Výstava fragilités v Galerii Rudolfinum ukazuje křehkost jako téma, které může hrát významnou roli při hlubším zkoumání osobních i společenských hodnot a vztahů. O rozmanitosti uměleckých přístupů k titulnímu fenoménu vypovídá zastoupení umělců a umělkyň různých generací i národností.
Ve světě, který během několika posledních let značně potemněl a v němž se potýkáme s mnoha krizemi najednou, může být téma křehkosti způsobem, jak se s tímto neudržitelným stavem vyrovnávat. Umění může sloužit jako katalyzátor kritické reflexe, a právě v citu pro jemné odstíny leckdy tkví tvůrčí a politická síla. Multimediální otevřenost souboru děl vybraných kurátorkami Elenou Sorokinou a Silviou van Espen pro výstavu fragilités v pražské Galerii Rudolfinum naznačuje celé spektrum možných přístupů k tématu křehkosti. Někteří z umělců a umělkyň se k němu vztahují výběrem materiálů a formálním zpracováním, jiní prostřednictvím vycizelovaného obsahu. Ačkoli by téma mohlo svádět ke stereotypizaci (například při spojování křehkosti s feminitou, tělesností a slabostí), výstava se generalizaci povětšinou vyhýbá. Už množné číslo v jejím názvu ostatně odkazuje k mnohovrstevnatosti a významovému bohatství tohoto pojmu a použití malého písmena na začátku názvu má snad zase naznačovat odmítnutí „velkých narativů“ a symbolické nadřazenosti jedné části celku nad ostatními.
Nestálá rovnováha
Dvojsečnost hlavního tématu je patrná už v první místnosti, kde sledujeme video Francise Alÿse Children’s Game #9: Saltamontes, jehož protagonisty jsou venezuelské děti, které se baví odtrháváním nožiček masitým kobylkám. Děti přicházejí o jemnost, se kterou jsou často spojovány, a my odcházíme s pocitem zhnusení z všudypřítomnosti násilí a s vědomím vlastní křehkosti. Následující dílo Susanny Fritscher proto příjemně pohladí. Ocitáme se v minimalistické instalaci sestávající ze stovek volně visících průsvitných plastových pentlí, které lehce povlávají a objímají celý prostor. Křehkost se zde zhmotňuje skrze naše smysly a pohyb v prostoru, z něhož vyzařuje až meditativní atmosféra.
Ve třetí místnosti kurátorky zkoumají souvztažnost různých organických i anorganických prvků a jejich možnou koexistenci. Jejímu středu dominuje série abstraktních maleb Vivian Suter, jejichž vertikální zavěšení odkazuje k instalaci Susanny Fritscher. Obrazy švýcarsko-argentinské umělkyně tematizují vliv přírodních živlů na uměleckou praxi – prostředí pralesa vstupuje do tvůrčího procesu a svým působením díla dokončuje. Také koláže Luboše Plného se zabývají (eko)systémy organismů. Na rozdíl od Vivian Suter, která se svou tvorbou obrací ke světu „venku“, se však Plný zaměřuje na mikrokosmos lidského těla. Měřítko jeho tvůrčího výzkumu se tudíž zmenšuje a soustředí se na spojitosti mezi jednotlivými orgány, které zobrazuje s chirurgickou pečlivostí. Oba umělci vlastně mapují určité území – ať už jde o specifický biotop nebo o prostor našeho těla – a na křehkost poukazují skrze zranitelnost obou těchto systémů.
Mezi tělem a žvýkačkou
Ke křehkosti nejen jako námětu, ale také inherentní vlastnosti materiálu se výstava vztahuje prostřednictvím děl Louise Bourgeois, Marie Bartuszové či Aliny Szapocznikow. Pro tvorbu těchto dnes již kanonických umělkyň je charakteristické ohledávání a dekonstrukce sochařských forem. U objemných objektů slovenské sochařky Bartuszové vnímáme zneklidňující tenzi spojenou s hledáním harmonie mezi měkkými oblouky s ostrými hranami, kterými se sochy téměř „propichují“. Ačkoliv Bartuszová vychází z abstrakce, tato napínavá hra s povrchem nám připomíná integritu vlastního těla, jehož celistvost úzkostlivě střežíme. Podobným směrem míří i objekt Couple Louise Bourgeois, který představuje dvě bezhlavá těla, propojená v jakémsi násilném objetí a odkazující na nemožnost přijetí druhého a zároveň toxicitu vzájemné závislosti. Oproti tomu fotografická série Fotorzeźby (Fotoskulptury) Aliny Szapocznikow se k proměnlivosti materiálu staví s humorem – výchozím „sochařským“ materiálem se zde stává kus žvýkačky, jejíž tvarování autorka dokumentuje.
Díky citlivé kurátorské práci vedoucí k rozkrývání různých interpretací křehkosti i momentů napětí, které tento těžko uchopitelný pojem skrývá, na výstavě fragilités nerezonují jen jednotlivá díla, ale i prostředí výstavy jako organického celku, jehož součástí jsme nakonec i my, návštěvníci a návštěvnice, odcházející z galerie zahloubaně zkřehlí.
Autorka studuje teorii a dějiny umění.
fragilités. Galerie Rudolfinum, Praha, 20. 10. 2022 – 8. 1. 2023.