Sterilní podzemní chodbu osvětluje ostré světlo poblikávajících zářivek a zvuk mých kroků se odráží od chladných stěn. Konečně spatřím výtah, ten mě ale vyveze jen do takřka totožné chodby, kde náhle potkávám jiného chodce s podobně nervózním pohledem, jakým se určitě dívám i já. Další výtah a nejistota, které tlačítko zmáčknout – do kolikátého patra vlastně jedu? Konečně se ocitám na zemském povrchu. Jsem na povědomém místě u velké křižovatky, kterou jsem přecházela snad tisíckrát, tentokrát ale stojím v zapadlé boční uličce, do níž mě nikdy nenapadlo zavítat. Jako kdyby se moje město najednou ocitlo v paralelním vesmíru – je zdánlivě stejné, ale vidím je z nové, neznámé perspektivy. Je to vlastně vzrušující a dost mě to baví, vždyť konečně zažívám dobrodružství v tajemných velkoměstských zákoutích, o kterém jsem snila celé dětství na nudném maloměstě! Musím si tak pokaždé rychle připomenout, že takhle by to přece vypadat nemělo – matka s kočárkem, člověk na vozíčku nebo kdokoli, kdo zrovna potřebuje bezbariérový vstup do metra, by neměl být vyobcován kamsi daleko, mimo oči a trasy běžných pražských cestujících. V přívětivém městě pro všechny by se doprava, a podoba veřejného prostoru vůbec, snad měla přizpůsobovat nejzranitelnějším členům společnosti, a ne naopak. I tady totiž platí, že kvalita společnosti se pozná podle toho, jak se chová ke svým „nejslabším“ článkům. Ani v tomto případě na tom nejsme v Česku zrovna valně. Já si během těch pár zbývajících měsíců s kočárkem liminální prostory ještě s radostí užiju, ale dalším generacím bych přece jen přála, aby na dobrodružné výpravy vyrážely dobrovolně a s radostí, a nikoli z nutnosti.