Listí z lípy před oknem stačilo za poslední týden opadat. Na vedlejším topolu se zatím drží. Je dokonce místy ještě slabě zelené, ale i ono co nevidět, aniž by zezlátlo, pokryje mokrý, čerstvě vyasfaltovaný chodník. Půl roku pak budeme mít před očima holé polámané větve v šedivém nebi. Možná i proto nepřestáváš vzpomínat na sytě zelené kopce nad mořem, které mělo barvu magnetitu. Není to tak dávno, co jsme se prodírali jejich trnitým houštím s baldachýnem popínavých rostlin nad hlavou kolem opuštěných mandarinkových sadů s ještě brčálovými plody. Ve vzduchu byla cítit sůl a zdánlivě umělá vůně vína Isabella. Mandarinky na pokroucených stromech už nejspíš uzrály a oranžově svítí v nehynoucí zeleni jako výstražné žárovky. Ta cizí krajina ti učarovala natolik, že blouzníš o malém krychlovém domku v ní a už mě vidíš, jak na balkoně, který lemuje první patro, krájím fíky na zavařeninu, suším mandle nebo z granátových jablek vybírám zrníčka do salátu. Nejsem proti, i když mě na té jižní cestě okouzlila docela jiná krajina – pravda, pro život mnohem méně příhodná. I v ní sem tam na mírném vršku čněla malá krychlová stavení. I ona se zdála na pohled sametově hebká. Měla jsem chuť natáhnout ruku z otevřeného okýnka a přejet dlaní po jemně zvlněném obzoru. Ale neudělala bych to, i kdyby to šlo. Vím, že ty zdálky přívětivé kopečky jsou porostlé pichlavými travinami a všemožným bodláčím. Řeč je přece o stepi. Byla v té době bělavě žlutá, zoufale vyprahlá po dlouhém létě. Táhla se do všech stran a my ji přetínali po úzké hladké silnici vedoucí ze severu na jih.
„Ve stepi není nic, o co by se oko mohlo zachytit, ve stepi je jenom dálka,“ přečetla jsem si o pár dní později, když jsme dočasně zakotvili pod těmi tvými zarostlými kopci, v knížce, která mi na stole ležela od jara a já pro ni ne a ne najít vhodnou chvíli. Jmenuje se Step a napsala ji mladá ruská básnířka Oxana Vasjakinová o svém otci, řidiči náklaďáku, s nímž kdysi projížděla možná tou samou cestou jako my. Ale nemohla jsem s autorkou souhlasit, protože mé oko se bez ohledu na rychlou jízdu neustále o něco zachycovalo – jako později, v oněch kopcích, mé šaty o trny planého citroníku. V monotónní stepní krajině i sebenepatrnější změna bije do očí – kopec, který se pozvolna zvedá z roviny, rokle, která do ní znenadání padá, a ze všeho nejvíc stromy, které osaměle trčí uprostřed nehostinného prostoru. A co teprve, když člověk do stepi vkročí. Udělali jsme si zastávku na slepé prašné cestě. Na jejím okraji, v sežehlé trávě barvy mých vlasů, rostly rozlehlé kolonie růžových květin, které podezřele připomínaly krokusy. Ale kde ty by se v té poušti vzaly, tím spíš na podzim? Netuším, jak se jmenovaly. Víc než o názvu přemýšlím o tom, jak v tom písku vlastně žily, kde braly potřebnou vláhu. Když jsme se znovu rozjeli, všimla jsem si, že celá step je narůžovělá. Ty svěží květiny byly všude a můj pohled doslova přibíjely k nedozírné dálce. Možná bychom v ní dokázali žít i my. Co myslíš?
O svém otci Vasjakinová píše, že kromě stepi neměl nic, že byla jeho domovem, že ji měl rád kvůli volnosti. Sama se stepi bojí. Není se v ní kde schovat.
