Draculovský mem

Britský spisovatel Neil Gaiman si ve svém úvodu ke Stokerovu Draculovi, později přetištěném v knize Postřehy z poslední řady (2016, česky 2019), povzdechl, že si hraběte v románu neužijeme tolik, kolik bychom ­chtěli; a naopak Van Helsinga by v knize klidně mohlo být méně. Kromě úvodních pasáží návštěvy Jonathana Harkera v Draculově transylvánském sídle, které jsou mnohými považované za předčasný vrchol celého románu, se o samotném hraběti a jeho aktivitách dozvídáme většinou jen zprostředkovaně z kusých zpráv. Možná právě tahle Draculova existence ve stínu hlavního děje je zdrojem toho, proč se z hraběte stala tak fascinující figura. Přinejmenším je to důvod, proč existuje tolik děl, jež ony kusé informace rozvíjejí – od dvou různých románů o Renfieldovi, které zmiňuje Gaiman, přes chystaný film The Last Voyage of the Demeter (Poslední plavba lodi Demeter) o plavbě, s níž se Dracula dostal do Londýna, až po komiksovou sérii Brothers Dracul (Bratři Draculové, 2018), vycházející ze životopisu samotného Draculova předobrazu, knížete Vlada III., který byl v dětství spolu se svým bratrem nějakou dobu vězněm Osmanské říše.

Ve stínu upíra

Gaiman má naprostou pravdu, když charakterizuje Draculu jako popkulturní mem. Draculovská filmografie by se dala popsat jako virus s mnoha kmeny, mutacemi a metaverzemi. Čím skrytěji ve Stokerově románu titulní postava operuje, tím větší mají pole tvůrci adaptací. Tím spíš, že k románu neexistují autorská práva, takže mrtvola upířího hraběte je vydaná napospas filmařským supům nejrůznějšího typu.

Dracula ve filmu vystupuje v nejroztodivnějších formách. Zčásti jde o relativně věrné adaptace Stokera, k nimž patří i český televizní film Hrabě Drákula (1970), zčásti o přesazení zápletky do nečekaných kontextů: dějištěm snímku Billy the Kid versus Dracula (1966) je Divoký západ, Dracula 3000 (2004) se odehrává ve vesmíru. A pak jsou zde erotické (Dracula, the Dirty Old Man, 1969) a pornografické (Dracula Exotica, 1981) filmy.

V rozsáhlé draculovské filmografii najdeme několik nejklasičtějších adaptací, obvykle úzce spojených s osobnostmi Draculových představitelů, kteří se stali součástí zmíněného memu. Mýtus kolem tajuplné identity hlavního představitele Maxe Schrecka ve sto let staré neoficiál­ní Murnauově adaptaci Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, 1922) stál u zrodu bizarního filmu Ve stínu upíra (Shadow of the Vampire, 2000), v němž Murnau natáčí svůj snímek se skutečným upírem. Podobná legenda provází i dalšího z kanonických filmových Draculů, totiž herce Bélu Lugosiho, který si upíra zahrál v adaptaci Toda Browninga z roku 1931. Lugosi splynul se svou postavou natolik, že se o něm tradovalo například to, že ke stáru spal v rakvi a chodil v kostýmu upířího hraběte. To sice není pravda, nicméně draculovský mem nad Lugosim po jeho smrti přece jen triumfoval – Lugosi byl pohřben v Draculově plášti z divadelní inscenace, jež byla předlohou Browningova filmu. A také tato směs legend a biografických faktů později ožila ve filmové fikci – stárnoucí Lugosi je jednou z nejvýraznějších postav filmu Tima Burtona Ed Wood (1994).

Poslední z trojice nejslavnějších Draculových představitelů naopak draculovským memem pohlcen nebyl – sám byl totiž už v době, kdy hraběte hrál, „postavou větší než život“. Christopher Lee pocházel ze šlechtické rodiny, za druhé světové války pracoval mimo jiné v britské tajné službě a je příbuzným Iana Fleminga, tvůrce Jamese Bonda. Během natáčení Pána prstenů (Leeho nekrology ostatně zmiňovaly jeho postavu Sarumana z Tolkienovy trilogie možná častěji než Draculu) mu režisér Peter Jackson údajně vysvětloval, jaký zvuk vydávají lidé, které někdo bodne do zad, načež Lee prohlásil, že už lidi bodnuté do zad viděl a ví přesně, jaký zvuk vydávají.

Pohřbený s gotikou

Klasické draculovské série s Bélou Lugosim od studia Universal a s Christopherem Leem od studia Hammer navíc nastolily velmi uniformní, romantismem a expresionismem ovlivněný časoprostor, do nějž jsou draculovské příběhy znovu a znovu umisťovány. Opuštěný hrad tyčící se na skále nad zalesněnou krajinou, hostinec plný vesničanů křižujících se při každém vyslovení Draculova jména – to je model, jejž zreplikovaly desítky hororů z kontinentální Evropy, která nabízela spoustu vhodných míst k natáčení. Jakmile se v sedmdesátých a hlavně osmdesátých letech horor přestěhoval do modernějších lokací, ubylo i přímých adaptací Stokerova románu – nové upíří filmy jako Hlad (Hunger, 1983) nebo Hrůzná noc (­Fright Night, 1985) už s Draculou příliš nepočítaly, a hrabě tak trochu zůstal pohřbený spolu s érou gotického hororu. S tím ostatně pracují i novější adaptace, jako Dracula: Neznámá legenda (Dracula Untold, 2014), která se vrací k historickému Vladu III., nebo dvojice prestižních televizních minisérií: zatímco Dracula (2013–2014) Colea Haddona a Daniela Knauffa vytěžuje dobové reálie, Dracula (2020) Marka Gatisse a Stevena Moffata je předvádivá intertextová hříčka založená na notorické známosti předlohy.

Batman a balet

Se zvláštní všudypřítomnou, ale zároveň eluzivní existencí Draculy v popkultuře nakládají některé autorsky či avantgardně laděné adaptace. Ty se naopak snaží k hraběti přiblížit skrze radikální stylizaci nebo jeho srovnání s dalšími ikonickými figurami popkultury. Andy Warhol ve filmu Batman/Dracula (1964), který se ovšem z větší části nedochoval, budoval paralely mezi transylvánským hrabětem a gothamským netopýřím mužem, přičemž oba hraje legenda undergroundového filmu Jack Smith. Podobně Albert Serra ve snímku Historka o mojí smrti (Història de la meva mort, 2013) vysílá na transylvánský venkov stárnoucího Casanovu a právě na setkání těchto dvou legendárních svůdníků podle režisérových slov stojí vyprávění o tom, jak byl racio­nalismus osvícenství pohlcen romantismem.

Slavný Coppolův Dracula (1992) ­přináší zvláštní směs operní stylizace včetně opulentních masek a kostýmů s archaickými triky a postupy, jež evokují ranou kinematografii, vznikající v době, kdy byl napsán Stokerův román. Ještě zvláštnější mediální syntézu podniká o deset let později kanadský tvůrce Guy Maddin ve snímku Dracula: Stránky z deníku panny (Dracula: Pages from a Virgin’s Diary, 2002). Postupy raného filmu využívá ještě mnohem důsledněji než Coppola, včetně mezititulků a černobílého obrazu, často s černými okraji, ale spojuje je s okázalým stylem, který se vyžívá v prolínačkách, prudkých střizích a neobvyklých úhlech kamery. Tímto způsobem Maddin snímá původně divadelní představení inspirované Stokerovým románem. Výsledkem je artificiál­ně působící podívaná, navíc podpořená počítačovými efekty, občasným používáním barvy a konečně i tím, že hraběte ztvárnil asijský tanečník Zhang Wei­-Qiang. Oba filmy zacházejí s Draculou jako s látkou vyžadující extravagantní, až campově ornamentální přístup.

V obrovském množství současných popkulturních děl zabývajících se upíry má hrabě Dracula nádech trochu zaprášeného dědictví spojeného s viktoriánskou érou. Rozhodně si ale nemůžeme stěžovat, že bychom si ho nakonec neužili tolik, kolik bychom chtěli.