Nevinný upír

Doktor Malaguti byl ke mně ze své pozice ředitele ústavu pro choromyslné neobyčejně laskavý: neustále mi opakoval, že je mi instituce zcela k dispozici pro jakýkoli výzkum, a to – jak neváhal s nejpřívětivějším úsměvem dodat – bez ohledu na doporučující dopisy.

Večer na mě po návratu do bytu – dvou pokojů, vyhrazených mi v doktorově příbytku – s matematickou přesností mezi půl devátou a devátou diskrétně klepal klouby o dveře, čekaje na mé „Vstupte, vstupte, milý doktore“: asi deset minut přecházel sem a tam po pokoji jako zmatená moucha, aby nakonec usedl naproti mně a s nepředstíraným zájmem se důkladně poptal na mé bádání.

„Vidím, že neztrácíte čas; ovšem já, když jsem navštěvoval ty nejslavnější italské a zahraniční ústavy pro choromyslné, vždy jsem se dopředu informoval o jejich nejdůležitějších případech, pro něž si zaslouží pozornost.“

„Žádám vás, abyste se vyjádřil jasněji!“ zvolal jsem. „Prosím vás o to, ve jménu přátelství, které jste mi dosud prokázal, ve jménu bádání, které mě k vám nezaslouženě poutá, ve jménu vědy!“

Doktor Malaguti se usmál mému výpadu; pak se znovu pomalu usadil a lehce se mě svým jedinečným, otcovským způsobem dotkl na rameni. „Mladíku,“ dodal, „copak jste během svých dosavadních zkoumání v mém ústavu objevil podivuhodného?“

S rozmyslem jsem vyjmenoval všechny důležité případy, od toho nejvýznačnějšího deliria tremens až po velmi zajímavou kauzu nutkavé kleptomanie.

„Dobře, dobře,“ řekl, když jsem skončil, „ale kvůli tomu jste nemusel opouštět domov a vážit cestu až sem, pokud nečekáte ještě jiný objev.“

Byl jsem zcela zmatený a doktorovi se mě zřejmě zželelo, protože mi přispěchal na pomoc: „Nevidím ve vašich poznámkách nic o ‚nemocném‘ z čísla 11.“

„O tom prosťáčkovi, co nikdy nepromluví a je stále klidný, kterého jsem nikdy neviděl ve svěrací kazajce a s nímž nemáte práci ani vy, ani vaši zřízenci? Toho jsem na první pohled vyhodnotil jako případ klidné melancholie, velmi běžnou záležitost, jak sám uznáte, a nehodnou zvláštní pozornosti!“

„Podívejte se na to jako lékař, můj drahý, jako lékař!“ přerušil mě opět doktor Malaguti a nahlas luskl prsty na znamení, že věci přikládá tu nejvyšší důležitost. „Stokrát jste prošel před případem podivuhodným, případem fenomenálním, případem případů, a ani vás nenapadlo odhalit pravdu, důležitost, patopsychologický význam vašeho předmětu zájmu, který tu byl, poklidně se vám nabízel, a jehož zkoumání si nežádalo žádné námahy. Natolik jste byl navzdory vší píli zpitý poezií vědy, což je bláznivá čertovina, která sem přišla bůhví odkud!“

Po tomto výbuchu se doktor Malaguti vrátil do obvyklého klidu a dodal: „Nejkrásnější případ lucidního šílenství, jaký jsem během své dlouhé badatelské kariéry zažil; nejzvrácenější vybičování smyslů a všech schopností mysli a ducha, provedené matematickým myšlením; sylogismus vzniklý z úchylky; jednoduše šílenství z rozumu nebo, chcete­-li, rozum z šílenství, což je pro mě ovšem totéž.“

„A kdy se na ten případ budu moci jít podívat?“ zeptal jsem se s úzkostí.

„Zítra ráno, v návštěvních hodinách, doprovodím vás.“

Předmět zájmu, který mě nyní, ještě než jsme se mohli poznat, tolik přitahoval, jsem viděl již několikrát, ale protože mě nikdy nezaujal žádnou vnější výjimečností či svou anamnézou, nezanechaly na mně jeho rysy či postava silnější dojem.

Soudě podle vzhledu to byl muž kolem padesátky, poněkud zkroucený a nezdravý, a jak už jsem řekl, působil celkově spíše jako slabomyslný prosťáček než skutečný šílenec.

„Toto je inspektor vězeňské služby,“ pronesl doktor Malaguti a lehce mi stiskl paži, „kterého jsem konečně, po značném úsilí a námaze ve váš prospěch, přesvědčil, že jste sice zločinec, ale i tak máte nárok na soudní řízení, a především, že je nespravedlnost, když jste zavřený na takovémto místě, k čemuž není žádný důvod.“

„Děkuji vám, pane inspektore, a zvláště vám, pane řediteli, za jemnost výrazů, jež jste vůči mně užil. Sám ale dobře víte, že jsem si zcela jistý tím, co si zasloužím, protože jsem si plně vědom, co jsem spáchal. Byl to zajisté zločin, protože tomu podle lidských zákonů zločin říkáte, a já se jim nehodlám vzpírat; očekával jsem tedy přísný trest, vyhrazený zločincům; všimněte si, že já sám říkám: zločincům. Nicméně jsem vždy všem jasně potvrzoval, a nikdy to opakovat nepřestanu, že nejsem blázen a nikdy jsem blázen nebyl! Cožpak považujete za šílenství vyostřenost všech smyslů, zjemnělých výjimečnou, ale přirozenou vytříbeností nervů a tkání? Anebo dokážete nahlédnout rozumové odůvodnění mého činu, když uvidíte, proč jsem to udělal a proč jsem to musel udělat?“

„Přesně toto bych rád,“ odpověděl jsem hbitě, „a považuji to za zcela nezbytné pro váš zájem.“

„Nečekejte, pane, že vám řeknu, že příčinou všeho zla bylo nešťastné manželství, svou ženu jsem miloval a vážil si jí nade všechno, stejně jako ji ctím i nyní, kdy je jedním z rajských andělů a já se s ní již nikdy nebudu moci setkat. Ta, kterou si již pro sebe netroufám nazývat andělem, jež nikdy nepoznala ubohé světské radovánky a životem prošla jak usměvavé zjevení – a její úsměv se zdál snesený z věčných krás hvězdného nebe –, mě po strašlivém utrpení nemoci zanechala na světě samotného se dvěma dětmi z našeho svazku, mými jedinými radostmi; dvěma dětmi natolik vzájemně odlišnými, nakolik měly jednu věc společnou: hlubokou lásku, intenzivní, víc než sourozeneckou, kterou k sobě byly připoutány. Zdálo se, že v těch dvou znovu ožije posvátný, až éterický cit, který mě s jejich ubohou matkou pojil, když byla naživu.

Dívenka byla přesným obrazem své matky, byla křehká, útlá, poněkud nestálého zdraví, ale za nemocnou bych ji tehdy neoznačil. Chlapec se, oproti tomu, zdál být neduživým, byl hubený, na pokraji smrti, a starosti o jeho zdraví mi působily takovou úzkost, že jsem se v noci často náhle budil, jakoby v křeči, v uších jsem měl přízrak jeho nářku, dlouhého a tíživého sténání, které mě bolestivě bodalo do mozku; nedokázal jsem pak znovu nabýt klidu, dokud jsem tiše nevešel do pokoje obou dětí a nepřesvědčil se, že obě hluboce spí.

Už jsem vám řekl, jakou podivnou láskou se ty děti milovaly, chci však, abyste pochopili, že onen cit byl sice stejný ve své mocnosti, leč, jak jsem zjistil dlouhým – bohužel příliš dlouhým – pozorováním, velmi odlišný ve své povaze. Chlapcova náklonnost k sestře byla přirozeně vřelá, palčivá, téměř divoká, vždy vášnivá, i když se v dětské nezkušenosti chtěla zdát ohleduplnou; dívčin cit se naproti tomu zdál být mírný jako podvečerní světlo, sladký, odevzdaný, téměř netečný, ale za touto netečností se skrývala nejoddanější oběť, nedosažitelná nádhera božského odříkání. Vskutku nebylo pochyb: v této bytosti, jež měla pozemské jen tělo, zcela ožila duše světice, kterou jsem si nikdy nezasloužil mít.

Zatímco děti rostly, začala se v nich odehrávat proměna natolik nevysvětlitelná, tolik nová, tolik perverzní ve své zdánlivé samozřejmosti, že zasáhla i ty nejlhostejnější, otřásla nejskeptičtějšími a vyděsila nejpřesvědčenější. Chlapec, jako povadlá květina, která pomalu nalezla pramen života, z něhož mohla čerpat – nedokážu, nemohu pro to nalézt jiný příměr –, začal pozvolna nabývat dosud nepoznané síly, zatímco dívčiny údy se stávaly čím dál křehčími, neduživými, a barva jejích tváří začala ne mizet, ale doslova se stěhovat na bratrův obličej. Začal jsem toto vše pozorovat – říkám vám, že jsem nebyl blázen, viděl jsem to zřetelně – a rodila se ve mně děsivá myšlenka, kterou mi do mysli zaválo samo peklo; sžíravá představa, která mě osvítila neznámým světlem, ale nikdy zcela nepohasla, a kterou jsem byl nucen přijmout jako čisté a prosté odhalení té nejkrutější skutečnosti.

Ten ubohý andílek zanedlouho onemocněl. Lékař, kterého jsem kvapně zavolal, neurčitě mluvil o vysoké horečce, celkové slabosti organismu, nejasné hrozbě souchotin, zdál se mi v rozpacích, nebo možná až příliš ustaraný; na první pohled jsem však pochopil, že příčinu nemoci vlastně nezná. A jak by ji vlastně mohl znát? Stál nutně před nepoznaným, a i kdyby mu myslí prolétl záblesk pravdy, netrval by více než vteřinu.

Zatímco se dívčin stav zhoršoval, útlé tělíčko bylo čím dál vychrtlejší a vyčerpanější – a já téměř viděl její srdéčko namáhavě a nepravidelně tepat v hrudi –, kdežto tělo toho druhého rozkvétalo zcela nepřirozeným životem, který už jsem spatřoval bez závoje před očima: a v mém srdci se vůči němu pomalu rodil hluboký odpor – odpor tupý, ale hluboký, tím zakořeněnější, čím víc se v mých očích stával ospravedlnitelným.

Chlapec musel můj klíčící odpor vycítit, a zatímco jeho povaha nabyla ponurosti, které jsem si dříve nevšiml, jeho láska k sestře se stala ještě intenzivnější, ještě vřelejší; nechtěl se již vzdalovat od jejího lože – byl vždy po jejím boku, a když jí neznámá nemoc na chvíli dopřála trochu oddechu, když se děsivé vyčerpání těla téměř vysílilo vlastní vahou a poskytlo jí vzácný odpočinek, pak ve dnech, které musely být posledními jejího života, usínala vždy v jeho objetí a vzbouzela se krátce nato, stále v jeho náručí, s vyšší horečkou a opět unavenější.

Tohle všechno ve mně probouzelo šílené podráždění. Chtěl jsem ji z toho osudového objetí vytrhnout, chtěl jsem pro ni tím, že ho od ní vzdálím, zachránit alespoň ten zbytek života, o nějž ji pomalu okrádal, jak se neodvratně vyjevilo. Cítil jsem, že ve mně burácí tupý hněv jako zuřivý, hrozivě se vzdouvající oceán, a ruce se mi zlostí nutkavě svíraly do pěsti, jako bych ho měl rozmáčknout – jeho – tu PŘÍŠERU!

Jedné noci jsem unavený, ubitý usnul poblíž ní, zatímco její bratr byl – jako vždy – po jejím boku: když tu jsem náhle zaslechl dlouhý sten z její hrudi – sten, který mi už navždy zůstane v mysli tak, že ho nesmaže ani anděl odpuštění polibkem na věčnosti, pokud by se tedy odvážil přiblížit k mému prokletému čelu – sten, který se proměnil v děsivý, mučivý výkřik.

Vyskočil jsem na nohy a spatřil ji jako vždy skomírající ležet v jeho objetí. Nedokážu vám popsat, jaká děsivá proměna se v okamžiku odehrála na její tváři. Musí vám stačit toto: byla to Smrt: nemohl jsem si nic namlouvat, jako jsem si nic nenamlouval od počátku až doposud. Byla to Smrt; cítil jsem, jak se kolem ní vznáší její jedovatý dech, mrazení v kostech mě přesvědčovalo o její přítomnosti.

Naklonil jsem se nad její tvář, bledou jako uvadlá lilie, ale oči měla zavřené a já znovu místo jejího rajského pohledu spatřil ten jeho – pekelný pohled příšery, blýskající se žlutým světlem, světélkující jako u hyeny, ještě černější, živější a hlubší; pohled, jejž zornice podlité krví činily ještě děsivějším, a já si v tom okamžiku zcela jasně uvědomil, že se jeho rty naposledy přibližovaly k ústům umírající a hledaly její rty těmi svými, plnými, rudými, teplými, z nichž takřka dýmaly krvavé výpary.

Při tomto polibku – pro ni posledním – dívčiny bělostné tváře zežloutly, zesinaly, zatímco ty jeho rozzářil nový plamen života.

Tehdy mi oči zastřel ohnivý mrak a jako by mě oslepil; tak okázalému důkazu už nemohl odolat ani poslední zbytek pochybností. Cítil jsem, jak mi nashromážděná nenávist zatemňuje mysl, jako rána holí, která vmžiku zničí všechny duševní schopnosti, zatímco mé paže, všechny mé svaly zázračně získávaly lví sílu. Skokem jsem se ocitl na druhé straně postele, chytil jsem příšeru kolem krku, zvrátil jsem ho na mrtvé tělo jeho oběti a křičel jsem:

,Nemohl jsem zabránit tvému zločinu, ničemo, ale okamžik její smrti bude tvým trestem. Vysál jsi její život, vypil pomalu její krev, zlořečený upíre; její duše však vzlétla na nebe mezi anděly, zatímco ta tvoje se propadne do pekla, odkud už nikdy neuteče!‘

A neuvolnil jsem zoufalé sevření jeho hrudi, dokud jsem nezaslechl poslední záchvěv jeho perverzního srdce.“

Zde se šílenec, unavený, odmlčel; v úzkostech z děsivých vzpomínek, se skelnýma očima a pěnou u úst těžce oddechoval jako v neviditelném zajetí, zatímco jsme já a doktor Malaguti jen s obtížemi skrývali hrůzu, kterou nám ten příběh zanechal v duši.

Z italského originálu Vampiro innocente, publikovaného v antologii Vampiri (Cento Autori, Villaricca 2016), přeložila Ivana Piptová. Kráceno překladatelkou.