Sisyfos humoru

Felix Holzmann se údajně vyhýbal účinkování ve filmech. V roce 1993 se sice objevil v televizní detektivní komedii Ivana Mládka Deset malých běloušků, ale příznačně i zde hrál sebe sama. Mládkův film vypráví o oslavě narozenin excentrického barona, který si na svůj odlehlý zámek pozve deset význačných českých komiků. Ti pak během večera postupně a za záhadných okolností umírají. Vedle samotného Mládka se tu objevili třeba Jiří Lábus a Oldřich Kaiser, Jiří Císler, Luděk Sobota nebo právě Holzmann se svým hereckým kolegou Františkem Budínem.

Holzmann s Budínem se stanou hned druhou a třetí obětí tajemného vraha, takže komik ve filmu stihne pronést sotva pár vět. Komedie Deset malých běloušků navíc nese především stopy Mládkova krkolomně absurdního humoru – ostatně Holzmann ve filmu zemře tak, že se chytí do obří pastičky na myši. Je ale pozoruhodná, nejspíš nezáměrně, v tom, jak charakterizuje osobnosti normalizační estrádní komedie. Všichni jsou tu představeni jako jasně vyhraněné typy s úzce vymezenými atributy. Například když zemře Mládek, navrhne Miroslav Šimek uctít jeho památku nikoli minutou ticha, ale minutou řevu – Mládek totiž prý „měl rád všechno naopak“. Nikdo jiný tu ale není tak „v roli“ jako Holzmann. Oproti ostatním komikům, kteří vystupují v civilu nebo v konferenciérských oblecích, má Holzmann na sobě charakteristický oděv svých postav včetně kulatých brýlí a klobouku. A když už něco řekne, slyšíme charakteristickou zpěvavou melodii postav z jeho scének.

Brýle a klobouk

Holzmannovi se povedlo do velké míry překrýt vlastní osobu postavou, kterou ztvárňoval ve svých skečích. O jeho soukromí se toho mnoho neví a záznamů, kde komik mluví v civilu, je také minimum – třeba civilní rozhovor z holzmannovské epizody Buďte pozdraven, pane Jouda! (2006) z cyklu Příběhy slavných je převzatý ze soukromého archivu jeho rodiny. Když se zhruba před deseti lety v médiích objevila zpráva, že Holzmann za války sloužil ve wehrmachtu, měl jsem tendenci představovat si, jak mezi německými vojáky stojí v typickém obleku ze svých scének a s charakteristickou dikcí se dohaduje s oficíry, jestli blesková válka znamená, že se útočí jenom za bouřky. Buďte pozdraven, pane Jouda! ostatně začíná Holzmannovým autobiografickým monologem, ve kterém se komik snaží popsat, kde bydlí – udává svou adresu v Litoměřicích, ovšem zadrhává se na tom, že ulice v Litoměřicích mají různé názvy a domy zase různá čísla. Kamera přitom sleduje obšírnou trajektorii jeho monologu od různých ulic přes různé budovy až k různým patrům uvnitř jeho domu a nakonec k otevřeným dveřím jeho bytu – kde hned naproti vchodu narazí na stoličku, na níž leží již zmíněné ikonické propriety: klobouk a na něm položené brýle. Jako by Holzmann i v soukromí zůstával v roli, kterou hrál na jevišti.

Dva blbci

Holzmannova komika dobře zapadala do normalizační popkultury, o které se říká, že byla úniková a apolitická, ale především byla obsahově vyprázdněná, redukovaná na ta nejvšeobecnější a nejelementárnější témata. Holzmann šel v tomto ohledu ještě o krok dál – jeho skeče jsou o neschopnosti se k jakémukoli smysluplnému dialogu vůbec dobrat. Ve svých scénkách vytváří situace, kdy všichni jen bezúčelně ztrácejí čas vyjasňováním banalit či nedorozumění. Oproti třeba scénkám z Televarieté, jež zpravidla mají určité téma, které se vtipně glosuje, je v Holzmannových skečích v lepším případě takové téma nanejvýš nastoleno, ale nikdy se nepodaří je rozvést.

V tom má Holzmann z českých komiků, možná překvapivě, nejblíž k Luďku Sobotovi. Sobota vzpomíná, jak Holzmanna oslovil, jestli by nemohli vytvořit nějakou scénku spolu, na což mu prý komik řekl: „Vy vždycky chcete hrát toho blbějšího. A já taky. A podívejte se, dva blbci, to nejde dohromady.“ Stupidita Sobotových postav je v mnohém paralelní k těm Holzmannovým, ale mají jiné atributy. Zatímco Holzmann těží z kolabující komunikace, Sobota jde ještě hlouběji k dysfunkcím řečového projevu – k zadrhávání v řeči, přeřekům, chybně přečteným slovům v textu, trapným úsměškům a blekotání. Holzmannovy scénky jsou o neschopnosti se domluvit, kdežto Sobotovy nejlepší, obvykle monologické skeče ztvárňují neschopnost se vyjádřit. Oba jsou ale mistři v zdržování, zbrzďování, matení a konečném nezdaru úkolů, které byly na začátku vytyčeny. Do dobového, normalizačního kontextu se hodili právě tím, že jejich skeče mohou trvat mnoho minut, ale nesdělit prakticky nic.

Umění neříkat nic

Sobota svou image blekotajícího idiota úspěšně uplatnil v řadě filmových postav, od Františka Koudelky z Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) po Vitouška Dolejšího z Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994), ovšem v poslední fázi své kariéry se všemožně snaží ze svého hereckého typu vymanit. Holzmann se oproti tomu v médiích zjevoval pouze v kůži své stále znovu replikované komediální figury, která sice v různých scénách vystřídá všední, i když trochu divně znějící příjmení jako Šmajda, Esens nebo Lelíček, ale ve finále ji stejně vždycky identifikujeme s hercem samotným. Právě tahle důslednost z něj dělá zvláštně sisyfovského autora. Holzmann neuznával improvizaci, naopak, jeho skeče byly prý do detailu rozepsané a nazkoušené. Komik je pak přesně podle scénáře mnohokrát sehrával na různých vystoupeních. Všechny zároveň v podstatě variují tutéž situaci, která je ještě navíc postavená na pitvání se v banalitách a triviálních nedorozuměních. Holzmann zkrátka celý život píše a hraje o tom, že mezilidská komunikace je založená na úmorném žvanění a zoufale nezdárných pokusech najít společnou řeč.

Ostatně i „nedokončený rozhovor“ s Holz­mannem, který měl být základem knihy Ondřeje Suchého Aluminiový klíček Felixe Holzmanna (2008), je sbírkou vágních, lakonických formulací. „Jaké míváte sny a jaký význam jim přisuzujete?“ ptá se třeba Suchý. „Sny nemám vůbec žádné, a pokud ano, pak když se probudím, už nevím, co se mi zdálo. Ve sny ale věřím,“ odpovídá komik. „Dostáváte hodně dopisů?“ zní jiná otázka. „Dopisů nedostávám ani moc, ani málo,“ odvětí Holzmann. Syn litoměřického velkoobchodníka, který se chtěl odmala věnovat komedii, věřil v astrologii i reinkarnaci a podle svých slov měl jakožto osoba narozená ve znamení Raka „citové založení“ a „zájem o okultní vědy“, z vlastního, podle všeho celkem bohatého života ve své tvorbě vlastně skoro nic nevyužil. Namísto aby svým divákům něco říkal, je s neúnavnou repetitivností přesvědčoval o tom, že mluvit znamená buď tápat v bludišti omylů, nebo naprázdno omílat samozřejmosti.