xxxxx

Těhotné duše

Sókratés: xxxxx xxxx xxxxx, že ano?

Floutek: Tak jest.

Sókratés: Nuže tedy xxxxxxx xxxxx xxx.

Floutek: Zajisté.

Sókratés: Jsme těhotní a cítíme bolesti xxx xxxx xxxxxx.

Floutek: Ovšemže, podobá se.

Sókratés: Jen tolik zmůže mé umění. Vím, že nic nevím.

 

Zpoza platanu se ke dvojici nakloní muž v brýlích a s tralaláčkem, který zde na přání bohyně Artemidy rozprašoval lesní vůni, než ho ze vznešené činnosti vyrušily útržky cizího hovoru.

 

Felix: Nerad vás ruším, ale když už vás ruším, to by bylo, abych se nezeptal, co jste to říkal? A ne, že mi řeknete, že říkáte, že nic neříkáte.

Sókratés: Ale vyprávěl jsem tady příteli, co je to maieutika.

Felix: Jo takhle. Já už se lekl, že jste říkal, že jste těhotnej. Kdežto vy jste mluvil o matice. Přítel bude asi trochu lajdák, co? Kolik je jedna a jedna?

Sókratés: O maieutice. Aneb o porodním umění.

Felix: A safryš… Pak to ale bude i s tou matikou složitější.

Sókratés: Jak to myslíte?

Felix: No pokud jste těhotnej, tak se jedna a jedna můžou rovnat třem.

Sókratés: Prosím vás, jedna a jedna bude vždycky jedna. A především, já pomáhám k porodu druhým, pane, to je mé umění.

Felix: I vy proutníku. Že ale tady kluk zrovna moc nepřibírá.

Sókratés: Chci, aby rodil jaksi po duševní stránce.

Felix: No zatím ani slova z něj moc nelezou. Nebo už porodil a teď je němej? Kolik je jedna a jedna?

Floutek: Prosím, dva.

Felix i Sókratés: Špatně.

Felix: A kolik duší jste už takhle oplodnil? Dejte si pozor, aby vás nezavřeli…

Sókratés: Tím pádem by mě zavřeli za to nejctnostnější, co si jen lze představit!

Felix: To tvrdil kdejakej tento a stejně je nepřesvědčil. Je divná doba, pane. Kdybyste radši loupil nebo zabíjel, ještě vám dají věnec a postaví pomník.

Sókratés: Naštěstí i smrt je radostnou událostí, při které se duše oddělí od společenství těla a oddá se věčnému blahu, že ano?

Floutek: Jak by ne.

Felix: Ech! Už se od vás taky radši oddělím. Abych ještě neotěhotněl. Celý se mi to nějak nezdá. Jestli bych vás dokonce sám neměl nahlásit: Občan, kterej oplodňuje mladíky a pak je posílá na smrt… Aby nedošlo k mejlce, já mám muže rád. Jsem s nějakým včera, dnes a zítra, v sobotu večer i v neděli ráno, ale že bych jim vyprávěl, že smrt je radostnou událostí? Člověče, vás kdyby odsoudili na smrt, budete soudu děkovat za věčný blaho! Vy byste zasloužil jinačí trest, a víte jakej? Aby vám vyřízli jazyk. Abyste dlouho žil a už se nemohl dát s nikým do řeči. Pak možná konečně zavětříte, že duše je jako ta lesní vůně, kterou jde nanejvýš rozprašovat, radovat se z ní, a ona se přemisťuje nezávisle na nás; kde je pravda, tam je za chviličku zdání, ale ani po zdání nezůstane nic. Jediný nic jsem viděl v očích lidí, který nemilujou les. Jedna a jedna je sedm, abyste věděli. Nebo i třináct.

 

 

Večeře bez tlačenky

„Amen, pravím vám, že jeden z vás, kdo jí se mnou, mě zradí,“ řekl Ježíš a vzal chléb, požehnal, lámal a dal ho svým učedníkům: „Vezměte, to je mé tělo.“

Jedli z něj všichni, až na učedníka Felixe.

„Proč nejíš, bratře?“ podivil se Ježíš.

„My dva jsme příbuzný?“

„Všichni jsme děti nebeského otce.“

„To určitě. Koukám, že otec zrovna zapadá. A nebeská maminka tamhle dorůstá.“

„Nech si ty pohanské řeči a jez.“

„Nebudu. Jo, kdyby k tomu chlebu byla tlačenka…“

„Je to mé tělo! Oběť za odpuštění hříchů.“

„Jakejpak oběd, pane, v tuhle hodinu? A je to jasnej chleba. Tělo máte pod rouchem. Navíc jste říkal, že jeden z těch, kdo s vámi jedí, vás zradí. A tak nejím, abyste mě nepodezíral. Všímejte si radši Petra, jak se láduje.“

„Petr mě zapře hned třikrát, než kohout zakokrhá.“

„No vidíte.“ (Petrovi zaskočí.) „Ale co bych si dal moc rád, to je tamhle vínečko.“

„Buď vůle tvá.“ (Ježíš zvedne kalich.) „Hle, to je má krev, která se za vás prolévá. Pijte z ní všichni na mou památku. Na, napij se první, Felixi.“

„Počkat, pane, začínám z toho bejt jelen. Vypadá to jako víno, voní to jak víno, ale je to krev? Jak říkáte, první budou poslední, tak ať začne tady Bartoloměj.“

„Co ale když na tebe už nezbude?“

„Nevadí, vystačím si s vodou. Nebo jsou to snad vaše slzy, které jste za nás vyplakal?“ (Pro sebe:) „Že já nešel na večeři jinam. Jo, když pán rozdával ty ryby u jezera nebo měnil vodu ve víno, to byly jinačí hostiny! Zato teď se chová, jako by se loučil. To on je tady zrádce!“ (Šeptem k Jidášovi:) „Hej, nezajdeme na jedno k farizejům?“ (Jidáš zkoprní.) „Co je s tebou? Bartoloměj půjde taky, uvidíš. Dej mi chvilku a zlanařím většinu stolovníků.“

V Evangeliu podle Felixe zůstal Ježíš po večeři sám. Odebral se do Getsemanské zahrady, kde se pohroužil do rozhovorů s Otcem, ale žádný zástup s holemi a meči ho zatknout nepřišel. Té noci bylo u farizejů veselo.

 

 

Jak dosáhnout osvícení

– Mistře, co je to Buddha?

– Co prosím?

– Co je to Buddha?

– Myslíte snad „hudba“, ne?

– Myslím Buddha.

– Buddha, Buddha… Jako Budapešť?

– Kdepak.

– Pak to bude nejspíš nějaký cizí slovo.

 

Zaječí hon na medvědy

– Dobrý den, pane, pane…

– Kolman.

– Cože?

– Kolman.

– Jo, Kolman! Já hned věděl, že vás znám. A vaše ctěné jméno?

– No to snad… Kolman se jmenuju.

– Ach tak. Proč mi to říkáte, člověče?

– Odpovídám, na co jste se ptal.

– Já že se ptal? Nepovídejte. Dnes už se nikdo na nic neptá. Já byl včera u Rezka, no to je jedno.

– Jen pokračujte, Rezek je můj kolega.

– Váš kolega? Vy pracujete s masem?

– Jak to myslíte?

– No že jste říkal, že je to váš kolega.

– Copak Rezek dělá s masem?

– Jak víte, jak se ten řezník jmenuje?

– Řezník? Říkal jste, že jste byl u Rezka.

– U jakýho Rezka, prosím vás? Máte něco s ušima?

– Nejsem blbej. Určitě jste říkal u Rezka.

– Máte uši? Já tušil, že vám ty vlasy nerostou jenom tak pro parádu. A i kdybych byl u řezníka nebo u Rezka, nemůžete hned věřit všemu, co se říká. Jestli se něco dá říct určitě – Slyšíte mě? Zakývejte hlavou! – tak to, že jsem včera nikde nebyl.

– S váma se, pane, vůbec nedá mluvit.

– Nedá? A jak to, že se mnou mluvíte? Nebo tohle není mluvení? Vy snad zpíváte?

– Tohle je redundance jako vyšitá.

– Jo, vy šijete. Já si hned říkal, že jak mácháte těma rukama, že v nich držíte neviditelnou jehlu. A taky váma to pořádně šije. I tu koženou bundu jste si vyšil sám? Tadyhle vám trochu děraví… Jo, to je na knoflíky.

– Nešahejte na mě.

– Ale prosím vás, přes vlasy jste neslyšel a najednou cítíte přes bundu?

– Brzo asi dostanete přes frňák.

– Nonono, určitě neděláte s masem? Když teda zrovna nešijete kůže?

– Kdepak, pane. Mě živí filosofie.

– Jo aha, to máte hezky zařízený, že vás živí manželka.

– Fi­-lo­-so­-fi­-e.

– Asi cizinka, viďte? A jak si s tou soví fólií rozumíte?

– Rozhodně líp než s váma.

– Taky proto nejsem vaše manželka. To by mi ještě scházelo, muset vás živit. A odkud je paní, paní… Hogenová?

– No dovolte, už nejmíň potřetí jste pře­šlápl odkazem na konkrétní reálie. Měl jsem vás rád, dokud jste se držel jazyka a jeho rozporů. Dochází mi, že jste podvodník a za Felixe Holzmanna se jenom vydáváte.

– (Ticho.) A jsem mu aspoň podobnej, pane Hogene?

– Kolmane, když už! Nebo totiž… já taky ne­­jsem Kolman.

– A nejste ani žák Jana Patočky.

– Ani žák jeho žáků. A paní Hogenová pochází z Krušných hor, abyste věděl. A ke kariéře filosofky ji nenasměřoval žádný Heidegger, ani Lenin nebo Marx, nýbrž setkání se Zdeňkem Svěrákem.

– (Ticho.) Odkud asi pocházíme my? Jsme si dokonce podobnější než Holman s Kolzmannem. Vidíte, taky mám koženou bundu.

– Nešahejte na… Jo aha, vaše ruka je teď moje.

– Spíš bych řekl třetí ťapička. A jaký máte uši! Jak jsem je jen mohl přehlídnout!

– Kdepak bunda, je to naše hebká kůže.

– Víte, co jsme? Hlasy v těle zajíce, který se rozhodl uspořádat absurdní hon na medvědy.

– (Ticho.) Stáhnou nás z kůže, až je chytneme?

– Určitě. A pak nás pošlou na maso.

– K Rezkovi do řeznictví.

– (Ticho.) Ale stejně to bylo úlevný takhle na ně vyběhnout, za bílýho dne. Pořád máme naději, že ani medvědi nemusejí být koneckonců medvědi.

– Radši mi zazpívejte, už se v tom ztrácím.

– Zajíček v své jamce sedí sám, sedí sám. Ubožáčku, co je ti, že nemůžeš skákati?

– Vzduchem zní famfára, tram­-ta­-rá ra­-ra­-ra, po poli kráčejí střelci…

– Chutě skoč, chutě skoč a vyskoč!