Není proč to balit

Před pár týdny jste pokřtil knihu, která není klasickou biografií Felixe Holzmanna, i když se jeho jméno objevuje v názvu. Co to je za knihu?

Kdyby to byla biografie, mohla by se jmenovat Osmdesát jedna let Felixe Holzmanna, protože v tomto věku zemřel. V názvu je ale 100+1 let humoru. Je totiž potřeba připočíst roky, kdy Holzmannovu tvorbu s kolegou Miroslavem Reilem oživujeme, a vlastně i tu mezeru, kdy jsme pana Holzmanna mohli poslouchat jen z nahrávek. Není to tedy sto jedna let Felixe Holzmanna, je to sto jedna let jeho humoru. Kniha mapuje hlavně jeho profesní život a analyzuje jeho tvorbu. Mně nepřísluší psát o intimních záležitostech jeho života, ty nemohu znát. Napsal jsem příběh jeho tvůrčího života a k němu přidal svůj, protože jsem s jeho tvorbou měl možnost prožít už jedenáct let.

 

Vyrůstal jste v Jihoafrické republice. Holzmann ale nebyl tím důvodem, proč jste se v dospělosti vrátil do Česka?

To určitě ne. V Johannesburgu jsem studoval hudební konzervatoř a poté herectví na Pretorijské univerzitě. Pak jsem se chtěl vrátit do Prahy a dostat se na jeviště, ale nepředpokládal jsem, že to bude mít cokoliv společného s Felixem Holzmannem.

 

A jaký byl váš dojem z rodné, ale téměř neznámé země?

Krásný! Bylo to v roce 2006 a čučel jsem jak tele na vrata prakticky na všechno. Nikoho jsem tu neznal, měl jsem tu jen babičku v Brně. V Praze jsem měl jediného kamaráda, což byl Zdeněk Troška, u kterého jsem prvních pár týdnů bydlel, než jsem si našel práci a podnájem. Ze začátku jsem mluvil s přízvukem, ale aklimatizoval jsem se rychle. Dodnes ale pořádně nevím, kde se píše měkké i a kde tvrdé. Což se bohužel podepsalo i na rukopisu mé knihy…

 

Abychom se ale vrátili k Holzmannovi – vy jste se s ním osobně nesetkal. Považujete to zpětně za výhodu, nebo nevýhodu?

Rozhodně mě mrzí, že jsem tu čest nikdy neměl. Na druhou stranu, kdyby Felix Holzmann tehdy ještě žil, nikdy by mě nenapadlo byť jen uvažovat nad tím, že bych se pokusil dělat to, co dělám. Mohl jsem se do toho pustit jen proto, že už nežije a sám to dělat nemůže – protože kdyby mohl, kam se na něj hrabu?

 

Často opakujete, že to, co děláte, není imitace, ale revival. Mohl byste vysvětlit, v čem vidíte hlavní rozdíl?

Se slovem imitátor mám trochu problém. Když se řekne imitátor, lidé obrátí oči v sloup a nenapadlo by je jít na něj do divadla. Vystoupení imitátora trvá třeba čtvrt hodiny, určitě nejde o celovečerní představení. A čím pestřejší škálu osobností má imitátor v rejstříku, tím větší je frajer. Zkrátka, imitátor je někdo, kdo stojí v obleku na pódiu, vypráví vtipy a střídá hlasy politiků, zpěváků, herců… Osobně to obdivuji a baví mě to, ale sám dělám něco jiného. Nestřídám hlasy, držím se scénáře, mám příslušný kostým, rekvizity…

 

Pokud to správně chápeme, považujete tedy Felixe Holzmanna hlavně za divadelníka. Na jevišti ostatně nehrál sám sebe, ale postavy, které stvořil: pana Lajbla, pana Joudu…

Každá scénka Felixe Holzmanna je vlastně divadelní minipředstavení o osmi, deseti minutách. Má začátek, pointu, rozuzlení, někdy šťastný konec, jindy se postavy rozcházejí každá na jinou stranu… Jsou to zkrátka malé divadelní hry. I to je rozdíl oproti imitátorům. Já s kolegou pak z těch malých her tvoříme delší pásma a propojujeme stejné typy scének. Většina Holzmannovy tvorby totiž sleduje dva modely. Buď je to model A – konferenciéra na jevišti najednou přeruší popleta, a dají se spolu do debaty; nebo model B – dva známí, kteří si vykají, a začnou něco probírat, často na lavičce v parku.

 

Podobně by se daly u Holzmanna rozdělit zdroje vtipnosti. Scénky založené na jazykovém humoru nezestárnou, dokud se nějak zásadně nepromění jazyk. Oproti tomu stojí gagy o ženách nebo partnerských vztazích – a třeba scénka Seznamovací kancelář, kde Iva Janžurová říká „Vy si přece nemůžete vzít za ženu nějakého muže“, byla psána v trochu jiné době…

Ano, dnes by ho ve Spojených státech ukamenovali. A totéž se týká některých pasáží o vzhledu žen. Ne všechny scénky zestárly dobře, ale ty, které ano, přežijí ještě dlouho. A my také ne všechny scénky hrajeme. Zrovna Seznamovací kancelář je dnes už trochu za hranou a podle mě ani nepatří mezi Holzmannovy nejlepší kusy. Podobně Aluminiový klíček je sice považován za jeden z klenotů, ale je vtipný hlavně tím, že jsou tam čtyři věty, které se pětkrát opakují. Jiné scénky jsou naopak prošpikované perlami – jde v nich o úplně obyčejné téma a často jsou založené na špatném pochopení.

 

V Holzmannových scénkách je velmi málo odkazů na dobové reálie. V knize píšete o tom, že některé vyškrtla normalizační cenzura. Jaké ústupky musel Holzmann dělat?

Když se člověk zamyslí, snadno si spočítá, že cokoli, co se mohlo někomu nelíbit, muselo pryč. Něco mu přímo zatrhli, něco přepsal sám, výjimečně něco prošlo. Některé pasáže vystřihli až z nahrávek a ve scénkách zůstala místa, která nedávají smysl. To je případ nahrávky, která končí slovy „Vona mi totiž řekla, že dřív vode mě nepude“, ale původně následovalo „než u ní nastane normalizace“ a odpověď „Tak to máte na věčné časy“.

 

Holzmann byl patrně znevýhodněn tím, že se narodil do německé obchodnické rodiny. Nevíte, jestli byl členem KSČ?

Nevím. Všechny informace mám od jeho rodiny – sám jsem tu dobu nezažil. Někteří umělci šli s proudem, jiní se postavili proti, další nějak proplouvali. Myslím si, že Holzmann, který neměl rád konflikty, šel střední cestou. Vrchol jeho kariéry se kryje s dobou normalizace, netroufám si nicméně soudit, o čem to vypovídá.

 

Jsou známé nějaké podrobnosti o Holzmannově službě ve wehrmachtu a následné anabázi?

Leckdo ví, že sloužil v německé armádě, méně známé už je, že byl po několika týdnech zajat sovětskou armádou a spolu s dalšími odvezen do lágru na Sibiři, kde zůstal dva roky a pak ještě několik měsíců po válce, protože jim tam nikdo neřekl, že už je po všem. Myslím, že při návratu ze Sibiře do Litoměřic, který absolvoval částečně pěšky, si opravdu sáhl na dno. Jak píšu v prologu knihy, málokdo by čekal, že se z někoho, kdo se vrátil z lágru, stane komická legenda.

 

V knize uvádíte, že podobný druh humoru dnes už nikdo nedělá, a sám se věnujete revivalu o dvě generace staršího komika. Neznamená to, že je televizní či divadelní humor v krizi?

V krizi? Spíš si myslím, že takový druh humoru, jaký známe z Československa sedmdesátých a osmdesátých let, je zkrátka pryč. Většina umělců, kteří se mu věnovali, už ani není mezi námi.

 

Televizní humor byl ale výrazný i v devadesátých letech. Připomeňme Tele tele, divadlo Sklep, Českou sodu…

Ano, nic proti, ale už to bylo něco jiného, než co dělal Felix Holzmann a další. Miloval jsem i Šimka a Grossmanna, Petra Nárožného, Luďka Sobotu, Vladimíra Dvořáka s Jiřinou Bohdalovou – myslím si, že scénky z jejich Televarieté se mohly panu Holzmannovi rovnat. Pokud jde o devadesátá léta, do Jižní Afriky jsme si nechávali z Prahy posílat videokazety se silvestrovským programem a dívali se na něj na silvestra o rok později. Ale kde je tomu konec? Kdoví, třeba se to jednou zase vrátí do módy, jako u hudby nebo oblečení.

 

Možná se humor jen přesunul jinam, třeba na sociální sítě…

Možná, i když nevím o nikom, kdo by tvořil scénky. Myslím si ale, že revival poctivého českého scénického humoru by v dnešní době mohli lidé ocenit.

 

Dá se revivalem Felixe Holzmanna uživit?

Živím se tím už jedenáct let. Jistě by mi pomohlo, kdyby se o mně víc vědělo. Pořád to není takové, jaké bych si to představoval. Kdybych byl pravidelně vidět v televizi a točil souběžně tři seriály, víc by se chodilo přímo na mě. Lidé by si řekli: To je ten Šír, co hraje tam a tam, a navíc dělá ještě revival Felixe Holzmanna. Zatím ale chodí spíš na mou verzi Felixe Holzmanna, což ne vždy stačí na to, aby bylo vyprodáno. To mě sice mrzí, ale dokážu to pochopit. Většina lidí nicméně z představení odchází spokojena.

 

Kdo je modelovým návštěvníkem vašeho revivalu? Jsou to většinou pamětníci?

Nejsou to jen důchodci, i když chodí hodně starších lidí. Jednou za mnou přišla taková babička a řekla mi: „Já jsem zavřela oči a ono nebylo poznat, že to není on. A pak jsem ty oči otevřela, a stejně to nebylo poznat.“ Chodí ale i rodiče s dětmi a ty se řežou smíchy. Ne proto, že by to znaly, ale zkrátka se jim to líbí. Takže přicházejí lidé, kteří si to pamatují, a pak ti, kteří tomu dávají šanci. Snad obě skupiny odcházejí s podobně pozitivním pocitem. Není to tedy tak, že starším se to líbí, a mladí tomu nerozumějí. Naopak, Holzmann i dvacet let po smrti oslovuje prakticky všechny generace.

 

Jak je vaše představení dlouhé a kde je hrajete?

Máme dvě verze představení – jedno trvá s přestávkou dvě a půl hodiny a hrajeme ho v divadlech, kulturácích a sokolovnách. Předvádíme ale také komorní hodinovou verzi, kterou většinou hrajeme na zábavách, městských slavnostech, vinobraních a podobně. Už jsme je uváděli na zámku, v lese, na náměstích, v zahradách, na střeše i ve sklepě. Zkrátka všude, kde to jde, protože my potřebujeme jen jednu lavičku, dva metry čtvereční a aby nás bylo vidět a slyšet. Pak jsme schopni předvést i dvouhodinové divadlo.

 

Opravdu vás láká dělat to další desítky let, nebo dokonce napořád?

Doufám, že přijdou i jiné nabídky než „přijeďte nám zahrát Felixe Holzmanna“. Samozřejmě mě těší, že moje jméno je spojováno s panem Holzmannem, ale byl bych rád, kdyby bylo v dohledné budoucnosti svázáno i s něčím jiným. Dokud po nás ale lidi nezačnou házet rajčata, není proč to balit – dělám to nejlépe a nejsvědomitěji, jak dovedu, a když to nebudu dělat já, zůstane nám zase jenom YouTube. Já to vrátil na prkna, a když se na tohoto velkého komika nezapomene i díky mně, bude to velká čest. Mimochodem, na křtu mé knihy měla nečekaně velký úspěch kultovní scénka Včera, dnes a zítra, kde se mnou v roli Ivy Janžurové vystoupila Lucie Vondráčková. Proto se ji chystáme začátkem roku v divadle Semafor zopakovat a uvažujeme i o revivalu scének mimo holzmannovský repertoár.

 

Víme, že jste se dostal k rukopisům Felixe Holzmanna a našel v nich i zcela neznámé výstupy. Hrajete některé z nich? A pokud ano, mají úspěch, i když je publikum nezná?

Těch neznámých textů je spousta. S některými nebyl pan Holzmann spokojen a zapřísahal svou dceru, aby se nikdy nehrály. Já z těch lepších vybral tři a všechny na lidi neskutečně fungovaly. Jeden z nich se mi už tak ohrál, že ho nechci ani vidět – jmenuje se Lékař amatér. Jistou dobu bylo naše představení interaktivní a nechávali jsme lidi z obecenstva vybírat scénky, které chtějí vidět. Za tři roky snad nebyla repríza, při níž by si někdo Lékaře amatéra nepřál. Výborná je také Sportka, což je nejdelší scénka, kterou pan Holzmann napsal, a i po našem zkrácení trvá přes dvacet minut. Další neznámé scénky se jmenují Nádraží, Galantnost a Koňak. Dnes si málokdo uvědomuje, že Felix Holzmann byl nejen herec a komik, ale hlavně prvotřídní dramatik a scenárista.

 

Nenapadlo vás přijít s novým repertoárem v holzmannovském stylu?

Zkusil jsem napsat v Holzmannově duchu zdravici pro krajany v Chicagu, kde se chystalo naše představení. A jak tak píšu, najednou vidím, že je z toho šestiminutová scénka. Nevím, jak moc se mi povedla, ale použil jsem vše, co jsem za ta léta z pana Holzmanna vstřebal. Nikdy jsem ji nehrál, ale i když není tak precizní jako mistrovy originály, určitě se jim aspoň podobá. Lidé mají Holzmanna rádi a já se snažím udržovat jeho dílo při životě. Kdybych ho ještě rozšiřoval, bylo by to jiné a zatím si na to netroufám. Také bych si musel být jistý, že o to lidé stojí. Já dám hodně na názory ostatních, jinak bych se ostatně do hraní Felixe Holzmanna nepouštěl.

 

Holzmann některé scénky nahrál i v němčině a vystupoval s nimi například v televizním pořadu Ein Kessel Buntes. Dá se jeho popularita v Německu srovnávat s tou českou?

Srovnávat lze cokoliv s čímkoliv. V Česku byl jistě známější – už jen proto, že v němčině existuje jen pár scének. To samé platí u Karla Gotta, u nás jsou to stovky písniček, v Německu řádově míň. Felix Holzmann vystupoval dlouhou dobu zhruba třikrát do roka v německé televizi, takže tam nemohl být zcela neznámý. Přeložit jeho scénky do němčiny tak, aby ty vtipy fungovaly, opravdu nebyl lehký úkol. Kdysi jsem se o totéž pokoušel s angličtinou a velice rychle jsem toho nechal, protože to zkrátka nejde. Můžete sice přeložit „krájejte tři dny staré housky“, ale ten vtip zkrátka zmizí, zbude jen nudná a strohá věta.

 

Jednoho z našich autorů při přípravě tohoto čísla Ádvojky napadlo, že se u Holzmanna dá najít jistá podoba se Švejkem. Oba rozbíjeli očekávatelný smysl, a Holzmann dokonce Švejka cituje ve své poslední scénce Nádraží…

Podobnost tam určitě je, ale není to totéž. Švejk i postavy Felixe Holzmanna sice lidi vytáčejí k šílenství, jenže pan Jouda i Prokouk jsou zároveň strašlivě hloupí. Švejk ale není debil, to je génius. Každý z nich je tudíž vtipný díky něčemu jinému. Švejk je neskutečně zábavný, ale nejsou to výbuchy smíchu jako u holzman­novských postav, které jsou taková trdla, že je zázrak, že vůbec proplouvají životem bez újmy na zdraví. U Švejka je zase zázrak, že ho někdo nezastřelí nebo že doživotně neskončí ve vězení. Švejk záměrně provokuje, kdežto pan Jouda se snaží porozumět a zařadit se, a vůbec se mu to nedaří. V tom se podobá Mr. Beanovi, ten je také hodný a hloupý. Velký rozdíl je samozřejmě v tom, že Mr. Bean vůbec nemluví a všechno dělá fyzicky. U Beana není co poslouchat a u Felixe Holzmanna zase není na co se dívat. Na jevišti se prakticky nehýbal, pracoval jen se slovem a grimasami.

 

Výjimkou je scéna Klobotechna, která je poměrně dost fyzická…

Ano, tam šteluje klobouky na hlavu, ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Všude jinde buď jen stojí, nebo sedí. Kdyby se dal Mr. Bean zkřížit s Felixem Holzmannem, nenajdete většího komika. To by byla atomovka humoru.