Kresba Eliška Plyš
V uplynulých týdnech vzbudily mediální rozruch případy, kdy skupiny klimatických aktivistek a aktivistů na chvíli zesílily svůj hlas a připomněly, v jak kritické situaci se lidstvo nachází kvůli tomu, že svou činností pokračuje v oteplování atmosféry a ničení biosféry. Aktivisté k tomu použili ověřenou strategii fyzického útoku na známé a cenné obrazy v uměleckých muzeích. Na rozdíl od sufražetek, které podobné akce dělaly už před sto lety, nebo od různých teroristů a osvobozeneckých bojovníků přitom vůbec nic neponičili, protože kaší či polévkou z konzervy polévali jen průhledné ochranné štíty namontované před slavné malby a přilepovali se pouze k rámům. V zjednodušeném pohledu českého mediálního světa to ale vypadalo jako útoky na samotnou podstatu univerzální kultury. A to nejen podle pravicových komentátorů přímo či nepřímo placených fosilním průmyslem. Od akcí se distancovala i většina mediálně aktivních osobností, včetně aktivistických platforem.
Kunsthistorikům a milovníkům umění vadí, že útoky budou mít za následek zpřísnění dozoru v muzeích a nainstalování většího množství ochranných skel, která bohužel opravdu snižují autenticitu prožitku, kvůli němuž se chodíme na umělecká díla dívat. Aktivistická scéna zase neodolala a odsoudila útoky za to, že nesplňují jednu z podmínek správného aktivismu: nemíří na viníky katastrofy a jejich cílem je pouze vyvolávat rozruch. Ve vzácné shodě pak všichni kauzu uzavřeli ujištěním, že u nás takové blbosti určitě nikdo dělat nebude.
Vážně jsme jaksi od přirození moudřejší? Pokud se neomezíme na tuzemská média a sociální sítě, těžko se s tím spokojíme. Několik desítek ředitelů a ředitelek velkých světových muzeí vydalo prohlášení, že by se s útoky mělo přestat, protože příště už by se některé dílo mohlo opravdu poškodit, uvedli ho ale přiznáním, že obavy radikálních aktivistů jsou namístě a že by se mělo proti klimatické katastrofě dělat více. Mezinárodní svaz muzeí ICOM byl ještě důkladnější a připomněl, že se muzea mají aktivně podílet na veřejné, ba politické debatě. Lze předpokládat, že kdyby muzea svými vlastními specifickými prostředky přispívala k prohlubování vědomí a šíření informací o stavu planetárního klimatu a biosféry, nestávala by se místem podobných provokativních akcí. V našem muzejním a uměleckém prostředí představuje výjimku ostravská galerie Plato, jinak zatím převažuje navyklá pohodlnost a štítivé odvracení se od málo povznesených témat. Varovným případem je výstava ZeMě, kterou připravilo letos na jaře Národní muzeum v Praze. Zaměřuje se na ty nejmírnější formulace problému, tedy na takzvaný udržitelný rozvoj a individuální ochranu přírody, a přesto ji muzeum zcela záměrně nijak nepropaguje.
Mnozí jsou ochotni odsoudit útok na cenné umělecké dílo s tím, že jde o ohrožení pravých kulturních hodnot, které by měly stát mimo projevy aktuální společenské krize. Vycházejí přitom z představy, podle níž jsou umělecká díla vtělením jakési vyšší duchovnosti. Pokud tomu tak někdy vůbec bylo (na historický výklad tu není prostor, proto jen připomenu neudržitelnou eurocentrickou povahu takových přesvědčení), v době neoliberální postmoderny a financializace všeho už jde jen o přežívání fikce – a výše vzpomenuté reakce ukazují, jak užitečná je tato fikce pro bohaté elity. Výtvarné umění se ve skutečnosti stalo primárně položkou finančního trhu. Ještě existují sběratelé, kteří investují do svých sbírek a soukromých muzeí proto, aby si zjednali společenskou prestiž – jako u nás například Robert Runták či Petr Pudil. A jistě existují i sběratelé, kteří umění sbírají proto, že je milují a chtějí je mít pro sebe z čisté lásky. Normální už jsou ovšem soukromá skladiště, kde jsou v optimálních klimatických podmínkách zakoupená umělecká díla uložena před dalším prodejem, aniž by je cokoli mohlo ohrozit a aniž by je kdokoli mohl vidět. Z tohoto hlediska jsou útoky na umělecká díla sice nepřímými, ale platnými výhrůžkami symbolickému statusu nejbohatších.
Za problematický ale považují i požadavek, aby se protestní akce soustřeďovaly jen na ty největší viníky. Průzkumy ukazují, že stále narůstá množství lidí, kteří si uvědomují jedinečnost krize a její skutečné, fatální, a hlavně časově naléhavé rozměry. Na tomto nárůstu se podílejí jak prožitky horka, sucha či záplav, tak lepší informovanost. Právě proti šíření věcných informací proto tak usilovně bojují ti, jejichž bohatství a moc záleží na fosilním průmyslu a kteří si užívají výhod extraktivistického či imperiálního stylu života (na němž se přinejmenším v Evropě tak či onak podílíme všichni). Bohužel mají spojence mezi těmi, kdo neváhají tvrdit, že informace je třeba veřejnosti podávat jen po troškách a naředěné, protože jinak hrozí psychologická reakce sebeobrany. Jako by si neuvědomovali, že v dnešním světě už prostě nelze nepříjemné pravdy pedagogicky dávkovat: s pomocí internetu si masy lidí informace najdou, zjednodušeně si je vyloží, a ještě se utvrdí v přesvědčení, že elity před nimi něco tají, aby si udržely moc.
Lidé nezbytně potřebují mít k vlastnímu prožitku také nějakou podobu intelektuálního aparátu pro jeho rozumové uchopení – a právě tady jsou kořeny stále rostoucího vlivu konspiračních teorií. Informace o skutečném stavu věcí je tedy nutné šířit všemi cestami a prostředky, aby se dostaly mezi co nejvíce lidí. Jedna z nadějných úvah spočívá v tom, že po dosažení třicetiprocentního podílu silně znepokojených se může nálada společnosti konečně začít obracet k naléhavým požadavkům na skutečná řešení. V tomto smyslu jde o „celé lidstvo“. Osobně považuji za nerozumné šířit přesvědčení, že bude stačit nějak donutit ke změně jedno procento nejbohatších ničitelů a ničitelek, jako bychom my ostatní mohli pokračovat ve svých běžných životních stylech. Z tohoto hlediska jsou jakékoli radikální provokace jednou z možných cest, jak dosáhnout potřebné pozornosti v realitě dnešní mediální moci. Hodně by mě mrzelo, kdyby se přitom zničily třeba Rembrandtovy malby nebo Třeboňský oltář. Jenže na mrtvé planetě nebudou muzea, literární časopisy ani umění.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.