Nezadržitelný vzestup ideologa

V pozadí záměru Vojtěcha Čurdy vytvořit biografii Ladislava Štolla stálo tázání po souvislostech a dobových vazbách „mezi kulturou, uměním a různými podobami politických ideo­logií“. Analýza těchto souvislostí předpokládá podrobnou metodologickou úvahu, jasnou formulaci vlastního přístupu k látce i vymezení základních pojmů – v Příběhu komunistického ideologa a formování československé kultury ve 20. století, jak zní podtitul knihy, je takovým klíčovým pojmem zejména ideologie. V této souvislosti se vynořují jisté pochybnosti, ke kterým se vrátím později. Prozatím budiž řečeno, že důkladné je především autorovo studium pramenné základny. Čurda pracoval nejen s písemnou pozůstalostí uloženou v Archivu Akademie věd, nýbrž i s prameny, jimiž disponuje Štol­lova rodina, prozkoumal stopy Štollovy korespondence ve fondech osobností, s nimiž byl v písemném kontaktu, a využil též přímých rozhovorů s Martinem a Ivanem Štollovými a historikem Petrem Čornejem. To vše, včetně kritického zhodnocení dobové i sekundární literatury, slibuje informačně bohatý, leckdy objevný výklad.

Třicet let bojů

Jádrem Čurdovy práce má být Štollovo poválečné působení, okolnosti vzniku a přijetí jeho známého referátu Třicet let bojů o socialistickou poezii (1950), jakož i historiky méně zpracované období šedesátých let. Závěr je věnován normalizačním letům sedmdesátým a Štollovu „druhému životu“, tedy posmrtnému působení jeho díla. Kromě dynamického poválečného období, na nějž autor klade důraz, je nicméně zajímavá (a neméně dynamická) i perioda meziválečná.

Bohužel ne vždy Čurdův výklad přesvědčuje. Týká se to hned raného období Štollova ideového vývoje, konkrétně jeho proměny z katolíka v marxistu. Na jedné straně hraje roli omezení dané povahou pramenů: Čurda hojně cituje ze Štollových autobiografických textů, které však nesou zřetelné znaky autostylizace a autocenzury. Na straně druhé se historik dopouští unáhleně zevšeobecňujících formulací: Štollovo zavržení katolicismu je tak svedeno na pocit poválečné „metafyzické krize“ a jeho ideové zrání autor popisuje víceméně oklikou, skrze charakteristiku generačních vrstevníků. Zamrzí nekritické přebírání antikvovaných literárněhistorických kategorií, například Buriánkova konstruktu „generace buřičů“. Nakonec i Štollův vstup do (tehdy ještě Šmeralovy) KSČ v roce 1925 vyznívá málem jako skok, a přitom je podán jaksi bezbarvě. Polemické zápasy třicátých let, srážky různých koncepcí a ideologických důrazů by bylo možno vylíčit vskutku barvitě, jednalo se totiž o boje zhusta velmi prudké. V Čurdově podání se ovšem odvíjejí jako sled polemik ve stylu: ten napsal to a onen odpověděl takto. Rozbor ideového podloží konfliktů zůstává u náznaku, reprodukováno je především to, co se v textech explicitně říká.

Jak Čurda sám uvádí, vypreparovat ze Štollových textů cosi na způsob estetické koncepce není snadné – což by nepochybně vyniklo ve srovnání s komunistickými intelektuály typu Bedřicha Václavka nebo Kurta Konrada. Štollovo vyrovnávání se s F. X. Šaldou, který mocně zapůsobil i na jiné komunisty (vedle zmíněného Václavka také na Julia Fučíka), by bylo možné opsat jako posun od politizující kritiky namířené vůči Šaldovi ke snaze o včlenění kritikova odkazu do kontextu socialistické kultury. Výtečná je kapitola kontextualizující Třicet let bojů. Kontextualizace zde zdařile propojuje hned několik rovin – ideově­-estetickou, politicko­-ideologickou, institucionálně­-mocenskou a generační – do soudržného výkladu, jehož součástí je i recepce Štollova referátu. Právě v tomto propojení kontextů a rovin nabírá Čurdův výklad na síle. Naopak tam, kde se drží Štollových vlastních slov, textů, projevů a retušovaných reminiscencí, jako by i historik upadal do nezáživné šedi. Štoll nebyl zrovna originálním myslitelem, ale tím spíš by se měl zamyslet ten, kdo jej zkoumá.

Jednání a ideologie

Žánr biografie se těší nesporné čtenářské oblibě, avšak jeho teoretické uchopení nemá v české historické vědě zrovna na růžích ustláno – s čestnou výjimkou nevydané disertace Václava Sixty Teorie biografie a historická věda (2021). Nedávno se k tomu problému vyslovil Milan Ducháček v časopisu Česká literatura, který práci Zdeňka Doskočila V žaláři a vyhnanství. Ladislav Novomeský v éře stalinismu a poststalinismu (2021, viz A2 č. 17/2021) vytkl chybějící metodologickou úvahu a systematičtější reflexi užívaných pojmů. Ještě kritičtější byl před časem Miloš Havelka, když v Soudobých dějinách rozebíral monografii Jiřího Křesťana Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění (2012, viz A2 č. 7/2013). Havelka Křesťanovi předhazuje, že sám postupuje „nejedlovsky“, tedy že nemetodicky zahlcuje výklad podružnými detaily, zatímco pojmové, ideové a metodologické souvislosti nechává nedořešené.

Nejde mi o metakritiku uvedených recenzí, nebo naopak o jejich přijetí. Oba hlasy upozornily na obecnější symptom biografického psaní v současné české historiografii: na absenci nebo nedostatečnou reflexi teoretického rámce. To se částečně týká i knihy Vojtěcha Čurdy. Proč částečně? Protože se tu objevují jména jako Karl Mannheim nebo Pierre Bourdieu, přičemž první inspiroval autora svým pojetím ideologie, druhý teorií jednání. Ale ani v jednom případě není koncepce vpuštěna hlouběji do nitra výkladu. Bour­dieuova teorie jednání je v textu zmíněna jaksi „zkusmo“ při nástinu konceptualizace Štollova poválečného „nezadržitelného vzestupu“ (objeví se i pojem habitus), ale následně je opuštěna a k její důsledné aplikaci prorůstající výkladem nedojde.

Potíže se dostavují, jak už jsem naznačil, rovněž u pojmu ideologie. Tím, že se Čurda dovolává Mannheimovy koncepce, vzdoruje nálepkovitému užívání pojmu s pejorativním zabarvením, příznačným pro českou veřejnou diskusi. Štoll je tak pro Čurdu sice „komunistický ideolog“, nikoli ovšem ve významu „nesprávného vidění“ skutečnosti, nýbrž s vědomím toho, jak historická situace podmiňuje povahu myšlenkového světa doby. Sám Čurda nicméně upozorňuje, že „komunistická ideologie“ (její vymezení ponechme stranou) před rokem 1948 má z této perspektivy znaky utopie, již Mannheim chápe jako orientaci transcendující skutečnost a narušující status quo. Tím by se ovšem označení „komunistický ideolog“ redukovalo pouze na léta poválečná. Sám přerod utopisty v ideologa není v knize souvisleji teoretizován a zjevně se na něj nemyslelo ani při volbě podtitulu.

Závažné téma

Recenzent Jan Lukavec zhodnotil na iLiteratuře Čurdův Příběh komunistického ideologa jako „jednostranný pokus o vylepšení pověsti“ Ladislava Štolla. Myslím, že jde o banalizaci, která se s autorským záměrem míjí, aby dílo účelově vtáhla do současných ideologických sporů. Přes kritické výhrady, které zde zazněly, je snad dostatečně patrné, že monografii Vojtěcha Čurdy je třeba vnímat jako seriózní pokus o uchopení závažného tématu. Kniha před námi otevírá otázku možností biografického psaní a limitů popisnosti, s níž se česká historiografie potýká dlouhodobě. Čurda si limity popisnosti uvědomuje, bojuje s nimi, ale výrazněji je nepřekonává. Každopádně ale shromáždil úctyhodné množství informací a detailů, které naše povědomí o osobnosti Ladislava Štolla a jeho době obohatí a do budoucna snad i prohloubí.

Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.