Podsvětí podle Vitvara

O Janu H. Vitvarovi bychom mohli prohlásit, že nemít ho, museli bychom si ho vymyslet. Coby studovaný žurnalista, který své první zkušenosti získal jako výtvarný kritik MF Dnes, zakotvil před šestnácti lety v redakci týdeníku Respekt, a jelikož zde působí nejen jako výtvarný publicista, ale i jako vedoucí kulturní rubriky, ovlivňuje svou prací nezanedbatelnou výseč čtenářstva, které kulturu cíleně nevyhledává, ale je ochotné si o ní alespoň občas něco přečíst. Při neutěšeném stavu reflexe výtvarného umění mimo odborná periodika – v situaci, kdy ze sdělovacích prostředků tato činnost buďto zmizela, anebo v lepším případě stojí na vyzobávání nádeníků ochotných občas něco napsat za „brigádnické“ odměny – se tak z Vitvara pro mnohé stalo zosobnění české výtvarné publicistiky. Vedle staršího Josefa Chuchmy, jenž má ovšem větší záběr, je dnes patrně jediným takto orientovaným autorem, kterého zná širší kulturní veřejnost. Své mimořádné pozice si je přitom zjevně vědom. Ví, že nepíše pro odborníky, a dokonce ani pro místní uměleckou scénu. Od té si ostatně záměrně udržuje odstup. Své schopnosti naopak dává v plen laickému čtenářstvu, byť v případě Respektu obecně vzdělanějšímu a náročnějšímu. A tento přístup charakterizuje i jeho patrně nejambicióznější text, knihu Umění, kterému nikdo nerozumí.

Padesát olíznutí

Při Vitvarově reputaci je vlastně překvapující, jak skromný je výčet jeho dosavadních knižních titulů. Pomineme­-li memoáry, jež sestavil svému dědovi, motocyklovému závodníkovi Antonínu Vitvarovi, a menší počet příspěvků v katalozích, byla až donedávna jeho jedinou ryze autorskou knihou o výtvarném umění prazvláštní monografie Davida Černého Fifty Licks (2017). Zvláštní je už tím, že v ní autor vystupuje v roli jakéhosi „wingmana“ nekriticky vychvalujícího cokoli, čeho se Černý byť jen dotkl, a neskrývaně spolupracujícího na budování umělcova mýtu coby nedostižného vizionáře a nonkonformního rebela. Její čtení nutně provázely domněnky, do jaké míry tak činí z upřímné, byť poněkud dětinské fascinace starším „víc sexy kumpánem“, a nakolik jde o koncepční projev nechuti ke konvenci tvářit se v monografických statích nezaujatě a ne­­osobně, i když se jedná o někoho, koho autor zná víc než dobře. Jedno však u Vitvarových „Padesáti olíznutí“ bylo očividné: radost z toho, kolik historek z Černého života mohl publiku předložit. Podtitul nové knihy Historky z podsvětí výtvarné kultury avizuje, že tuto osvědčenou metodu neopustil ani tentokrát.

Recenze této knihy nemá uspokojit guilty pleasure intelektuální elity, jímž je ponižování Vitvara za malý rozhled po aktuálních trendech ve výtvarném umění, přílišné zjednodušování nebo přílišný důraz na lidské příběhy. Nejprve by totiž bylo nutné přijít na to, do jaké míry za tím stojí frustrace z holého faktu, že v českém mainstreamu nepůsobí deset dalších „Vitvarů“, kteří by svými hledisky vytvářeli živý a ideálně i polemický mnohohlas. Rozhodnutí napsat knihu je však přece jen jinou výzvou než časopisecký příspěvek, a je proto zajímavé sledovat, jak se s ní vyrovnal autor, který se vyhýbá náročné teorii umění, chce psát pro širokou veřejnost a zastává mírně tradicionalistické názory.

Nitky příběhů

Hned zkraje je zapotřebí vzít na vědomí, že Umění, kterému nikdo nerozumí nezapře autorovo žurnalistické zázemí. Kniha je členěna do sedmi oddílů podle stejného počtu častých námitek proti současnému umění a každá kapitola je dál dělena do kratších podkapitol. Už volbou odsudků typu „to bych udělal líp“ nebo „to nemá hodnotu“ Vitvar dokládá, že cílí na ty, kteří mají obecné pochybnosti o smyslu i podobě moderního a současného umění. Založit obhajobu umění na vyvracení rozšířených stereotypů by pochopitelně mohla být zajímavá strategie, jen kdyby ji autor byl schopen náležitě naplnit. Pro Jana H. Vitvara – podobně jako pro Quentina Tarantina v Pulp Fiction, k němuž odkazuje podtitul – to ovšem znamená sestavovat kapitoly z řady příkladů situací, kdy vůči umění byl zaujímán negativní postoj, protože bylo až moc „politikou“ či „pornografií“, nebo nebylo dost „české“. Vybírá si tuzemská i zahraniční díla a historickými exkursy dokazuje, že se stejnými předsudky se potýkali umělci i v minulosti. Domácímu prostředí se věnuje intenzivněji, zatímco ze zahraničí vybírá pouze takové příklady, s nimiž se potenciální čtenáři mohli už dříve setkat. To je ostatně jedna z charakteristik celé publikace: máme dojem, že o většině z toho, o čem Vitvar píše, jsme už četli. Když ne jinde, tak v jeho rubrice v Respektu.

Dříve nebo později nám každopádně dojde, že mozaika je v podstatě vším, co lze od knihy očekávat. Nemusela by to být špatná metoda, kdyby výsledkem byly alespoň částečně konzistentní obrazy. Avšak právě zde se projevují limity autora krátkých útvarů – na rozdíl od Tarantina totiž neodvíjí nitky zdánlivě nesouvisejících příběhů, aby je svedl dohromady v grandiózním finále. Příběhy k sobě pouze přikládá na základě volných vazeb a krkolomných přemostění, aby z nich v závěru nic dalšího nevyvodil. Vitvar chce psát populárně, takže se logicky snaží vyhnout jak hlubšímu ponoru, tak vývodům založeným na analýze formálního zpracování uměleckých děl. Jako kdyby v obavě, že nebude dost zábavný, u naservírované večeře mluvil o strastiplné cestě zneuznaného kuchaře, který se nakonec dostal až do michelinské restaurace, pobavil příhodou o tom, jak se jeho sousedce připálily šunkofleky, a zabrousil do historie stolování, ale nekomentoval chuť pojídaného pokrmu.

Co se děje kolem?

Jedno ale nelze Vitvarovi upřít: umění představuje jako výtvor lidí z masa a kostí, jejichž mnohdy dramatické a tragické osudy či činy nejsou vyvázány z širších dějinných a společenských souvislostí. Na to jsou čtenáři Respektu zvyklí a podle oznámení o vyprodání prvního vydání lze soudit, že se tento přístup setkal s úspěchem i tentokrát. Pozoruhodné je zjištění, že Vitvarovi nedělá potíž vypravit se za příběhy do minulosti, avšak současnost víceméně přechází. Až na několik málo výjimek zůstává nejaktuálnější, když se věnuje autorům devadesátých a nultých let. Nezabývá­-li se fenomény, jež se současným uměním souvisejí jen okrajově, například nedávným ničením pomníků s koloniálním pozadím, je u zmíněných aktivit z posledního desetiletí vždy možné vystopovat jejich rodokmen v dekádách předchozích.

Pravděpodobně bychom se dopouštěli příliš velkých spekulací, kdybychom u autora středního věku hádali ztrátu kontaktu s mladší generací nebo ho vinili ze snahy zamlčet, jak razantně dnešní umění ovlivnila digitalizace, klimatická krize nebo třeba takzvaný etický obrat, díky němuž se opět řeší zodpovědnost umění v ekonomicky, genderově či geopoliticky nerovném světě. Možná je současná generace výtvarníků a výtvarnic pouze příliš mladá na to, aby jejich zkušenosti vydaly na zajímavý životní příběh, nebo alespoň na zábavnou historku, jak jim uklízečka v galerii zametla instalaci. Každopádně v knize bychom je hledali marně. V důsledku tak Vitvar přežvýkává hlavně to, o čem jsme už někde četli, a snaží se tyto příběhy předložit lidem, které buď minuly, nebo je ještě stále nepřijali. S tím, co je nové, jiné a co si někdy až protivně nárokuje změnu našich postojů, nás už ale Vitvar seznamovat nechce. Nejenže se tím vzdává důležitého úkolu, který si mimochodem sám průběžně zadává, jelikož se k současnosti jinak rád vyjadřuje. Problém to může být i pro čtenáře, kteří poté, co usoudí, že dnešnímu umění konečně nějak rozumějí, zjistí, že vůbec netuší, co se kolem právě děje.

Tato poznámka nás vede i k obecné charakteristice Vitvarovy představy o popularizaci umění. Ta se má týkat zejména tvorby populární, prověřené a pokud možno již nějakým způsobem uzavřené. Popularizovat podle Vitvara dále znamená vyprávět o tom, co všechno se kolem umělců a umění děje, ale moc se při tom nezamýšlet. A hlavně se nezpomalit a nezadrhnout pozorností k samotnému výsledku umělecké práce: umění. Historky mají mít navrch nad obsahy, byť jsou vršeny bez zjevné logiky, místy až nahodile. Vždyť důležitější je, že se o umění vůbec mluví, než co se o něm říká. Sýkora, Banksy, Mr. Bean, Gutfreund, trenýrky od Ztohoven a paní Cecilia Giménez, co přemalovala Krista ve španělské vesnici Borja – všichni pěkně na jedné hromadě? Proč ne. Aby řeč nestála. Vždycky se dá říct, že to vlastně není knížka o umění: je pouze o jeho podsvětí.

Autor je kurátor a kritik umění.