Dvě z povídek, které si můžete přečíst v literární příloze tohoto čísla, zobrazují postavu upíra podle představ italských spisovatelů přelomu 19. a 20. století. Navzdory tomu, že reálie Apeninského poloostrova hrály v řadě gotických románů evropského romantismu zásadní roli, v italské literatuře se žánr fantastična a hororu zabydloval pomalu.
Žánr fantastična a hororu se v italské literatuře prosazoval jen pozvolna. Má sice předobrazy v dílech slavných autorů jako Ludovico Ariosto, Torquato Tasso či Giovanni Francesco Straparola, v 18. a 19. století, kdy nastupuje romantická estetika a v Anglii se objevuje gotický román, však v Itálii převládalo přesvědčení, že jde o fenomény, které nejsou tamní kultuře vlastní, a důraz byl kladen spíše na realističnost a racionalitu. Za pozornost přitom stojí, že množství fantastických příběhů zahraničních autorů té doby je situováno právě do zemí, které romantické podněty přijímaly jen s výhradami (Ann Radcliffe a Itálie, John William Polidori a Řecko, Matthew Gregory Lewis a Španělsko). Předchůdci žánru se navíc mohli stát i ti, kteří prosazovali naopak důraz na realismus – například Manzoniho Snoubenci (1827, česky 1926) obsahují množství gotických motivů. V Itálii každopádně žánr fantastična našel své pevné místo až v druhé polovině 19. století.
Meč, co chtivě pije
Samotnou postavu upíra, respektive jeho literární ztvárnění, mají někteří literární historici a historičky tendenci spojovat s předobrazem netopýra. Lyrický subjekt madrigalu, jejž ve 14. století složil florentský básník Niccolò Soldanieri, se sice ztotožňuje s netopýrem, jde však o milostnou báseň, popisující milencovu touhu po fyzickém spojení s milou, a ne po jejím vysátí: „Já jsem netopýr, který v noci nad štěrbinou volá zizi, a čeká, zda se zizi tiše ozve./ Zizi nepřichází a já nevím, co dělat. A tak létám nahoru a dolů a volám zizi až do rozbřesku./ Ach, ach! Je to sen, nebo se mi to zdá? Zizi odpověděla: ‚Vstup.‘ A pustila mě dovnitř, tam, kde to mám nejraději a kde vždy naleznu potěšení.“
Podobně s upírskou tematikou bezprostředně nesouvisejí ani občas uvádění Torquato Tasso a Benvenuto Cellini. Ve 12. zpěvu Tassova Osvobozeného Jeruzaléma (1581, česky 1853) se hovoří o meči, který saje krev – v překladu Jaroslava Pokorného čteme: „On vbodne meč, jenž krev tak chtivě pije, do krásné hrudi“. Cellini zase ve Vlastním životopisu (1728, česky 1909) píše o kastelánovi, který trpěl přeludy, že je mrtvý a je třeba ho pohřbít nebo že je netopýr, a který mával pažemi, jako by chtěl létat.
Explicitněji se postava upíra v italské literatuře začíná objevovat na počátku 19. století. Zatímco ve zbytku Evropy bylo toto téma široce známé už v 18. století, mimo jiné v souvislosti s vydáním zprávy Visum et repertum, v Itálii se nejprve představilo na operní scéně. Libreto De Gasperiniho opery Il Vampiro, uvedené v Turíně roku 1801, se sice nedochovalo, máme však k dispozici Palombovo libreto k opeře I vampiri (1812), Cosenzovo k opeře Il vampiro (1825) či o dva roky mladší stejnojmenné libreto Angela Brofferia. Motiv upíra je zde buď záminkou dalšího děje, nebo jde o nedorozumění, které lze využít ke zdůraznění nutnosti bojovat s pověrami (u Palomby se hrdinové domnívají, že se v okolí objevili upíři, nakonec se však zjistí, že šlo o loupežníky, kteří chtěli vyděsit své oběti).
Upíři a ochočení netopýři
V italské próze se upír zásadněji prosadí až ve druhé polovině 19. století. Nejprve v románu Franca Mistraliho Il vampiro. Storia vera (Upír. Pravdivý příběh, 1869). Hlavní hrdina naváže v Monaku přátelství s hrabětem Alfredem Kostiou, kterého šokuje setkání s ženou navlas podobnou jeho milé, jež zemřela před deseti lety. Když se rozhodne mrtvou exhumovat, zjistí, že je její hrob prázdný. Nakonec odhalí, že jeho milenka Pia smrt pouze zinscenovala a nyní se snaží Kostiu dohnat k šílenství. Třebaže se tedy s postavou upíra jako takovou nesetkáme, objevuje se zde jeho charakteristika coby bledé bytosti s kovovým hlasem, která vyznává kult krve, „elixíru života“, jímž je možné se opít. Román se ovšem ve své době nedočkal většího ohlasu a další příklady upířích hrdinů nacházíme až v povídkové tvorbě, která vznikala na přelomu století, stále však bez návaznosti na Stokerova Draculu (1897, česky 1919), který byl do italštiny přeložen teprve roku 1922.
V próze Francesca Moranda Vampiro innocente (Nevinný upír, 1885) je vypravěčem lékař, který v ústavu pro choromyslné studuje pacienta, jenž zavraždil vlastního syna, upíra. Také povídka Il Vampiro (1902) Giuseppa Tonsiho se odehrává v ústavu pro choromyslné – tentokrát se otec marně snaží prokázat, že pachatelem vraždy jeho dcery nebyl on, ale místní okultista. Il Vampiro della Foresta (Upír z pralesa, 1902) Emilia Salgariho zase sleduje dva sicilské bratry, které při hledání zlata ohrožuje indián s ochočeným netopýrem. Nejčastěji je ale uváděno dílo Luigiho Capuany Un vampiro (1904), které je z uvedených titulů nejzdařilejší. V povídce věnované lékaři, kriminologu a stoupenci frenologie Cesaru Lombrosovi sledujeme příběh vědce, který se snaží pomoci manželskému páru zbavit se upíra. Jak zjistíme, jde o bývalého muže hrdinky, který ji navštěvuje, protože se domnívá, že ho otrávila, a za trest vysává život z jejího dítěte. Nakonec nezbývá než přistoupit na „tradiční“ metodu a nechat mrtvolu spálit, což sice problém vyřeší, pro vědce je však nepřijatelné, že nebylo možno využít racionálnějších postupů a vysvětlení. Il Vampiro (1906) Giuseppa De Fea vypráví příběh inženýra na cestách, z kterého vysaje život děsivý přízrak, a Vampiro (1908) Enrica Boniho uvádí na scénu zesnulého, který po své smrti ohrožuje sousedy a dokáže se proměnit v černého psa. Když jeho mrtvolu exhumují, zjistí, že má otevřené oči a zakrvácená ústa. Péčí dnes již neexistujícího nakladatelství Keres tyto i další dobové povídky vyšly ve svazku Vampiriana. Novelle italiane di vampiri (Vampiriana. Italské upírské romány, 2011).
Subverze racionality
Italský upír nebývá zpodobován jako dandy, příliš se neakcentuje ani motiv erotický. Každý z autorů pojímá vampyrismus po svém. Neexistují privilegovaná místa upířích zjevení, přítomnost upíra má v zásadě náhodnou povahu. Jeho zneklidňující existence se spojuje spíše se strachem ze smrti, podvědomím, subverzí racionality. Ne náhodou jsou zmíněné příběhy často vyprávěny z pozice vzdělaných autorit, které se snaží zjevení upíra uchopit nástroji vědy. Jde sice o cizí prvek, není však neporazitelný. Někdy bývá zhmotněním vin a obav, které je zapotřebí pojmenovat, čímž upíří existence nabývá určitého oprávnění. I proto může Capuanova povídka začínat slovy: „Ne, nesmějte se!“ Racionální člověk nemusí v existenci upíra věřit, nakonec je však donucen se s tímto fenoménem vypořádat, protože má reálný dopad na jeho život.
Zatímco v próze se upír vždy ukazuje v mužské podobě, v poezii převládla postava ženy, a to nejen „ženy vamp“. Básníci scapigliatury jako Emilio Praga či Achille Torelli často tematizovali sílu démonické a sadistické krásy. A podobný pohled nacházíme i u autorů futuristických, které upír jako bytost nesvázaná konvenční morálkou přitahoval svou rebelií a perverzní sexualitou. Objevuje se například v Marinettiho hře Le Roi Bombance (Král Bombance, 1909) či v díle Gesualda Manzelly Frontiniho Sui gigli gocce sanguigne (Na liliích kapky krvavé, 1920). S nástupem fašismu se však téma upíra z italské literatury postupně vytrácí. Sporadicky se upíři objevili až u Itala Calvina či Dina Buzzatiho, zásadnější rehabilitace se ale dočkali až v letech osmdesátých, kdy se tomuto žánru opět začala věnovat pozornost.
Autorka je italianistka a komparatistka.