Osm lidí, kteří mě zavraždili

1. Ty

Kousnutím do krku to samozřejmě celé začíná. Nemysli si, že na to zapomenu. Ani na okamžik nečekej, že jen tak vyvázneš. Možná nejsi jediný viník, ale pořád jsi ten hlavní.

To proto, že za mnou přijdeš, když jsem sama, osamělá dívka na skřítčím trhu, kde je lepší některé poklady neobjevit. Dnes večer moje matka pořádá další soirée jen a jen na mou počest. Je to způsob, jak mi najít dokonalého manžela. Můj názor na věc ji nezajímá. Můj názor nezajímá nikoho, a tak beze slova vyklouznu zadním východem a vydám se na večerní procházku kolem železniční stanice v centru města, odkud se ozývá tklivé hvízdání, a dlážděnými ulicemi, kde jsou i v tuto zvláštní dobu prodavači.

„Copak hledáš, krasavice?“ ptají se mě, křiví rty v pitvorných úsměvech a do jednoho mi nabízejí cetky, jež mají vyřešit problémy, které nemám.

S neklidně sepjatýma rukama se odvrátím a v tu chvíli spatřím tebe. Tam na rohu, objevíš se pod plynovou lampou a tvůj hlas má sladkou melodii, za níž by se všechny londýnské děti vydaly jako za krysařem do ne­označených hrobů.

„Dobrý večer, slečno Lucy,“ zašeptáš a mně namísto odpovědi naskočí husí kůže. Vůbec se tě nezeptám, odkud mě znáš. Měla by to být moje první otázka, ale ty mi jako otázka nepřipadáš. Připadáš mi jako odpověď – únik z každodennosti, z jednotvárnosti salonků, nápadníků a budoucnosti, v níž se vzdám svého jména a svobody výměnou za nějaké označení:

paní, matka. Toť vše.

Ty se však tváříš, že nabízíš něco jiného. Než se naděju, jsme u sebe, sedíme spolu na železné lavičce v parku a ty mi o sobě všechno povíš – kde ses tu vzal, že jsi připlul na lodi pojmenované po Persefonině matce, ženě, jež tak důvěrně znala ztrátu. I tvůj pohled hovoří o ztrátě. Mám pocit, jako bys mě dávno znal, jako bychom se takhle sešli už tisíckrát, takže se k tobě nakloním a pošeptám ti do ucha svá tajemství. Jak zoufale toužím po něčem víc, po něčem, co mi slibuješ, aniž by ses o tom slůvkem zmínil. Možná jsi cizí člověk, ale přijde mi bezpečnější říkat tyhle věci tobě než mé nejbližší přítelkyni.

Jak tak měsíc putuje oblohou, vyzveš mě, ať vstanu, a pak se společně vlníme, tančíme na hudbu, kterou nikdo jiný neslyší.

„Neopouštěj mě,“ řeknu a ty se usměješ, protože mi vyhovíš, i když trochu jinak, než bych čekala.

Tvůj dech je sladký jako marcipán, obejmeš mě, jednu ruku mi položíš na rameno a druhou na bedra. Jsi tak blízko, že sotva dýchám. Potom najednou nemůžu dýchat vůbec, ani se pohnout nebo vykřiknout.

Když se mnou skončíš a já se vrátím domů, hlavu mám těžkou a zrak rozmazaný. Je dávno po večírku a v domě vládne ticho. V mé ložnici nic nevypadá povědomě, vybledlé květinové tapety, ani toaletní stolek s několika svícny, ani postele s nebesy. Jedna patří mně a na druhé je ve tmě stočená Mina.

„Jsi vzhůru?“ zeptám se a hlas se mi zlomí. Na rukou mám krev, ale jen a jen svoji. Mina však už tvrdě spí a nemá cenu ji budit, i kdybych jí dokázala vylíčit, cos mi provedl.

 

2. Moje matka

Mohla mě varovat.

Mohla mi do všech korzetů vyšít kříže a vařit mi sporýšový čaj, až bych ho měla plnou krev, a ty bys mě nechtěl.

Nebo ještě líp, mohla mě vzít za ruku a já bych vzala za ruku Minu a mohly jsme společně utéct, dál než na kraj města, dál než do Karpat, někam, kam by nás žádný muž neměl odvahu následovat.

Jenže to ona neudělala. Žádná matka by to neudělala. Zdědily tenhle svět a my ho dostaneme taky. Nic jiného bychom ani očekávat neměly.

(Můj otec s tučným bankovním kontem a špinavými nehty nestojí za zmínku. Muži občas umějí být mnohem krutější než netvoři.)

 

3. Moje nejlepší přítelkyně

Mina, moje milá Mina, světlo všech světel. I kdyby se mnou nešla matka, mohly jsme z tohoto města smrti uprchnout spolu. Vždycky jsme po tom toužily.

„Neutečeme spolu dnes?“ ptala jsem se, když jsme byly ještě dívenky a nevěděly toho dost na to, abychom si uvědomovaly, že se máme bát.

„Zítra,“ šeptala Mina a pak jsme se smály a tančily v zahradním bludišti, prsty propletené a vlasy ozdobené čerstvými květy vistárie.

Roky jsem věřila, že ten zítřek přijde. Místo toho však přišel dnešek, ráno, kdy Mina zahlédne v mém oku šedý lesk, onu bezděčnou změnu, jež se ve mně probouzí jen kvůli tomu, cos udělal.

Tentokrát pouze zavrtí hlavou. „Už nejsme děti, Lucy,“ opáčí a snad tím chce říct, že už nemůžeme snít.

Té noci v ložnici zavřu okno na petlici, to tě nicméně nezastaví. Sice tě jedinkrát nepozvu dál, ale už jsi všude a tvůj stín je beztížný a tísnivý jako srpnové horko.

„Ahoj, lásko moje,“ šeptáš ve tmě a tvůj hlas zní mírně a sladce, přesto však dostatečně silně, aby přehlušil slabé bušení mého srdce. Nezeptáš se mě, co chci. Proč by ses něčím takovým obtěžoval?

Ve tvém chladném náručí zvrátím hlavu a otevřeným oknem poslouchám, jak v centru města truchlivě hvízdá vlak, jak cestující v jemném rudém hedvábí a šedých zdobených cylindrech přicházejí a odcházejí, jak odjíždějí nebo se vracejí z míst, která já nikdy nepoznám.

„Můžu tě vzít, kamkoli budeš chtít,“ řekneš a olízneš si rty. Ráda bych ti věřila, ale už znám pravdu. Jenom je příliš pozdě na to, aby na tom záleželo.

Mina spí v sousední posteli svým bezesným spánkem, a když mi přitiskneš ústa k hrdlu, ve tmě se k ní natáhnu. Vyjde to však nastejno, jako by nás od sebe dělilo tisíc mil.

Mina není jako já. Nešla by se o půlnoci projít a nikdy by neposlouchala tvoje lži. Proto přežije. Slušně vychované mladé slečny jako ona vždycky přežijí. Jak nezemřít, se naučí na mém příkladu.

(Zatímco to píšu, dochází mi, že vlastně za nic nemůže. Pouze udělala, co se od ní čekalo – odhodila naděje, odhodila příjmení, vybrala si manžela. Jsou horší hříchy. Třeba ty tvoje.)

 

4. Můj snoubenec

Taky si musím někoho vybrat. Tak zní pravidlo.

Matka pořádá na mou počest další večírky a muži se slétají jako supi, mačkají se ve všech koutech salonu a všichni poklekají, jako by oni byli vydáni na milost mně, a ne naopak.

„Vyberte si mě, slečno Lucy,“ zní domem a jejich hlasy mě pronásledují, ať se schovám kamkoli. Nikdo si nevšimne, že jsem pobledla, že mi zapadly oči a že bych spíš než ucházejícího muže potřebovala slušného lékaře.

„Už dost,“ chce se mi říct, ale oni mě uhánějí a uhánějí, až zavřu oči, zatočím se dokola a řeknu ano prvnímu, na nějž mi padne zrak.

Není z nich nejhorší. Tenhle takzvaně ctihodný lord je možná dokonce lepší než většina ostatních, protože je úplně obyčejný, nemastný neslaný, a něco ve mně doufá, že z toho důvodu nebude mít nesmyslné požadavky. Možná se s ním nebudu muset bát opasku, pěsti nebo mozolnaté ruky, která mě svírá, dokud nezačnu ječet, dokud nezjistím, že mi ječení nepomůže, dokud neoněmím jako mrtvá.

Díky tomu, že jsem si ho vybrala, bych měla být v bezpečí. Jenže už ve chvíli, kdy mi navlékne prsten, mám pocit, že je to zlaté vězení. Moje sny se rozplývají, jsou stejně nehmotné jako mlha, jež tě sem přinesla.

Před ulehnutím do postele zajistím okno a ty se tentokrát nevrátíš. Dobýváš nějakou jinou. Doufám, že to znamená, že jsem v bezpečí, že už mám to nejhorší za sebou, ale zatímco spím, odejde Mina, vyrazí na svůj vlastní manželský pohřeb.

Na toaletním stolku mi nechá vzkaz. Hodně štěstí, moje Lucy. Před tímhle by nás ovšem neochránilo ani všechno štěstí v Anglii.

Druhý den odpoledne chodím jako náměsíčná, připadám si prázdná, všechno mě bolí a vůbec neposlouchám matčiny dychtivé svatební plány ani snoubencovy zbytečné sliby. Venku v zahradě kvete vistárie, ale její vůně se ve vzduchu rozplývá stejně, jako se mi rozplynulo všechno ostatní.

Po půlnoci vstanu z postele, ploužím se pokojem a v břiše jako by mě tížilo olovo. Škrtnu poslední sirkou, zapálím svíčky a posté si přečtu Minin vzkaz, jako bych v něm měla objevit nějakou tajnou šifru. Nic tam ale není, jenom ta čtyři slova, stejně prázdná jako předtím. Hruď se mi sevře, ztěžkne a já se podívám do zrcadla a všechno ve mně znecitliví.

Skoro tam nejsem. Skoro už nejsem nikde. V hrdle mi uvázne slabý výkřik, poněvadž mě přímo před mýma očima opouští můj vlastní odraz. A neudělá to slušně a nezmizí celý najednou. Sedím před zrcadlem a do srdce mi prosakuje žal, když se dívám, jak se zvolna vytrácím. Hodinu za hodinou je mě míň, jsem čím dál šedší a průhlednější. Ráno už nebudu. Tohle tělo tu zůstane, ale já ne. Snadno na mě zapomenou, budu jen poznámkou pod čarou v příběhu někoho jiného.

Když už téměř svítá a já jsem téměř pryč, vydám další výkřik, tentokrát hlasitější. Ty jsi kdovíkde a nenamáháš se mě poslouchat, podaří se mi však vzbudit zbytek domu.

„Lucy?“ Chodbou se blíží matčiny kroky, já ale neodpovídám.

Tohle nemůže být pravda. Takhle přece skončit nemůžu. Nejistýma rukama uchopím dva svícny a vrhnu oheň po tom, co zbývá z mého odrazu. K ničemu to není. Nic už mě nezachrání.

Svíčky leží na podlaze, plamínky propalují koberec a já se zatajeným dechem couvám do kouta. Matka posléze rozrazí dveře, a když mě spatří, když zjistí, co se ze mě stává, zaječí. Následně dveře zatarasí a začne volat o pomoc.

Potom dorazí ten nejhorší.

 

5. Přespolní lékař

Ráno mě vzbudí muž s těžkou koženou brašnou a ještě těžšími slovy, jeho dunivý hlas se rozléhá nad schody a jako stříbrná kulka se odráží od zažloutlých tapet.

„Chudokrevnost,“ vysloví první lež a pohodí na zem svůj kabát s kožešinovým límcem. „To vyřešíme.“

Jeho jméno nikdy nezachytím, protože mluví nade mnou a kolem mě, nikdy ne ke mně. Nemám jediný důvod čekat něco lepšího. Vědci v laboratoři se přece taky nepředstavují žábám naloženým ve formaldehydu, tak proč by se tento proslulý doktor měl obtěžovat a představit se chřadnoucí dívce upoutané k posteli s nebesy? Jsem něco ještě horšího než exemplář ve sklenici. Jen se zeptejte mojí matky.

„Nikdy neposlouchala, nikdy nedělala, co měla,“ pláče na chodbě a můj snoubenec ji objímá.

„Teď už to bude dobré,“ konejší ji a já si pomyslím: co přesně bude dobré? Se mnou to rozhodně dobré nebude, ne, když mi lékař zasune do žil tuhé hadičky a svolá do pokoje všechny mé někdejší nápadníky.

„Nechte mě být,“ hlesnu, v domě se však ochladí a nikdo mě zřejmě neslyší.

Matka se kymácí ve dveřích, po zarudlých tvářích jí tečou slzy, a muži mě tisknou k matraci. Rozepínají si naškrobené košile, v křivce horního rtu se jim perlí pot a jeden po druhém, pěkně v řadě, mi pumpují do těla svou krev a cpou se do mě. Říkají tomu transfuze, ale já pro to mám jiné označení.

„Nechte toho,“ bráním se, oni jsou však celí zardělí, dychtiví a zvyklí na moje přání nehledět.

 

6. Já

Když na to přijde, nemůžu tomu uvěřit. A nikdy neuvěřím, bez ohledu na to, kolikrát mi budou tvrdit, že jsem měla být chytřejší.

„Kdyby tak zůstala doma,“ řekne matka.

„Kdyby se tak vdala dřív,“ řekne moje nejlepší kamarádka.

„Kdyby tak byla lepší pacientkou,“ řekne přespolní lékař.

„Kdyby si tak radši vybrala mě,“ řeknou všichni nápadníci, které jsem odmítla.

Pletou se, musejí se plést. I když mi žilami koluje jejich jedovatá krev, nikdy bych ani tyhle muže, ani Boha neprosila o odpuštění za něco, co jsem neudělala. Ani až ze mě bude vycházet poslední dech, nebudu se proklínat za to, že jsem se v zahradě, v salonu nebo na ulici chichotala příliš nahlas, za to, že jsem zvrátila hlavu a vyrazila ze sebe výkřik radosti, jenž by dokázal rozpoltit oblohu i dobré způsoby. A až zemřu, nebudu se ve stínech své hrobky choulit, sama pro sebe tiše plakat a představovat si, že jsem si mohla zašněrovat korzet o něco těsněji, že jsem mohla držet ramena o něco víc zpříma, že jsem mohla být dívkou, na jakou by matka byla hrdá.

Nikdy si nebudu dávat za vinu něco, za co nemůžu, jen proto, že ostatní prohlašují, že bych tohle břímě měla nést já. Jen proto, že tenhle svět není pro pošetilé snílky.

Ale jak jsem řekla, něco takového nikdy ne­­udělám, takže se tím dál nezabývejme.

 

7. Dav bez tváře

Přijdou v noci, když je v mé kryptě ticho. Možná je to jen jeden z těch mužů, nebo dva, nebo jsou to možná všichni – ten doktor, kterého neznám, nápadníci, jež jsem odmítla, snoubenec, kterého jsem nikdy nechtěla. Možná tam budeš i ty, beztvará postava v pozadí, vetřeš se tam spolu s ostatními, s pochodní v ruce a prohnaným úsměvem ve tváři.

Co vím jistě: tohle místo by pro mě mělo být bezpečné. Odpočinek ve vlastní rakvi by neměl být tak strašný. Vždycky jsem byla děvče, jež touží po nemožném. Nyní jsem mrtvola, která touží jen po tom, aby ji nechali na pokoji. To je od umrlce spravedlivý požadavek, ale stejně nemám to štěstí, aby mi bylo vyhověno.

Když se od dveří mauzolea ozve první zaškrábání, to, co mi v hrudi zbylo ze srdce, zrychlí. Možná je to Mina a konečně se jde se mnou rozloučit. Ji jedinou bych ráda viděla. Má dost síly, aby odsunula víko sarkofágu a osvobodila mě odsud.

„Pořád bychom ještě mohly utéct,“ zašeptám do tmy, skrze kámen ke mně však proniknou drsné hlasy a já poznám, že Mina to není.

Co ještě vím jistě: tuhle hrobku jsem neopustila. Hovím si tu ve slonovinově bílých krajkových šatech, ve kterých jsem měla jít ke svatebnímu oltáři, a jsem tichá a klidná, vůbec ne jako ty. Nevydala jsem se do noci a neukájela ten hlad, jenž se mi svíjí v břiše, ten pochybný dar od tebe.

Jenže pravda pro tyhle muže nic neznamená. Tyjí z povídaček a použijí proti mně své lži, ostré jako šípkové trny. Budou tvrdit, že jsem prováděla hrozné věci. Protože mrtvolu nemůžete nechat odpočívat. Musíte se postarat o to, aby se ponaučila.

„Musíme slečně Lucy pomoct,“ shodnou se. Všechno to samozřejmě dělají pro moje dobro. Všechno to dělají proto, aby mě zachránili přede mnou samotnou.

Až to budou zaznamenávat do svých deníků, napíšou, že se mi ve chvíli, kdy mě dorazili, dívali do očí. Napíšou, že se tu sešli s věnci česnekových květů a slovy útěchy pro zesnulou. Napíšou, že byli stateční a neměli na vybranou.

Jsou to jen další lži.

Není bez důvodu, že nevím, kteří z nich přišli – neodváží se odhalit tváře. Místo toho kolem sarkofágu vyskládají do výše pasu dříví, zabarikádují mě tu a pak hranici zvenčí zapálí.

Jsem už sice po smrti, ale na tom nesejde. Tihle muži vědí, jak mi nejvíc ublížit. Zatímco oheň běsní, čekají venku a poslouchají, jak vřeštím, když se mi v rakvi škvaří kůže, než moje křehké kosti a křehké srdce shoří na prach.

V životě by mě nenapadlo, že by dvojí smrt mohla tak bolet.

 

8. Vůbec nikdo

Kolika způsoby jde zavraždit dívku? Asi tolika, že by to člověk ani nespočítal, ale nakonec je to jedno, jelikož v kraji plném příšer nemají čas věčně truchlit pro takové, jako jsem já. A ukáže se, že na věčnost jsi odborník. U příběhů o tobě se zřejmě nikdo nediví, že se vždycky vrátíš. Je snadné věřit, že mocný muž dokáže povstat z prachu. Nikdo ovšem nečeká, že totéž udělají dívky, jež zničíš. My se máme ztratit. Smrt je naším dědičným právem a osudem.

Ale mým možná ne. Možná z uhlíků může povstat víc než fénix, víc než jen muži jako ty. Nakonec mě možná nikdo nezavraždil, protože jsem pořád tady.

Slunce vystoupá na oblohu a zase zapadne a v temnotě mauzolea se cosi stane. Rozsvítí se jiskra, která by tu být neměla, taková, jakou jste si ani ty, ani ostatní muži nedovedli nikdy představit. Ze sarkofágu sjede opálené víko, rozbije se o podlahu a já ze sebe kousek po kousku znovu poskládám dívčí nestvůru. S vlasy jako spálená sláma, s bezbarvým morkem, jenž je měkký, přesto však silnější než nekonečno.

Oheň v kryptě mi sežehl tělo, ale taky ze mě vypálil strach. Teď ze mě zbývají pouze tyhle sny o něčem jiném, o něčem lepším. Nebudu kořist, poznámka pod čarou ani dodatečná myšlenka a neskončím v zapomnění.

Popraskané kosti mi potáhne čerstvá pokožka, rozlepím nové rty a vyjde ze mě výkřik určený jen tobě. Ležíš si ve své borovicové rakvi a můj hlas k tobě zdáli doléhá a hučí ti v uších jako krev, po níž prahneš. Výjimečně pocítíš lítost, poněvadž ti konečně dojde, že i ty můžeš udělat chybu. Můžeš si vybrat děvče, které prostě nezemře.

Když prchneš do svého hradu v horách, muži si myslí, že utíkáš před nimi, já ale vím, jak se věci mají – ve skutečnosti utíkáš přede mnou. Oni taky utečou, až nadejde jejich čas. Jelikož nevím, kteří z nich mě navštívili v kryptě, připadá mi spravedlivé vinit všechny.

Pro začátek však budeš muset stačit ty. Na nádraží v centru nasednu do vlaku na východ. Žádný ze spěchajících cestujících si mě nevšimne. V tomhle novém těle jsem jako duch, jsem tu a zároveň nejsem, jsem přízrak, jenž je vidět, jenom když si to přeje. Svět mě chtěl přehlížet a já toho nyní dokážu využít.

Sama v prázdném kupé zavřu oči a představuju si tě. Jak pospícháš domů jako pokárané děcko a jak tě muži rychle doženou. Mají obrovskou přesilu, ale i když jim zůstaneš vydaný na milost, nebudou vědět, co dělat. V ne­­ohrabaných rukou svírají dřevěné kolíky a krucifixy, prsty se jim celou dobu třesou. Možná tě spálí na uhel, jenže pak tě tam nechají a ty se budeš moci vzkřísit. Zakrátko přijde další plavba přes moře a další zasněná dívka na skřítčím trhu, která nebude vědět, že se má bát.

Tentokrát ale ne. Supící lokomotiva se žene horami, nese mě za tebou a já už se o to postarám. Ať si dívky dál sní. Ať se dál toulají ulicemi, jež bez tebe, číhajícího ve tmě, nebudou tak strašidelné.

Předtím jsi znal moje tajemství. Teď znám já ta tvoje. Až tam daleko na svém hradě, který páchne zvadlými zvonky a zármutkem, vstaneš z popela, já už tam budu, abych tě přivítala, s novými kostmi, novou kůží a touhle žízní, kterou nikdy neukojím. Budeme se spolu vlnit v troskách, jež jsi vytvořil, zatančíme si na hudbu, kterou nikdo jiný neslyší.

A já ti položím ruku na rameno, druhou ti zabořím do srdce a přitom ti slíbím, že tě nikdy neopustím.

 

Z anglického originálu The Eight People Who Murdered Me (Excerpt from Lucy Westenra’s Diary), publikovaného v magazínu Nightmare č. 86/2019, přeložil Roman Tilcer.