Po vlastní ose

Úspěch druhého celovečerního filmu Adama Sedláka Banger nevyplývá z prvoplánového a pro někoho snad i lehce skandálního obsahu, ale především z toho, že je po pár minutách sledování zjevné, že něco podobného tu ještě nebylo. A to v případě české kinematografie, která se tak ráda ohlíží dozadu, není vůbec málo. Zvláště když se to týká nejen obsahu, ale i formální stránky díla.

Propojené světy

Samotný scénář si naštěstí neklade za cíl přinést nějaké hlubší svědectví ani o světě narkotik, ani o tuzemské rapové hře a nemá zřejmě ani ambici být generační výpovědí (jakkoli se jí minimálně v rovině filmového jazyka stává). I proto nemá význam vytýkat Bangeru případné nepřesnosti a šťourat se v detailech. Rap a drogy jsou fenomény, které k sobě zkrátka patří, především jsou ale neodmyslitelnou součástí dospívání v pozdní modernitě. Je vlastně s podivem, že se v době, kdy čeští rappeři v poslechovosti porážejí kapelu Kabát, s výjimkou Sedláka nikdo nepokusil ty dva propojené světy nějak filmově využít. Přitom si stačí všimnout, co si dnešní teenageři v parcích nebo na autobusových zastávkách pouštějí, případně se jich zeptat, v kterém ročníku základní školy se poprvé setkali s tvrdými drogami.

Spíš než jako komplexní, systematicky budované vyprávění je třeba Banger chápat jako minimalistickou a také poněkud frenetickou momentku ze života mladého dealera kokainu, který by raději než „Karla“ prodával vlastní rapové tracky. K tomu ovšem potřebuje draze zaplacený featuring s někým, kdo už se na vrchol dostal – v daném případě je to ostravský rapper Sergei Barracuda. Jde o klasické rapové klišé, jednu z variací na kanonické hiphopové vyprávění o tvrdě vy­­dřeném úspěchu, které může kohokoliv motivovat k tomu, aby jej zopakoval a dostal se „zo stoky hore“ – tedy z ulice na pódia vyprodaných klubů a hal. Smíchov nebo Poruba sice nejsou Bronx ani Compton, to ale neznamená, že tento stereotyp do českých kulis vůbec nesedne. Drogy se ostatně konzumují a prodávají všude po světě a všude jsou také – více či méně nezbytnými – reáliemi rapových tracků. Nesmíme však zapomínat, že zatímco v USA jde v tomto byznysu doslova o život, v českých podmínkách nanejvýš hrozí, že vám někdo zpřeráží ruce a ukradne vám drogy i utržené peníze.

To všechno si režisér a scenárista v jedné osobě dobře uvědomuje, když ukazuje prodej i braní drog jako svého druhu tutlanou samozřejmost, která není nutně vázaná na prostředí pouličních feťáků a své o ní vědí i „normální lidé“ takřka všech profesí i sociál­ních tříd. V případě hlavní postavy v podání Adama Mišíka může být dealování jen odbočkou na cestě k rapové kariéře – nebyl by ostatně první ani poslední. Zápletka spočívající v nutnosti sehnat pět tisíc eur na featuring je tudíž stejně tak banální jako uvěřitelná. Když potom rádoby rapperovi a dealerovi na telefonu a jeho věčně sjetému producentovi (Marsell Bendig) peníze za drogy seberou zkušenější kriminálníci, nezbývá než ze dvou gramů čistého kokainu namíchat za pomoci všemožných omamných látek i jiných přísad gramů padesát a rozstřílet to během jediné dlouhé noci.

Dva herci a iPhone

Banger je ve všech směrech bezprostředně současný, což je zásluha nejen povedených dialogů, které svědčí o dobré pozorovatelské schopnosti i citu pro slang, ale i kameramana Dušana Husára, který si vystačil jen s iPhonem. Jazyk se nevyhýbá slangovým novotvarům a vulgarismům, takže nám zní povědomě, a občas rozmazaná a neuroticky roztěkaná kamera zase posiluje dojem autenticity. Roztřesený a zrnící obraz zná každý, kdo někdy něco točil na mobil. Vtip je ale v tom, že jsme většinou zaznamenávali realitu, i když třeba stylizovanou, kdežto Banger je čistá fikce, která budí dojem skutečnosti. Možná nejdůležitější filmařská ambice se zde tedy uskutečňuje s minimálními technickými prostředky, což je v případě žánrové kombinace dramatu a komedie, která k přehánění různého druhu vysloveně svádí, zvláště obtížné.

S tím souvisí i hodnocení hereckých výkonů obou protagonistů, které jsou právem vyzdvihovány. Adam Mišík je tak civilní, že divák takřka vytěsní, koho vlastně sleduje. O Bendigovi se píše jako o zjevení a některé jeho hlášky možná časem zlidovějí. Poloha věčně vyjeveného a zmaštěného týpka je prostě divácky vděčná a filmu dodává potřebný komediální nádech. Je zkrátka těžké tento druh antihrdinů nemít rád – jejich charakter je vždy nějak roztomile vyšinutý a vybízí k přehrávání. Škoda jen, že jinak věrohodný Bendig občas sklouzne až ke karikatuře.

Sedlák v Bangeru dokazuje, že ovládá výrazové prostředky mladé generace, což ale neznamená, že by jeho filmová observace postrádala stopy ironie, která míří stejně tak na zoomery jako na boomery. Instagramové generaci se nenápadně vysmívá například za zbožštění swagu v podobě předražených hadrů, jejichž hodnota je odvislá jen od názvu značky. A když pak hlavní hrdina prodá svůj nařezaný „kokain“ reálnému Davidu Černému a Pavlu Novotnému, člověk má chuť scenáristovi za tohle – možná nevědomé – rýpnutí udělit nějaké zvláštní ocenění, protože výše jmenovaní opravdu až příliš často působí, že jsou pod vlivem nějakého hodně špatného matroše.

Drogy jsou špatné?

Vychvalovaná autenticita se bohužel vytratí v závěru filmu, kdy se pozorovatelská pozice, která se záměrně vyhýbá jasnému postoji a vyžívá se spíše v relativizaci, překlopí v moralistní sdělení. To se sice rozumí samo sebou, ale je nedostačující a dalo by se shrnout do lakonické věty: „Drogy jsou špatné.“ Působí to dojmem, jako by Sedlák nevěděl, jak divokou jízdu noční Prahou ukončit, a z možných závěrů si nevybral zrovna nejlépe. Horší možností než pozdní, sebemrskačské prozření hlavní postavy by asi byla jen varianta, kdy by se všechno v dobré obrátilo, natočil se vysněný feat a z dealera se stal uznávaný rapper…

Film začne vysloveně drhnout v momentě, kdy se na scéně objeví Sergei Barracuda. Strnulé pozérství ostravského rappera by mohlo napovídat, že máme co do činění s někým, komu dělá problém ztvárnit sebe samého. Kdo však někdy zabloudil na Barracudovy sociální sítě, ten dobře ví, že takhle nějak vypadá rapperova běžná – jakkoliv stylizovaná – poloha. Když se pak Mišík zmocní mikrofonu a hystericky varuje klub narvaný mladými lidmi před jedovým koktejlem, který sám rozdistribuoval, vyznívá to tak trapně, že má divák chuť zavřít oči. (Budiž pro zajímavost připomenuto, že ingrediencí, která z pančovaného kokainu udělá smrtící látku, je GHB neboli kyselina hydroxymáselná, jež má afrodiziakální účinky, ale ve větším množství může člověka prostě vypnout a následně způsobit zadušení zvratky. V devadesátých letech byla jistou dobu dokonce volně k dostání v českých lékárnách pod názvem Relaxer, přičemž byla inzerována jako látka, která dokáže vrátit životní energii seniorům.)

Ani protahovaný a přepjatý konec ovšem nedokáže pohřbít celkově dobrý dojem z filmu, který má osobitý rukopis a je těžké ho srovnávat s čímkoliv, co se v české porevoluční kinematografii urodilo. Adam Sedlák si stejně jako v případě seriálu Semestr (2016), který se celý odehrává na obrazovkách počítačů a mobilů, dál poctivě prošlapává vlastní cestu, kterou stojí za to bedlivě sledovat. Už jen proto, že se nebojí nových témat i nečekaných filmových postupů.