Autor následujícího zamyšlení, jež zde přetiskujeme, upozorňuje na skutečnost, že ruská kultura – a literatura obzvlášť – byla odedávna odsouzena buď k servilní službě ruskému státu, nebo k pronásledování. Přitom právě ona může reformovat po staletí neměnný nerovný vztah mezi lidem a státem.
Alexandre Benois: Ilustrace k Puškinově poemě Měděný jezdec, 1904
Chápu, proč dnes lidé nenávidí všechno ruské. Ale naše literatura nedostala Putina k moci ani nezačala válku. A její obětí je i kultura. Po ruské invazi na Ukrajinu volali někteří ukrajinští spisovatelé po bojkotu ruské hudby, filmů a knih. Jiní obvinili ruskou literaturu ze spoluviny na zvěrstvech páchaných ruskými vojáky. Celá ruská kultura, říkají, je imperialistická a současná vojenská agrese jen odhalila morální bankrot takzvané ruské civilizace. Cestu k Buči podle těchto názorů vydláždila ruská literatura.
Lid mlčí
Nelze popřít, že ve jménu mého národa, ve jménu mé země, a tedy i v mém jménu jsou páchány strašlivé zločiny. Sleduji, jak tato válka změnila jazyk Puškinův a Dostojevského v jazyk válečných zločinců a vrahů. Co jiného dnes může svět vidět v „ruské kultuře“ než bomby dopadající na porodnice a zohavené mrtvoly v ulicích kyjevských předměstí? Je bolestivé být dnes Rusem. Co mohu říct, když slyším, že byl na Ukrajině odstraněn Puškinův pomník? Nic, jen mlčet a kát se a snad doufat, že se Puškina zastane některý ukrajinský básník.
Putinův režim zasadil ruské kultuře drtivou ránu – stejnou, jako ruský stát svým spisovatelům, hudebníkům a dalším umělcům uštědřil už tolikrát předtím. Umělci jsou nuceni zpívat vlastenecké písně, nebo emigrovat. Režim v mé zemi kulturu v podstatě zrušil. Nedávno byl mladý protestující zadržen za to, že držel ceduli s citátem z Tolstého. Ruská kultura měla vždycky dost důvodů obávat se státu. Podle výroku zpravidla připisovanému velkému mysliteli a spisovateli 19. století Alexandru Gercenovi, který byl za proticarské postoje (a jak sám říkával, za čtení „zakázaných knih“) poslán do vyhnanství, se „stát v Rusku ustavil jako okupační vojsko“. Ruský systém politické moci zůstal po staletí neměnný a nezměnitelný – v podobě pyramidy otroků klanících se nejvyššímu chánovi. Bylo tomu tak za Zlaté hordy i za Stalina a stejné je to dnes za Vladimira Putina.
Svět je překvapen pasivitou ruského lidu a nedostatkem odporu proti válce. Taková je však v Rusku už po generace strategie přežití – jak praví poslední verš Puškinova Borise Godunova (1831, česky 1905): „Lid setrvává v mlčení.“ Mlčení je bezpečnější. Ať je u moci kdokoli, má vždycky pravdu a jakýkoli jeho rozkaz musíte vykonat. Kdo se vzepře, skončí ve vězení nebo ještě hůř. A jak vědí Rusové díky trpkým historickým zkušenostem až příliš dobře, nikdy se nemá říkat: „Teď je nejhůř.“ Protože, jak praví lidové rčení: „Špatnému carovi se smrt nepřeje.“ Kdo ví, jaký bude ten příští?
Toto mlčení mohou přerušit jedině slova. To je důvod, proč byla v Rusku vždycky tak důležitá poezie. V sovětských lágrech některým vězněným zachránilo život, že svým spoluvězňům vyprávěli Turgeněvovy, Tolstého a Dostojevského romány. Ruská literatura nedokázala zabránit gulagům, ale pomáhala je vězňům přežít. Ruský stát neměl pro ruskou kulturu jiné využití než jí vnutit roli služebnice státu. Když si sovětská moc chtěla dodat punc humanity a spravedlnosti, stavěla pomníky ruským spisovatelům. „Puškin, náš vrchol a cíl!“ znělo z tribun v roce 1937, během velkého teroru, kdy se i popravčí třásli strachem. Režim potřeboval kulturu jako lidskou masku – nebo bojové maskování. Proto Stalin potřeboval Šostakoviče a Putin potřebuje Gergijeva.
Pravý a falešný car
Ti, kteří tvrdí, že ruská kultura je imperialistická, mají na mysli ruské koloniální války a ruské umělce, kteří ospravedlňovali dobyvačné záměry státu. Nezohledňují však vnitřní ruský imperialismus: dřív než Ruská říše zotročila kohokoli jiného, zotročila ruský lid. Tato říše neexistovala pro lid, ale sama pro sebe. Jediným jejím cílem bylo udržení moci, a tak byl lidem po staletí vtloukán do hlavy „ruský světonázor“, podle něhož je posvátná otčina ostrovem obklopeným oceány nepřátel a jenom car v Kremlu ji může spasit tím, že bude vládnout svému lidu a udržovat železnou rukou pořádek.
Rozsahem nepatrná ruská vzdělaná třída 19. století se trápila dvojicí věčných otázek („prokletých otázek“, jak jim inteligence říkala), jež nastolily dva velké romány onoho období: Gercenovo Kdo je vinen? (1846, česky 1952) a Černyševského Co dělat? (1863, česky 1884). Avšak milionům negramotných rolníků záleželo na otázce jediné: „Vládne právoplatný car, nebo podvodník?“ Vládne-li pravý car, je svět v pořádku. Vládne-li však podvodník, potřebuje Rusko jiného, skutečného cara. A o tom, zda je, nebo není car skutečný, v jejich představách rozhodovalo pouze vítězství nad nepřáteli Ruska. Mikuláš II. byl poražen Japonci v roce 1905 a v první světové válce a jako falešný car přišel o veškerou popularitu. Oproti tomu Stalin dovedl lid k vítězství ve „velké vlastenecké válce“, byl tedy pravým carem, a je dodnes mnoha Rusy uctíván. Poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov prohrál jak válku v Afghánistánu, tak studenou válku, a dnes je opovrhován. Putin získal lidovou legitimitu coby skutečný car svým triumfem z roku 2014, kdy úspěšně anektoval Krym. Avšak pokud nevyhraje válku proti Ukrajině, může ztratit vše. Pak by vystoupil nový car – nejprve aby vyhnal falešného cara Putina a poté aby prokázal svou legitimitu vítězstvím nad nepřáteli Ruska.
Z otroctví se rodí diktatura a diktatura plodí otroky. Z tohoto začarovaného kruhu vede jediná cesta – skrze kulturu. Protijedem na ruské imperialistické myšlení je literatura. Civilizační propast mezi humanistickou tradicí inteligence a většinou ruské populace, která uvízla ve středověké mentalitě, lze přemostit jedině kulturou – a současný ruský režim udělá všechno pro to, aby se tak nestalo.
Dějiny odporu
Cestu k masakru v Buči nevydláždila ruská literatura, ale její potlačování – veřejné odsudky nebo zákazy knih Dostojevského a Michaila Bulgakova, Vladimira Nabokova a Josifa Brodského, Anny Achmatovové a Andreje Platonova; popravy Nikolaje Gumiljova, Isaaka Babela a Perece Markiše; dohnání Mariny Cvetajevové k sebevraždě; perzekuce Osipa Mandelštama a Daniila Charmse; pronásledování Borise Pasternaka a Alexandra Solženicyna. Dějiny ruské kultury jsou dějinami zoufalého odporu proti zločinné státní moci, vedeného bez ohledu na drtivé porážky.
Ruská literatura dluží světu další velký román. Někdy si představuji mladého muže, který je dnes v zákopech a ještě netuší, že je spisovatelem, jak se sám sebe ptá: „Co tady dělám? Proč mi vláda lhala a zradila mě? Proč tu máme zabíjet a sami umírat? Proč jsme my Rusové fašisté a vrazi?“ Úkolem ruské literatury je klást si stále znovu ty věčné, prokleté otázky „Kdo je vinen?“ a „Co dělat?“.
Autor je spisovatel.
Z anglického originálu Don’t Blame Dostoyevsky, publikovaného 24. července 2022 na webových stránkách časopisu The Atlantic, přeložil Matěj Metelec.