Stalin v krizi středního věku

Češi měli v průběhu 20. století různé nápady. Dva z padesátých let se podobaly: na pražské Letné jsme nechali sochaře Otakara Švece vztyčit pomník Josifu Vissarionoviči Stalinovi a zároveň jsme rukou malířů Jana Čumpelíka, Jaromíra Schoře a malířky Aleny Čermákové témuž politikovi vzdali dík obřím plátnem. Obě díla spojovala Gruzíncova postava, monumentální rozměry a nakonec i stejný osud. Pomník byl rozmetán dynamitem a rozstříhané Díkuvzdání československého lidu generalis­simu Stalinovi z roku 1952 zřejmě posloužilo jinému umělci jako plátno pro menší obrazy. O letenském sousoší vznikl film, kniha a divadelní hra. Osudu malby se věnuje letošní kniha Ondřeje Horáka a Alexandry Kusé Ztracený svatý.

Oranžové plátěné desky s obrázkem a výrazným písmem starých náboženských tisků, podlouhlý formát, kvalitní papír, pečlivě tónované barevné ladění, modré, bílé a oranžové písmo několika velikostí, dobové snímky, fotografické kopie obrazů a soch socialistického realismu a čisté komiksové ilustrace Jindřicha Janíčka napovídají, že půjde o dílo s osobitou kompozicí. Z citlivého výtvarného pojetí knihy má čtenář opravdovou radost a na první pohled viditelná originalita konceptu dovede strhnout.

Jediná správná volba

Myšlenka společného díla Horáka, Kusé a Janíčka v jistém ohledu připomíná spolupráci trojice Čumpelík, Schoř a Čermáková na obraze Díkuvzdání. Tehdy však šlo o ideologicky motivovanou anonymitu a společensko­-politický požadavek, v současnosti jde spíš o jedinečnost skupinového přístupu. Zatímco v padesátých letech měla společná práce navodit dojem rozplynutí osobnosti v kolektivu, dnes se jedná o myšlenku autorské spolupráce a vícehlasí. V knize se každopádně představa zmizení jednotlivce tematizuje – třeba v rozhovoru o tom, proč se zadavatelé obrátili právě na akademického malíře Čumpelíka: „‚Všichni přeci museli vidět, že je to úplně průměrnej malíř!‘ ‚To je chyba,‘ řekla věcně. ‚Čumpelík bol skvelá voľba! Predstavte si, že by to dostal niekto iný, napríklad práve Bauch alebo Tittelbach. Obaja už majú v tej dobe svoj štýl, jasne rozpoznateľný rukopis. Ich ego by sa zákonite dostalo na plátno. A tam – vedľa Stalina – pre žiadne ďalšie ego nie je miesto!‘ ‚Takže podle vás jediná správná volba.‘ ‚Bezpochyby. Čumpelík bol pre takú­to prácu perfektný.‘“

Orientaci v kompozičně složité knize, doplněné o odkazy, dobové kritiky a obrazový doprovod, usnadňuje přímá dějová linka příběhu. Kurátorka Slovenské národní galerie Princeznová přijíždí do Prahy, aby kvůli připravované výstavě socialistického realismu v Bratislavě zjistila podrobnosti o zmizení zmíněného monumentálního obrazu – a aby jej v nejlepším případě i našla. Spojí se proto s českým kurátorem Fučíkem, který jí má s hledáním pomoci. Bezmála detektivní zápletka, založená na pátrání po sedmdesátimetrovém plátně zmizelém hned po svém vystavení v roce 1952, umožňuje rozvinout děj plný návštěv ateliérů a dalších míst, kde dílo mohlo být uloženo, hledání v dobové literatuře či promýšlení uměnovědných otázek. Celek může připomínat Brownovu Šifru Mistra Leonarda (2003, česky 2003), ovšem v české, střízlivější podobě. Ani Ztracenému svatému ovšem nechybí pozoruhodné a vtipné rozuzlení, které odráží složitost československé kultury s její oficiální i neoficiální podobou a reflektuje problematiku druhého života uměleckého díla a jeho interpretace. Děje se tak propojením Čumpelíkova privilegovaného života s osudem zakazovaného malíře Mikuláše Medka.

Vitálnější sourozenec

V aktualizaci minulosti hraje svou roli také přítomnost slovenštiny. Mezi Čechy rozšířená náklonnost ke slovenštině a pohled na Slováky jako na mladší, vitálnější sourozence proniká i do příběhu Stalinova portrétu. Slovenština českému posluchači zní zvukomalebně, emotivněji než čeština a snad i trochu milostně, jak vypravěč záhy přiznává. Kniha ale navzdory náznakům z těchto mezí nevykročí – jde přece jen o novelu, nikoliv o leonardovský román. Prostor tak zůstane omezený, příběh nesměřuje k rozehrání složitější zápletky ani ke vztahu mezi Fučíkem a Princeznovou; přednost má hledání obrazu. Dotud Ztracený svatý naplňuje záměr, který stál na počátku společné práce. Autoři se v úvodu ptají: „Nemá mít každá doba možnost vyjádřit se a hledat svůj postoj k uplynulému času a jeho symbolům? Společenský pohyb nás utvrzuje v tom, že zvolené téma je nečekaně aktuální a ne všechno, co jsme pochovali, je mrtvé. Boření stereotypů bolí. Silná společnost se s takovými otázkami dokáže vyrovnat. Jeden ze způsobů, jak se s těmito jevy vyrovnat a postavit se jim, je jednoduchý – musíme je pochopit. Toto je náš příspěvek.“ A kniha by v některých ohledech skutečně mohla být takovým příspěvkem, tedy populárně vyvedenou učebnicí o jednom obraze, jeho době i neslavně proslulém uměleckém směru.

V literárních detektivních dvojicích bývá obvykle jeden chytřejší, zatímco druhý slouží spíš jako partner pro přesnější formulaci myšlenek. S podobným rozložením sil se setkáváme také ve Ztraceném svatém. Tím důvtipnějším je zde slovenská kurátorka, kdežto český protějšek si od počátku není jistý, nebyl­-li do hledání zatažen nedopatřením. Sehrává roli průvodce někdejším společným hlavním městem a trochu zaskočeného pomocníka, který je ovšem zároveň vypravěčem poklidně plynoucího děje. Když s ním kurátorka nesouhlasí, občas sebekriticky zdůrazní, že socialistický realismus nepatří do jeho odborné specializace. Potud by bylo vše v pořádku – příběh má jasnou kostru a jednoznačný rámec. Obtížnější už je vyrovnat se s faktem, že právě tento hrdina udává tón vyprávění.

Unavený vypravěč

Slovenská kurátorka zůstává ve stínu, nemá prostor, aby se silněji projevila. Její postava sice otázkami a nápady posouvá děj, v první řadě ale vnáší do textu slovenštinu a uměnovědné postřehy. Nesrovnatelně větší část obstarává vypravěč, jímž je český kurátor. A je na škodu knihy, že jeho určující vlastností je únava. Kurátorův postoj charakterizuje rozpoložení nepříliš vzdálené vyhoření ve středním věku, a graficky nápaditě vypravený Ztracený svatý po literární stránce chřadne jeho malátným projevem. Nejenže je Fučík příliš mondénní a utrmácený (a jistě také maličko zamilovaný), bohužel je také ledabyle napsaný. Měl být promyšlen se stejnou péčí jako výtvarné řešení. Považujeme­-li totiž Slováky stereotypně za živější, je česká postava, kterou nevidíme v akci, oslabena dvojnásobně. „Sedím trochu shrbeně, nohy se mi kinklají nad několikametrovou zdí a upíjím pomalu teplající pivo,“ řekne o sobě Fučík. S postavou uvadajícího muže, promlouvajícího směsí hovorové a obecné češtiny, vzniká atmosféra až nápadně bezbarvá a vlastně typická pro mnoho knih soudobé české literatury: „‚Tolik odlišný architektury, která sloužila tolika odlišným zájmům,‘ poznamenal jsem. ‚Áno. To ma presne zaujíma.‘ ‚Kam chcete jít?‘ Rozhlídnul jsem se po rozpáleném náměstí. Na začátek května bylo zbytečně horko.“

Je to tedy únava hluboce zarytá v postavě českého kurátora, která způsobuje, že prvotní čtenářská očekávání nedojdou naplnění. Fučík je ledabylý až příliš, a tak i náznak vnitřního konfliktu, jeho okouzlení slovenskou kurátorkou, zůstane nefunkční. Aby Ztracený svatý byl dobrou knihou či kýženým příspěvkem k debatě o minulosti, potřeboval by lepšího stylistu. Takového, který by po Čumpelíkově vzoru nechal českého kurátora ve vyprávění nenápadně rozplynout.

Autor je komparatista.