návrat Bobbyho Digitala, tedy alter ega americké rapové legendy RZA, začal už v lednu, kdy vyšla nahrávka Saturday Afternoon Kung Fu Theater, na níž spolupracoval DJ Scratch. O půl roku později zakladatel Wu-Tang Clanu vyslal Bobbyho přímo do Hadí jámy, když vytvořil album pojaté jako soundtrack ke stejnojmennému komiksu. Pamětníci jistě s láskou vzpomínají na desky Bobby Digital in Stereo (1998), Digital Bullet (2001) a Digi Snack (2008). Tentokrát se ale tahle komiksová postavička vrací s trochu jiným repertoárem, než na jaký jsme byli zvyklí. Hned úvodní skladba Under the Sun zavání country: jako by si Bobby zpíval u ohýnku a při tom brnkal na kytaru. Písničku pak svým medovým hlasem dotáhne do konce zpěvák, který si říká Shot. Ten vládne i následujícímu popovému songu Trouble Shooting, jednomu z největších hitů alba. Následující track Something Going On je zase vystavěn na ženských vokálech, do kterých Bobby jen tu a tam trochu zarapuje. Ať už si o tom myslíme cokoli, tato trojice skladeb má schopnost se okamžitě zapsat do paměti a po několika málo posleších nutí posluchače pohvizdovat si do melodie. Až čtvrtý track We Push zní jako původní Bobby Digital, tedy kombinace tvrdého rapu a bohatých zvukových podkladů, které hudbu zjemňují až do funku. V druhé polovině stopáže leckoho možná zarazí píseň Fight to Win, utahaná selanka nedělního odpoledne s kytarovými sólíčky jak od Scorpions. I přes svou nevyrovnanost nicméně deska stojí za poslech. A nejspíš nebude poslední!