Nepatrné události - básnická redukce

V knize Die Angestellten (Zaměstnanci, 1930), analýze fatálně odkouzlené, z tradice vyvrácené německé nižší střední třídy před nástupem nacismu, píše Siegfried Kracauer: „Nemilosrdné světlo oživuje vzpomínku. Tak jako tam [tj. při odvodu branců za světové války] neodhalovalo světlo nahotu, ale válku, tak i zde [při slyšení u pracovního soudu] neodhaluje vlastně ubohé lidi, ale podmínky, které je ubohými činí. V prosté záři tohoto světla vystupují nepatrné detaily nezvykle jasně; jsou čímkoli, jen ne nepatrnými detaily: v úhrnu charakterizují ekonomický život, který je vytváří. Musíme se zbavit iluze, že jsou to velké události, co člověka určuje především. Hlouběji a trvaleji jej ovlivňují drobné katastrofy, ze kterých se skládá každodenní existence; osud člověka je nepochybně spojen právě se sledem takových nepatrných událostí.“

Kracauerův postřeh o osudovém vlivu drobných katastrof na lidský život potvrdí každý z nás podle své jedinečné zkušenosti, svých nepatrných životních událostí. Piják ze Skutečné události, „samobásně“ Jiřího Koláře obsažené v Prométheových játrech, vypráví, jak to bylo s jeho ženou, „největší kurvou, jakou kdy svět nosil“. Ohlíží se za rozhodnými událostmi, které provázely jejich soužití, a propůjčuje jim, usazený za stolem u piva, smysl a posloupnost. Proti němu sedí muž­-vypravěč, který pijákovo překotné vyprávění zprostředkovává. Na rozdíl od pijáka, který se smyslu svého příběhu dobírá, protože jej přehlíží jako skončenou epizodu, třebaže pro kohokoli jiného zůstává tento příběh neproniknutelný, líčí vypravěč setkání s pijákem jako nastalou situaci, kterou nehodnotí, smyslem neobdařuje; pouze svědecky tlumočí slova pijákova za občasného popisu jeho pohybů a gest. Vypravěčova perspektiva odpovídá Kolářovu poznání, že „lidský osud není nikdy vysvětlitelný a postihnutelný z jednoho bodu, jediného hlediska“. Je na čtenáři, aby se s nespojitými událostmi vypořádal, jako se s nimi vypořádává piják, i kdyby měl o rozum přijít.

V Doslovu ke Skutečné události pak Kolář píše, že každý verš jeho básně se opírá o skutečnost. Totéž platí pro povídku Zofie Nałkowské U trati, jejíž básnický přepis Kolář pro Skutečnou událost využil. Příběh Židovky, která vyskočila z transportního vlaku, byla postřelena a nyní před zraky vyděšených, a proto netečných vesničanů umírá u trati, sdílí tentýž realistní étos. Při veškerém tvůrčím úsilí hraje tu skutečnost prim. Kolář: „Horší však než toto [tj. uskutečnit báseň nebo prózu, do které by byla včleněna jiná, zjevně námětově, obsahově i tematicky rozdílná] byla pro mne sama skutečnost.“

Lidský život se děje sledem nepatrných událostí, ale tento sled není řetězcem příčin a následků, v němž lze z každého následku beze zbytku odečíst energii příčiny, která jej vyvolala. Člověk ne­­ustále upravuje výklad událostí, jimiž žije, totiž aktuální verzi sebe sama. Navzdory pochybnostem o uskutečnitelnosti takového úkolu usiloval Kolář „žít upřímně události, které se mi nejen vnucují, ale které musím žít, vidět věci světa v jejich čistočistém světle ‚věcí‘“ – v nemilosrdném světle.