Ven za lidmi

Zformovali jste novou nájemnickou inciativu. Zdály se vám ty stávající, například Sdružení na ochranu nájemníků (SON), nedostačující?

Ondřej Sliš: Důvodem je především hrozivá situace nájemníků v Česku. Sám patřím k těm, kteří nejspíš nikdy nedosáhnou na vlastní bydlení, a budou tedy celý život v pozici nájemníků. Chci tudíž, aby naše podmínky byly stabilní a důstojné. Pokud jde o SON, tato organizace má jiné cíle. My hodláme organizovat nájemníky do masovějšího hnutí, kdežto SON poskytuje spíše právní poradenství. Jeho předseda Milan Taraba nám nicméně říkal, že původně měli podobné ambice jako my.

Máte nějaké zahraniční inspirace?

Ludmila Böhmová: Ano. Naše iniciativa reaguje nejen na to, že zde neexistuje masové nájemnické hnutí, ale také na absenci advokačních skupin, které by se touto problematikou zabývaly a dalo by se na nich stavět. Inspiraci vidíme například v britské organizaci London Renters Union, skotském národním svazu nájemníků Living Rent nebo německé iniciativě Deutsche Wohnen & Co. enteignen.

OS: Lidé z Deutsche Wohnen & Co. enteignen přitom zprvu řešili s nájemníky zcela konkrétní, prozaické problémy a teprve na tomto základě vznikla velká organizace, která je schopná zvítězit v referendu o tom, že město vykoupí byty těch majitelů, kteří jich vlastní více než tři tisíce.

Příklady z Německa jsou pro české aktivistické prostředí typické, ale ne vždy kompatibilní s místní realitou. V bývalých státech východního bloku není kde brát inspiraci?

LB: Existuje družstevní síť MOBA Housing SCE, která sdružuje země střední a jihovýchodní Evropy a snaží se otevírat nové možnosti bydlení pro ty, kteří by na něj jinak nedosáhli – třeba pomocí přístupu Housing First. Součástí MOBA je i české sociální družstvo První vlaštovka, zastoupeny jsou ale i maďarské, chorvatské či slovinské iniciativy a organizace.

Co jste si dali za cíl?

LB: Hlavním cílem je vytvoření masové organizace, která by dlouhodobě lobbovala za práva nájemníků, aby se jejich hlas dostal do celospolečenské diskuse, kde zatím nemá odpovídající zastoupení. Začínáme sice v Praze, ale na spadnutí jsou skupiny i na dalších místech v republice.

Jak chcete přesáhnout aktivistické prostředí, z něhož řada z vás pochází, a získat do svých řad „lidi z venku“?

OS: Od začátku se zaměřujeme i mimo svou bublinu. Už na první setkání zhruba polovina účastníků přišla, aniž by patřili k našemu okruhu. Jednou z našich strategií jsou právě pravidelné otevřené schůzky. Kromě toho chodíme do terénu. Vybíráme si činžáky velkých pronajímatelů nebo vlastníků, s nimiž jsou problémy. To je také způsob, jak se dostat z naší bubliny ven za lidmi.

Zapojovali se noví účastníci do diskuse?

LB: Debatovalo se i v menších skupinách, takže se každý mohl vyjádřit. Lidé většinou přicházeli s osobními příběhy. Byla tam třeba paní, která má už tři čtvrtě roku měsíční smlouvy…

S jakými problémy se u nás potýká nájemní bydlení?

LB: Postrádáme zákon o sociálním bydlení a nemáme pořádnou regulaci Airbnb. Specifikem jsou krátkodobé nájemní smlouvy a jejich řetězení – tato praxe umožňuje jakkoliv velké navýšení nájmu, kdežto pro smlouvy na dobu neurčitou je zákonem umožněno zvýšení maximálně o 20 procent v průběhu tří let. Běžnou praxí jsou u nás roční nebo dokonce čtvrtletní smlouvy. Extrémním případem jsou pak činžovní domy se smlouvami měsíčními. Na nájemníky se pak nevztahuje právní ochrana občanského zákoníku, žijí v neustálé nejistotě a bojí se ozvat, když v bytě třeba něco nefunguje, protože vědí, že mohou o smlouvu snadno přijít.

Dobrá praxe by tedy spočívala v zákazu krátkodobých smluv?

OS: V zahraničí existuji modely, kdy je například nejkratší smlouva čtyřletá. Nebo se dá vyjít ze zákoníku práce, který neumožňuje donekonečna řetězit krátkodobé smlouvy. Taková smlouva by se mohla prodloužit třeba jednou nebo dvakrát, ale pak by musela přijít na řadu smlouva dlouhodobá. Možností je víc.

To ovšem předpokládá legislativní změny na nejvyšší úrovni. Vidíte v Česku politickou sílu, která by byla ochotna je prosazovat?

OS: Skutečnost, že to zatím nemá žádná politická strana v programu, nevnímám nijak fatálně. Musí ale vzniknout silná nájemnická organizace. V Česku máme statisíce lidí, kteří žijí v nájemním bydlení, je to skoro 30 procent obyvatel, a to je velká síla.

LB: S příchodem uprchlíků z Ukrajiny navíc toto číslo roste.

Prosazujete takzvané cenové mapy a také zdanění prázdných bytů. Kde už k tomuto kroku přistoupili?

OS: Toto zdanění si prosadili například ve Vancouveru. Také řada evropských měst však přistupuje k boji s financializací bydlení, což je pro Prahu stejně relevantní model jako třeba pro Barcelonu. I u nás vzniká spousta bytových projektů, které jsou náchylné ke spekulaci. Na Žižkově to byl Central Park, v Holešovicích jsem bydlel v blízkosti developmentu, kde večer svítila pouze dvě okna…

LB: Sdělení, že nová výstavba je prostředkem k investici, se v posledních letech v reklamách a na billboardech objevuje stále víc a to nic dobrého nevěstí.

Jak se lze u nás dostat k neziskovému nájemnímu bydlení?

LB: Existuje možnost družstevního bydlení, to ale u nás není příliš rozšířené. Výstavba družstevních bytů se nicméně objevuje v programu některých politických stran.

OS: Myslím, že to je běh na delší trať, změnit situaci tak, aby se bydlení nebralo jako komodita, která slouží primárně k zisku, a abychom na ně opět začali pohlížet podobně jako na zdravotnictví nebo vzdělávání. Zásadní je podpora obecní výstavby a požadavky na developery, kteří by část bytů museli vyčlenit pro obec.

Setkáváte se s rasovou diskriminací nájemníků?

OS: Kromě už tradiční diskriminace Romů jsme se setkali i s rasismem českých nájemníků vůči lidem z Ukrajiny. Myslím, že se nám v daném případě podařilo vysvětlit, že problém není ani tak v Ukrajincích, jako spíše v krátkodobých smlouvách. Když má většina nájemníků krátkodobé smlouvy, tak se v domě točí lidé, kteří k místu zákonitě nemají vztah. Když debatu stočíte do ekonomické roviny, často se vztek přesměruje od Ukrajinců třeba k nedostatečné legislativě.