Od smrti Erica J. Hobsbawma uplynulo na začátku října deset let. Potomek židovských emigrantů ze střední Evropy patřil k nejvýznamnějším britským historikům. Na překlad velké části jeho díla do češtiny však stále čekáme.
Jen málokdo ví, že první do češtiny přeložený titul britského historika Erica J. Hobsbawma vyšel v roce 1973 u hudebního vydavatelství Supraphon. Šlo o knihu Jazzová scéna, věnovanou hudbě, jejímuž kouzlu propadl ve třicátých letech. Ačkoli Hobsbawm byl celý život členem Komunistické strany Velké Británie (vstoupil do ní v roce 1936 a setrval až do jejího rozpuštění v roce 1991), kromě knížky o jazzu, publikované pod pseudonymem Francis Newton, žádná další jeho kniha v socialistickém Československu nevyšla. Hobsbawm byl pro československé komunisty zkrátka příliš heterodoxní. Není překvapivé, že o moc lépe se mu nedařilo ani po roce 1989. V roce 1998 česky vyšel globální bestseller Věk extrémů (1994), po něm však následovala už jen kniha Národy a nacionalismus od roku 1780 (1991, česky 2000) a drobný soubor esejů Globalizace, demokracie a terorismus (2007, česky 2009).
Apoštol a komunista
Hobsbawm byl sice považován za největšího žijícího britského historika, ale paradoxně byl jedním z nejméně britských. Předkové jeho otce Leopolda Percyho uprchli do Anglie v polovině 19. století před pogromy z Polska a jeho matka Nelly, rozená Grün, pocházela z rakouské židovské rodiny. Sám Eric se narodil v roce 1917 v egyptské Alexandrii a většinu dětství strávil ve Vídni. V roce 1929 zemřel jeho otec a o dva roky později také matka. Eric zůstal v péči příbuzných, kteří žili v Berlíně. Tam zažil nástup nacistů k moci; v roce 1933 pak emigroval do Británie. Ve stejném roce, kdy vstoupil do komunistické strany, začal studovat historii na cambridgeské King’s College. Jako student byl od počátku brilantní a mimo jiné se stal členem elitní diskusního kroužku Cambridge Apostles, k němuž patřili třeba Bertrand Russell, John Maynard Keynes nebo Ludwig Wittgenstein.
Coby komunistu a navíc uprchlíka ze střední Evropy (mnozí přehlíželi britský původ jeho otce a Hobsbawma považovali za naturalizovaného cizince) jej od roku 1942 sledovala MI5, jejíž intervence mu dokonce v roce 1945 překazila kariéru v BBC. Skuteční sovětští špioni, jak ukazuje případ slavné cambridgeské pětky, byli však často „praví“ Britové. Jeho politické angažmá bylo podle všeho i důvodem, proč tak dlouho trvalo, než mu vyšla první kniha (což možná nebylo na škodu, protože k tomu došlo až po začátku destalinizace). A zcela nepochybně stálo za tím, že se neuchytil na staroslavné Cambridge, ale – v roce 1947 – na londýnské Birkbeck College. Ta prakticky fungovala jako odkladiště levičáků, kteří si zkomplikovali akademickou kariéru svými politickými postoji. Spolu s dalšími průkopníky a průkopnicemi psaní „dějin zdola“ – za všechny zmiňme Christophera Hilla, E. P. Thompsona nebo Donu Torr – Hobsbawm v letech 1946 až 1956 patřil ke Skupině historiků komunistické strany (Communist Party Historians Group).
Jako řadový straník byl Hobsbawm natolik pasivní, že už ve čtyřicátých letech si jeden vysoce postavený stranický funkcionář stěžoval, že nereaguje na jeho dopisy. V pozdějších letech měl pak užší a vřelejší vztahy k italské komunistické straně než k té britské. Jak poznamenal v roce 2019 v článku pro Guardian Hobsbawmův životopisec Richard J. Evans, „Hobsbawm byl oddán ideálu komunismu s malým ‚k‘, který si osvojil během dospívání spíše četbou marxistických klasiků než aktivní účastí ve skutečné politice hnutí“. Že Hobsbawm do strany v roce 1936, kdy začínala občanská válka ve Španělsku, vstoupil, je pochopitelné, obzvlášť když uvážíme, že zažil z první ruky nástup nacismu. Méně pochopitelné už je, že na rozdíl od řady svých kolegů z komunistické Skupiny historiků nevyužil ani jednu z příležitostí k odchodu. Neodešel ani po Chruščovově „tajném referátu“ o Stalinových zločinech, po sovětské invazi do Maďarska v roce 1956, a dokonce ani po okupaci Československa o dvanáct let později. Hobsbawm zůstával možná pasivním, heterodoxním a „matrikovým“, ale přesto loajálním komunistou až do rozpadu Sovětského svazu.
Jazzový fanoušek
Přestože na rozdíl od E. P. Thompsona nebo Christophera Hilla nikdy z komunistické strany neodešel, nikdy také nevydal knihu, která by byla tak přímočarou apologií ruské revoluce ve stalinské éře, jakou byla Hillova práce Lenin and Russian Revolution (Lenin a ruská revoluce, 1947). Odborně se nejdříve věnoval období formování dělnické třídy, záhy ale obrátil pozornost na skupiny, které byly nejen v dějinách marginalizované a přehlížené, ale na rozdíl od dělníků na ně nečekala dějinná satisfakce v tom, že se stali „zítřka lidským rodem“. Hobsbawmův zájem o „primitivní rebely“, bandity nebo luddity a hledání racionality v jejich na první pohled iracionálním vzdoru – o posledně jmenovaných v článku z roku 1952 prohlásil, že ničení strojů u nich představovalo „kolektivní vyjednávání prostřednictvím riotů“ – bylo na hony vzdálené komunistické ortodoxnosti.
A totéž platí o jeho slavné tetralogii Age of…, v níž bychom marně hledali rigidní schémata komunistické historiografie. Od první Age of Revolutions (Věk revolucí, 1962) přes Age of Capital (Věk kapitálu, 1975) a Age of Empire (Věk impéria, 1987) až po zmíněný Věk extrémů se Hobsbawm se stejným zápalem jako hospodářským a sociálním dějinám věnuje i dějinám náboženství, umění, vědy a myšlení. To vše dokázal zprostředkovat čistou, věcnou, a přitom nesmírně čtivou prózou, která z každé jeho knihy dělá čtenářský zážitek. Konzervativní historik Niall Ferguson zmíněnou tetralogii po právu označil za ideální vstupní bod každého zájemce o moderní dějiny.
Nejzřetelněji je Hobsbawmův zájem o kulturu (a význam, jejž jí přičítal) patrný, když píše o jazzu. Vedle uvedené knihy psal pravidelný jazzový sloupek pro časopis New Statesmen pod zmíněným pseudonymem Francis Newton, což byla pocta komunistickému trumpetistovi Frankiemu Newtonovi, který hrál mimo jiné na posledních session Bessie Smith a doprovázel Billie Holiday při nahrávání slavné písně Strange Fruit o lynčování Afroameričanů. Hobsbawm se o jazz zajímal v době, kdy ještě měl kontrakulturní rozměr, jak jej zachycují romány Jacka Kerouaca, a na politické levici byl odsuzován zároveň jako projev západní dekadence ze strany ortodoxních komunistů nebo jako produkt pokleslé populární kultury hlavním představitelem kritické teorie Theodorem W. Adornem. Při četbě Jazzové scény je zřejmé, že Hobsbawm si musel podupávat do rytmu hudby, kterou při psaní poslouchal, což je v ostrém kontrastu jak s kulturním konzervatismem stalinistů, tak s Adornovým elitářským snobismem.
Problém věrnosti
Jiný britský historik se středoevropskými židovskými kořeny, Tony Judt, v recenzi na Hobsbawmovu autobiografii Interesting Times (Zajímavé časy, 2002) ironicky glosuje celoživotní věrnost komunistické straně slovy: „Nelze než obdivovat Hobsbawmovo nekompromisní rozhodnutí zůstat věrný svému dospívajícímu já, které osaměle proplouvalo temným srdcem 20. století.“ Sám Hobsbawm svou loajalitu komunistickému projektu v oné autobiografii komentuje méně poeticky. Důvod, proč zůstal na rozdíl od řady svých přátel v komunistické straně po roce 1956, byl údajně praktický: v tehdejším globálním rozložení sil bylo možné být buď komunistou, anebo upadnout do sektářské bezvýznamnosti trockistických bojůvek.
Z postkomunistické středoevropské perspektivy je možné Hobsbawma soudit buď přísněji než Judt, nebo naopak méně přísně, s ohledem na příběhy československých komunistických intelektuálů, kteří se také až do okupace 1968 snažili hnutí reformovat. Bez ohledu na to, že jednotlivé výroky z Věku extrémů zaslouží pozvednuté obočí, a to zvláště obočí Východoevropanovo, nikde ve svém díle není Hobsbawm natolik ideologicky podjatý, aby se rokem 1989 stalo přežilým.