Práce je práce

Jako profesionální tanečnice se často setkávám s otázkou, jestli se dá tancem živit. Na začátku kariéry mě to překvapovalo – proč by to nešlo? Po dvanácti letech si tuto otázku pokládám sama, ale jinak: „Dá se jí živit důstojně?“

Dělat to, co nás naplňuje, se zdá být splněným snem a snad i cestou k nalezení rovnováhy mezi soukromým a pracovním životem. Že za své poslání ještě dostaneme zaplaceno, působí zprvu jako příjemný bonus. Jenže právě to, že k práci máme emocionální vztah, vede k přehlížení špatných pracovních podmínek, nejistoty či nevhodného zacházení. Historička umění Miya Tokumitsu si všímá, jak takzvaná romantizace práce proměňuje zaměstnání v „ne­-práci“, čímž se diskuse o jejích podmínkách stává bezpředmětnou. Kulturní teoretička Angela McRobbie upozorňuje, že láska k práci má disciplinační a sebevykořisťující potenciál, neboť motivuje k vykonávání práce podmínkám navzdory. A podle profesorky ženských studií Kathi Weeks slogany typu „Jdi za svým snem“ vytvářejí iluzi, že stačí odvaha a píle, kdežto společenské nerovnosti, hierarchie a nastavení pracovního trhu se dostávají mimo zorné pole.

Na to, jaká je situace mezi tanečnicemi a tanečníky, jsem se zaměřila ve výzkumu pro svou diplomovou práci, při němž jsem uskutečnila dvanáct rozhovorů s tanečnicemi a tanečníky působícími v České republice a v Belgii. Zajímalo mě, jak vnímají svou profesi, co je motivuje, jaké mají sociální jistoty, jak se vyrovnávají s prekarizací a jak romantizace práce dopadá na jejich profesi.

Aspirační charakter

Výzkumnice sociálních médií Brooke Erin Duffy definuje aspirační práci jako „na budoucnost orientované podnikatelské vykonávání kreativní činnosti“. Znamená to investovat energii, čas a finanční prostředky do svých schopností, budování kontaktů a získávání zkušeností v naději, že to vyústí v úspěšnou kariéru. Právě v taneční profesi je potřeba osvojit si mnoho rolí. Do pracovní náplně spadá vystupování, choreografování, učení, organizační činnosti, administrativa nebo udržování vztahů nezbytných pro získávání pracovních příležitostí. Součástí profese jsou přitom i činnosti, které nejsou pokryty pracovní smlouvou, a nejsou tedy placené – například trénování a jiná péče o tělo, ale často dokonce i zkoušení na vystoupení.

V rozhovorech se objevovaly zkušenosti s tím, že pořadatel nabízel nižší honorář z důvodu nedostatečného financování, případně účinkování bez honoráře výměnou za „zviditelnění“. Tanečníci a tanečnice si sice uvědomovali problematičnost takových nabídek, neměli ale velký vyjednávací prostor – byli zde i jiní zájemci, kteří by práci i za daných podmínek vzali. Aspirační charakter taneční profese jen umocňuje skutečnost, že se v tomto sektoru těžko hledá společný hlas, zastoupený například odbory. Romantizace taneční profese, která skutečnou práci zneviditelňuje, pak problém dále prohlubuje.

Skrytá práce

Tanečnice a tanečníci se často setkávají s tím, že okolí jejich povolání vnímá jako koníček, a nikoliv jako „skutečnou“ práci, kterou je třeba adekvátně ohodnotit. Schopnost tancovat je často naturalizována a podaný výkon zůstává skryt za láskou k tanci. I v rámci daného profesního prostředí tak dochází k podhodnocování odvedené práce. Zde opět hraje roli aspirační charakter profese, kdy například spolupráce se slavným choreografem může být příležitostí, o kterou tanečnice nebo tanečník nechce přijít, ačkoliv přijetí nabídky znamená tři měsíce neplacených zkoušek.

Dotazovaní popisovali prekaritu spojenou se svým povoláním a uvědomovali si, jak aspirační charakter profese ovlivňuje jejich možnosti bránit se špatným pracovním podmínkám. Na druhou stranu do jisté míry internalizovali pocit, že láska k tanci kompenzuje nedostatek volného času nebo prekérní podmínky. Miya Tokumitsu označuje romantizaci práce za nejdokonalejší ideologický nástroj kapitalismu, který „odsouvá stranou práci druhých a naši práci skrývá před námi samými“. Takový nástroj je jistě velmi výhodný pro zaměstnavatele, méně již pro pracující.

Hra a ctnost

David Graeber ve své knize Bullshit Jobs (Práce na hovno, 2018) ukazuje, že je práce chápána v opozici vůči hraní. Zatímco si hrajeme pro radost, pracujeme naopak z nutnosti, za účelem zajištění svých potřeb. Tím, že je zaměstnání něčím, co bychom sami od sebe nedělali, získává status ctnosti. Nakolik je naše činnost společensky prospěšná, přitom nehraje roli – člověk může tvrdě pracovat na naprosto zbytečném úkolu a stejně bude oceňován za pracovitost. O práci jako etické hodnotě mluví také Kathi Weeks: „Tím, že etika práce oslavuje dřinu jako cíl sám o sobě, a ne jako prostředek k dosažení jiných cílů, a dělá z ní ústřední bod našeho života, spíše než jednu z jeho složek, učí nás žít pro práci, a ne pracovat pro život.“

Tato ideologie podporuje produkci práce, která nemusí být dostatečně ohodnocena. Pokud nás baví, je chápána jako pouhá hra, a jestliže je náročná, je ceněna pracovitost sama o sobě jako morální hodnota. Tyto dva pohledy dohromady vytvářejí prostředí, ve kterém je normální pracovat hodně a za nízký nebo žádný honorář. Neustálé zaneprázdnění pak nedává prostor zastavit se, zamyslet, případně se pokusit o změnu. Už na nás čeká další projekt, další učení, další video, které je potřeba sdílet, a faktura, kterou je potřeba poslat, a za zády nám stojí mladší kolegové a kolegyně, plní energie a připravení chopit se příležitosti. Pracovitost je přece cestou k úspěchu a je štěstí dělat to, co nás baví…

Romantizaci práce lze samozřejmě vypozorovat v mnoha dalších odvětvích a Angela McRobbie i Kathi Weeks názorně ukazují, že se láska k práci stává normativním požadavkem zaměstnavatelů. Už nestačí odvádět stanovenou činnost výměnou za plat; je nutné přidat něco navíc – víc energie, víc nadšení a flexibility. Umělecké profese jsou nicméně příkladem toho, jaké dopady může mít na nedostatečně regulovaném pracovním trhu skutečnost, že děláme to, co nás baví. Jak řekla jedna z tanečnic: „Práce je práce a měla by být ohodnocena.“

Autorka vystudovala genderová studia na FHS UK.