Dracula Park

Když Bram Stoker před 125 lety vydal svůj román Dracula, jehož děj zčásti umístil do tehdy ještě uherské Transylvánie, nevěděl, že se dílo postupně stane jedním ze základních textů popkultury. A už vůbec nemohl tušit, co svou fikcí způsobí v dnešním Rumunsku. Sám v Karpatech nikdy nebyl, potřebné znalosti čerpal z průvodců, map a knih, zejména z práce Transylvanian Superstitions (Transylvánské pověry, 1885) antropoložky Emily Gerard. I když se ale román odehrává v reálně existujících místech, o skutečnou Transylvánii v něm nejde – Draculův kraj plní především funkci protipólu Anglie. Proto musí být chudý, divoký a zaostalý. A musí ležet kdesi na východě, kam se rozumný člověk nevydá.

Do Transylvánie se jen tak pro zábavu skutečně nejezdilo – ani po slavné hollywoodské adaptaci s Belou Lugosim z roku 1931. Cesta po železnici, kterou musel absolvovat Stokerův hrdina Jonathan Harker, byla zdlouhavá (viz A2 č. 14–15/2022). S nástupem masového turismu, letecké dopravy a nové vlny zájmu o draculovské téma kolem roku 1970 nicméně klid skončil. S odstupem více než sedmdesáti let začal imaginární Dracula měnit i reálné Rumunsko. Byl to ale podobně složitý proces jako dostat se v rakvi s hlínou z karpatského hradu do Anglie.

Upír jako národní hrdina?

V roce 1972 vyšla významná kniha In Search of Dracula (Hledání Draculy), v níž dva profesoři z Bostonu – Američan Raymond T. McNally a rumunský emigrant Radu Florescu – dokládají, že inspirací pro postavu Draculy byl valašský (a nikoli transylvánský) kníže Vlad III. Țepeș. Ten ovšem pro Rumuny představoval úplně jinou postavu než pro západní publikum. Vládce z 15. století sice proslul svou krutostí, která mu vynesla přezdívku Napichovač, ale urputné boje s osmanskými Turky mu zajistily místo v panteonu národních hrdinů. V Rumunsku se o jeho obraz starali nacionalističtí historici, podle nichž Vladovy násilnosti probíhaly ve státním zájmu, tváří v tvář mocnějšímu nepříteli. Ultrakonzervativní národní básník Mihai Eminescu přivolával Napichovače na pomoc už v roce 1881: nepřátele měl rozdělit na zrádce a blázny, a vězení i blázinec pak zapálit.

Na tuto linii po odklonu od Sovětského svazu v šedesátých letech navázal diktátor Nicolae Ceaușescu. Generální tajemník už nebyl vůdcem pracujících, ale vůdcem národa a pokračovatelem zasloužilých vojvodů, mezi nimi i Vlada Țepeșe. Román, v němž knížete Vlada, potažmo Rumuny zastupuje upír, který je navíc neúspěšný a podlehne partičce Britů, nadto na rumunském území, byl vyhodnocen jako protirumunský (což je při vší ceaușeskovské para­­noii svým způsobem pravda), a tak mohl Dracula v rumunštině vyjít až v roce 1990. Draculovský turismus byl nicméně tolerován mnohem dřív – pro Rumunsko, v sedmdesátých letech silně zadlužené, totiž znamenal přísun západních valut. Turisté ale nemířili ani tak do Rumunska, jako do imaginární Draculandie. Lidé rádi jezdí na místa, kde si mohou prohlédnout a zažít něco, o čem už předtím četli nebo co mohli sledovat na obrazovkách. A tak zatímco se rok 1976 oficiálně nesl ve znamení pětistého výročí úmrtí Vlada Țepeșe a stát vydával známky s jeho portrétem, v transylvánském městě Bistrița se začal stavět hotel Coroa­na de Aur (Zlatá koruna), protože právě tak se jmenovalo zařízení, v němž cestou za Draculou strávil noc Jonathan Harker. Odtud už byl jen krok k největší úlitbě pokleslému turismu: hotelu v podobě draculovského hradu přímo v průsmyku Tihuța, který se v románu jmenuje Borgo. Skutečnost začala dohánět fikci a sama se přitom stávala těžko uvěřitelnou. Naplno se to projevilo během kapitalistické transformace.

Zábava a vysávání

V devadesátých letech zaplavil turistická místa v Rumunsku draculovský kýč, podobně jako Prahu ten kafkovský. To ale brzy přestalo stačit. Kolem roku 2000 se proto zrodil plán na stavbu Dracula Parku, zábavního komplexu à la Disneyland za desítky milionů dolarů, s bohatou nabídkou atrakcí včetně strašidelného hradu, horské dráhy, golfového hřiště, lanovky nebo školy vampyrologie. Volba padla na transylvánské město Sighișoara, kde se Vlad III. narodil. „Každý na Draculovi vydělává, proč bychom měli stát stranou?“ nechal se tehdy slyšet starosta města. „Je to náš nejznámější brand,“ doplňoval ho ředitel projektu. Co na tom, že značka Dracula je produktem viktoriánské imaginace a společenských neuróz britského koloniálního impéria, které v té době vysávalo polovinu světa! Podle podobné logiky by ostatně mohl vzniknout třeba zábavní park Srdce temnoty v Kongu. Rumunsko ale tehdy mělo nové ministerstvo turismu, které celý projekt propagovalo a zároveň slibovalo zapojení zahraničních investic. Jenže pak velcí investoři z projektu vycouvali, a když se ke kritice ze strany církve a ekologických organizací přidal i dnešní britský král Karel III., který se hlásí k pokrevnímu příbuzenství s Vladem Țepeșem a v Transylvánii má chalupu, z projektu sešlo.

Draculovský turismus nicméně žije dál, stejně jako paradoxní marketingové spojení mezi Draculou a Ceaușeskem. Tyran jako tyran: za 220 eur si dnes můžete koupit jednodenní exkurzi, která zahrnuje jak Ceaușeskův megalomanský palác v Bukurešti, tak ten Țepeșův (rozuměj Draculův) v nedalekém Târgoviști. Možná na tom nakonec něco je. Proč se v prosincových dnech roku 1989 zoufalý Ceaușescu snažil z demonstrující Bukurešti uprchnout zrovna do Târgoviște, kde byl nakonec popraven? A proč si Elon Musk, nejbohatší člověk na světě, musel pro svou letošní halloweenskou party v tichosti najmout zrovna „Draculův“ transylvánský hrad Bran? Neseděl by k němu spíš Ceaușeskův obří palác?

S Muskovou tajnou návštěvou se téma zábavního parku znovu objevilo v rumunském tisku. Někdejší ministr turismu prý dál věří, že park jednou vznikne. Na osudech jedné turistické atrakce v Rumunsku ale nakonec tolik nezáleží. Dracula Park je totiž všude tam, kde se exploatace mění v zábavu, vzrušení a spektákl. Ano, je to tak: do Dracula Parku vůbec nemusíme jezdit.