Jaký byl životní příběh spisovatele, který se nechal slyšet, že by slovo „naděje“ nejraději vymazal ze slovníků? Portugalský nobelista José Saramago je v Česku dosud opomíjený – zřejmě i proto, že byl aktivním členem komunistické strany. Zůstalo po něm ale mnohovrstevnaté dílo s jedinečným stylem.
José Saramago by se 16. listopadu 2022 dožil sta let. V ten den se jeho jméno pravděpodobně objeví ve všech denících lusofonního světa, který se stále ještě rozprostírá na území čtyř kontinentů. Saramago je totiž jediným portugalsky píšícím laureátem Nobelovy ceny za literaturu. Obdržel ji v roce 1998 a někteří jeho kritikové, jejichž favority byli spíš Miguel Torga nebo dosud žijící António Lobo Antunes, se s tím dodnes nesmířili. Vždyť slavných a úspěšných portugalských, brazilských, angolských, mosambických, kapverdských a dalších literárních osobností, často i s několika nominacemi, bylo více než dost.
Zaujmout neutrální postoj k rozsáhlému dílu tohoto výrazného umělce, levicového politika a především kousavého kritika společenského dění je vlastně nemožné. Vlastní názor si může udělat i český čtenář, který má v překladu k dispozici čtyři romány (některé beznadějně vyprodané i v antikvariátech) a dvě povídky. Saramagovy texty a hlasitě proklamované životní postoje ostatně dělí publikum na dva tábory i u nás. Někteří mu nemohou zapomenout často prvoplánově marxistickou rétoriku, vyzdvihování „lidu“ a kritiku mocných, jiní jej naopak velebí pro nadčasová témata, ekologickou a protikonzumní angažovanost nebo pro neotřele vtipný způsob vyprávění.
Divoká ředkev
José Saramago se narodil v malé obci Azinhaga uprostřed kraje Ribatejo ve středním Portugalsku. Jeho nemajetná, zato ale rozvětvená rodina se po generace věnovala zemědělství a oficiálně nesla příjmení Sousa. Její členové však dostali přezdívku „Saramago“, což je lidový název pro divokou ředkev, považovanou za jídlo chudých. Přezdívka se tak vžila, že ji matriční úředník jednou omylem zapsal do evidenční knihy. V roce 1924 se rodina přestěhovala do Lisabonu. Později zde nadaný José začal studovat gymnázium, kvůli neutěšeným finančním poměrům ale studia nedokončil a dal se na řemeslo – vyučil se strojním zámečníkem. V roce, kdy získal výuční list, propukla v Evropě druhá světová válka a ekonomická krize dopadla i na neutrální Portugalsko, v té době utlačované začínající salazaristickou pravicovou diktaturou. Saramago se dva roky živil dělnickými profesemi, poté dílem náhody získal úřednické místo. Poznamenejme, že v Salazarově Novém státě sice podobně jako v komunistickém Československu existovala cenzura a všudypřítomná tajná policie, neplatila však politika nucené zaměstnanosti, nebylo potlačeno drobné podnikání a hranice země zůstaly otevřené.
Saramago od mládí hodně četl, zajímal se o filosofii, teologii a literaturu. Jako autodidakt si na vysoké úrovni osvojil francouzštinu, ze které v padesátých letech začal překládat, například dílo Guye de Maupassanta. V této době pracoval pro nakladatelství Estúdios Cor, které mu otevřelo dveře do světa významných literátů a kulturně vlivných osobností. V roce 1944 se oženil s výtvarnicí Ildou Reisovou. Dceru Violante pojmenovali po Violante do Céu, vzdělané řeholnici a básnířce ze 17. století, autorce náboženské a milostné poezie, která patřila k prvním (a na dlouhou dobu ojedinělým) ženským hlasům portugalské literatury.
Novinář a rouhač
V letech 1967 a 1968 Saramago spolupracoval s neorealistickým časopisem Seara Nova (Nová setba). Seznámil se tak s předními spisovateli, jako byli Jorge de Sena, José Cardoso Pires nebo Urbano Tavares Rodrigues, z nichž někteří se později stali disidenty nebo odešli do exilu. Kromě levicového směřování, které bylo častou reakcí na ultrapravicový režim, s nimi sdílel i výhrady ke katolické církvi, která se postupně stávala jedním z pilířů státní propagandy. U Saramaga se ještě mnoho let po karafiátové revoluci jednalo až o nenávistné výboje proti Vatikánu, skandalizované a hojně propírané v médiích. Autorovy ateistické postoje, kontroverzní názory na katolickou církev i výpady proti Bibli vzbuzovaly silné emoce i daleko za hranicemi země.
Nejvýraznější z jeho „rouhačských“ románů O evangelho segundo Jesus Cristo (Evangelium podle Ježíše Krista, 1991) vyvolal polemiku přímo s vrcholnými portugalskými představiteli katolické církve. Pobuřující pro ně bylo zobrazení Ježíše jako obyčejného člověka, který má stejně jako většina obyvatel planety Země špatné vlastnosti, strach ze smrti a problematický vztah s rodiči. Je schopen cítit lásku i nenávist, někdy podléhá zuřivosti a hněvu. Posledním románem, který Saramago za života vydal, byl rovněž hojně diskutovaný Kain (2009, česky 2011). Biblický protagonista příběhu je líčen jako temný hrdina, který se s cejchem na čele postaví samotnému Bohu, jejž obviňuje z manipulativního jednání a ze smrti svého bratra. Výrazně kritický pohled na „církevní mýty“ a náboženská dogmata ovšem nacházíme také v divadelní hře A segunda vida de Francisco de Assis (Druhý život Františka z Assisi) z roku 1987.
Od roku 1969 byl Saramago aktivním členem Komunistické strany Portugalska. Politický vývoj v zemi po pádu diktatury jej zklamal a utvrdil v levicové orientaci. Zásadní nespokojenost s Evropskou unií, která v jeho očích vlast utiskovala a zbavovala ji tradic, vyjadřoval v článcích, esejích, románech, ale též během rozhovorů a veřejných vystoupení. Postupně působil v denících Diário de Lisboa, kde řídil literární přílohu, a Diário de Notícias, kde byl zástupcem šéfredaktora a politickým glosátorem. V roce 1975 ovšem v novinách veřejně prezentoval své radikálně marxistické názory reagující především na „proevropské“ a pravicové směřování demokratického Portugalska. To mělo za následek rozvázání pracovního poměru a Saramagovo definitivní rozhodnutí věnovat se vlastní tvorbě a příležitostným překladům. Přivydělával si psaním esejů a literárních a divadelních kritik. Na sklonku života si osvojil práci se sociálními sítěmi a zveřejňoval na nich mnohdy svérázné názory, mimo jiné na zahraniční politiku Izraele či roli Spojených států ve světové politice. V roce 2004 se pokusil za Komunistickou stranu Portugalska kandidovat do Evropského parlamentu.
Mimo to se od přelomu milénia angažoval v ochraně životního prostředí a veřejně sympatizoval s ekologickou organizací Greenpeace. Publikoval knihu A maior flor do mundo (Největší květina světa, 2001), která byla určena zejména dětem a věnovala se erozi půdy a nedostatku vody, což je zároveň časté téma jeho románů. O šest let později se kniha stala předlohou ke stejnojmennému krátkometrážnímu filmu.
Adoptivní syn Lanzarote
V roce 1988 se Saramago potřetí oženil, tentokrát se španělskou novinářkou Pilar del Río, která sehrála významnou roli rovněž v jeho literární kariéře. Pocházela z vlivné nakladatelské rodiny z Kanárských ostrovů a sebevědomě se pohybovala v tamní kulturní komunitě. Román Evangelium podle Ježíše Krista byl v roce 1992 nominován na evropskou literární cenu Aristeion, portugalská vláda však nominaci odmítla podpořit a autor cenu nepřevzal. Následující rok se spisovatel na protest přestěhoval na ostrov Lanzarote, patřící sousednímu Španělsku, kde žil společně s Pilar del Río až do smrti. Portugalsky však psát nepřestal a dozvuky skandálu pochopitelně ovlivňovaly i prodeje dalších vydávaných titulů. O čtyři roky později bylo spisovateli uděleno čestné občanství „adoptivního syna Lanzarote“.
Každému, kdo chce lépe pochopit Saramagovo rozsáhlé dílo, lze doporučit pětisvazkový deník Cadernos de Lanzarote (Sešity z Lanzarote), který vycházel po jednotlivých „sešitech“, označených římskými číslicemi mezi lety 1994 a 1998. K tomuto nápadu údajně Saramaga přivedl jeho synovec, který mu před stěhováním věnoval sešit, aby si mohl zapisovat dojmy z nového domova. K memoárové literatuře se autor vrátil ještě čtyři roky před svým skonem v knize As pequenas memórias (Malé paměti, 2006). Zemřel 18. června 2010 na Lanzarote, ostatky byly později převezeny do Lisabonu.
Kromě Nobelovy ceny obdržel Saramago ocenění portugalského Pen Klubu v letech 1983 a 1985, v roce 1995 se stal laureátem velmi prestižní Camõesovy ceny pro portugalsky píšící autory a autorky. Čestné doktoráty ze světových univerzit se počítají na desítky. V roce 2007 Saramago založil nadaci, která nese jeho jméno, vlastní rozsáhlou knihovnu a vedle propagace, studia a archivace spisovatelova díla má dávat nové impulsy portugalské literatuře.
Přerušovaný proud
Saramagovo pestré literární dílo dnes promlouvá ke čtenářům v téměř třiceti světových jazycích. Nejpřekládanějším titulem je román Memorial do convento (1982), který je díky Marii Havlíkové od roku 2002 dostupný v češtině pod názvem Baltasar a Blimunda. Barokně rozmáchlý román s prvky magického realismu se odehrává v 18. století na královském dvoře i v chatrčích lisabonské chudiny. Na pozadí stavby františkánského kláštera v portugalské Mafře je zde líčen milostný příběh dvou vandráků, zmrzačeného válečného veterána Baltasara a jasnovidky Blimundy, schopné proniknout pohledem do lidského nitra. Dělný lid stojí v knize proti mocným, církev a inkvizice stojí proti všem. Blimunda v románu představuje literární typ éterické ženy sužované vnitřními dilematy, ovšem obdařené neuvěřitelnou mravní silou. Podobnou protagonistkou je i „vidoucí“ lékařova žena z románu Slepota (1995, česky 2010), do češtiny přeloženého Ladou Weissovou.
Saramago v Baltasarovi a Blimundě dovedl do dokonalosti svůj specifický způsob psaní, zřetelný již od prvních románů, zejména od „přelomové“ prózy Levantado do chão (Z půdy vzešlý, 1980). Autor nepoužívá interpunkční znaménka, ignoruje uvozovky, přímé řeči splývají s textem v jednolitou masu. Později začíná psát vlastní jména zásadně s malými písmeny. Čárky mezi souvětími dle jeho slov naznačují, kde by se měl čtenář nadechnout. Proud chrleného textu přerušují postmoderní vsuvky, kterými autor vstupuje do děje, předbíhá, naznačuje, prozrazuje pointy a občas i záměrně čtenáře zklamává. Břitký humor střídají ironické šlehy a temné předpovědi ohledně budoucnosti lidstva. V rozhovoru pro portugalský Jornal de Letras v této souvislosti Saramago uvedl, že za největší zlo považuje pravidla, která lidstvu nikdo nenařídil, ale ono je stejně dodržuje, zejména pravidla peněz, majetku a slepé spotřeby.
V roce 1990 byla v milánské La Scale uvedena románem volně inspirovaná opera Blimunda od italského skladatele Azia Corghiho (o pět let později týž autor zkomponoval operu Lazarova smrt na motivy dalších dvou Saramagových próz).
Od poezie k románům
Saramagovým spisovatelským debutem byl román Terra do pecado (Země hříchu, 1947), který literární obec téměř nezaznamenala a vysoké mínění o něm neměl ani sám autor. Po něm se jako prozaik na dlouhou dobu odmlčel. Avizoval sice, že připravuje román Clarabóia (Světlík), ale ten nikdy nevyšel – dochovaly se z něj jen fragmenty a ani posmrtně se nepočítá s jejich zveřejněním.
Skutečný začátek Saramagovy literární kariéry je spojen s poezií, které se v pozdějších letech věnoval už jen sporadicky. První sbírku publikoval v roce 1966 a nazval ji Os poemas possíveis (Možné básně). Již v ní se objevuje typicky saramagovské rozčarování ze společenského vývoje a osobní frustrace spojené s otázkami umělecké tvorby. V podobném duchu se nesla i následující sbírka Provavelmente alegria (Pravděpodobně radost, 1970). Portugalisté se donedávna o Saramagovo básnické dílo příliš nezajímali, nicméně letos se na konferencích u příležitosti spisovatelova výročí objevilo i několik příspěvků naznačujících obrat. Hranice mezi poezií a prózou ostatně stírá Saramagův alegorický příběh O ano de 1993 (Rok 1993), který v roce 1975 předestřel postapokalyptické vize města vzpamatovávajícího se z epidemie. Podobnosti s nedávnou pandemií hledali čtenáři pochopitelně i v románu Slepota, v němž je lidstvo zasaženo vlnou nakažlivé „bělozrakosti“. Dva měsíce před smrtí poskytl Saramago rozhovor příloze českého deníku Právo, ve kterém se nechal slyšet, že slovo naděje by nejradši vymazal ze slovníků.
Celkem bibliografie Josého Saramaga čítá šestnáct románů. Některé se dostaly do čítanek a maturitních otázek, jiné nemají v oblibě ani saramagologové. Za zásadní jsou kromě již zmíněných próz považovány také knihy História do cerco de Lisboa (Zpráva o obléhání Lisabonu, 1989) a O ano da morte de Ricardo Reis (Rok smrti Ricarda Reise, 1984). Těžištěm prvního románu, který řeší problematiku paměti a etiku, je předpona „ne-“, jíž hlavní hrdina, redaktor Silva, mění korektní větu „Křižáci pomohou Portugalcům“ na její opak, tedy „nepomohou“. Touto záměnou se v díle vymkne racionální kontrole postupně úplně všechno. Rok smrti Ricarda Reise zachycuje poslední měsíce života jednoho z heteronymních autorů, respektive literárních konstruktů modernistického klasika Fernanda Pessoy. Problematika identity a vztahu mezi skutečností a fikcí je zde spjata s palčivými otázkami tehdejší portugalské společnosti.
Ze sbírky povídek Objecto Quase (Téměř věc, 1978) je nejznámější Židle, ironizující smrt diktátora Salazara – v povídce si přivodí fatální úraz pádem ze skládacího lehátka. Z významných divadelních her jmenujme A noite (Noc, 1979), v níž autor sugestivně popsal události karafiátové revoluce, politického převratu z 25. dubna 1974, během něhož si vzbouření vojáci zastrkávali do hlavní pušek květy karafiátů na znamení, že nebudou střílet do civilistů.
Česká recepce
Do povědomí českých čtenářů se José Saramago dostal poprvé s tiskovými zprávami o udělení Nobelovy ceny. Z kulturní rubriky Lidových novin z 9. října 1998 jsme se mohli dozvědět, že „Švédská akademie v odůvodnění uvedla, že autor srovnáními, pro něž jsou charakteristické fantazie, soucit a ironie, neustále umožňuje chápat iluzorní skutečnost“. Deník Právo ve stejný den citoval Berliner Zeitung a označil čerstvého laureáta za „marxistického melancholika“. Jak už to bývá, Nobelova cena vedla nakladatele k vydání českého překladu, a sice románu Baltasar a Blimunda. Kromě tohoto titulu a rovněž zmiňované Slepoty vyšly v překladu Lady Weissové ještě dva romány: Kain a předposlední vydaná Saramagova kniha Putování jednoho slona (2008, česky 2018).
Snad pro vzdálenou ideovou spřízněnost si jej oblíbily Haló noviny, někdejší oficiální list KSČM. Kromě recenzí otiskly též fragmenty ze Saramagovy slavnostní řeči po převzetí Nobelovy ceny a v roce 2012 uveřejnily pod názvem Pohádka o neznámém ostrovu anonymní a nepříliš zdařilý překlad povídky O conto da ilha desconhecida (1997). Opakovaně se Saramagovi věnoval online časopis iLiteratura, který uveřejnil i dva rozhovory s autorem. Povídku Vyrovnání v překladu Aleny Dostálové najdeme v portugalském čísle časopisu Plav (č. 10/2009). A letos pro tentýž časopis (č. 8/2022) napsala Lada Weissová obsáhlý esej nejen o vlastních zkušenostech s překladem Saramagových románů.
Spisovatelovo sté výročí české veřejnosti připomíná především Portugalský kulturní institut – Instituto Camões, který uvádí celoroční cyklus Saramagovo dědictví. Na besedy a workshopy si zve laureáty Saramagovy ceny (zatím Prahu navštívili Afonso Reis Cabral a Bruno Vieira Amaral) a promítá filmové adaptace Saramagových románů či snímky o jeho životě. Oddělení portugalistiky na pražské FF UK zase nazkoušelo autorskou hru Divoká ředkev, která kombinuje autorovy životní osudy a scénické čtení z přeložených děl. Jinak je však autor, který tvrdil, že se ve svých románech především snaží kritizovat nefunkčnost stávajících společenských pořádků, českou akademickou obcí prozatím ignorován. Kromě dvou doslovů od samotných překladatelek a jedné obsáhlé recenze portugalistky Silvie Špánkové v časopisu Host nenajdeme nic. Roli jistě hraje generační přístup, který se často projevuje neochotou číst texty nasáklé levicovou ideologií. Snad se někdo zaměří také na krásy vybroušené saramagovské portugalštiny, ležérně proložené jadrnými výrazy, či na nejednoznačné postavení vypravěče, který mizí a znovu se objevuje, aby čtenáře opět nepřesvědčivě ujišťoval, že ví všechno.
Autorka je portugalistka.