Při výstupu na prištinský Partyzánský hřbitov pozoruji kosovského Rockyho, jak hbitě vybíhá do schodů a na vrcholu u bronzového glóbu předvádí stínový box. Brutalistní památník věnovaný jugoslávským partyzánům už není, co býval, ostatně tak jako mnoho jiných míst v Prištině. Je to monument opuštěný idejemi. Boxer ale není jediný člověk, kterého mezi obřími betonovými mušlemi potkám. Prošedivělý pán na židličce pod slunečníkem střeží nefunkční benzínové čerpadlo a solární nabíječku připravenou pro ty, kdo se přijdou podívat na intervenci kosovského umělce Sisleje Xhafy. Pán střežící čerpadlo má díky letošní Manifestě na sto dní zajištěnou práci. Zvedne obočí a podívá se na mě – zřejmě s nevyřčenou otázkou, jestli si s ním nechci udělat selfie. Nechci. Místo toho si ubalím cigaretu na schodech, odkud je výhled na město, kde podobně jako tady nahoře řada míst svůj význam ztratila a mnoho dalších získává nový.
Kouřím a vzpomínám na Atény, konkrétně na snad jediné graffiti v latince, které jsem tam zahlédl: „Fuck Documenta“. Tolik k ojedinělému pokusu kurátorů Documenty přesunout čtrnáctý ročník prestižní přehlídky umění v roce 2017 ze západu na východ – z centra na okraj. Byť šlo o kompromis založený na spolupráci dvou metropolí, zvenku to tehdy vypadalo tak, že v Kasselu jsou naštvaní kvůli tomu, kolik peněz jim ten rok uteče, a Atény zase nemohou překousnout, že na instagramech německých hipsterů budou působit jako kulisy ekonomické krize. Ani se jim nedivím, sám jsem se tomu dojmu těžko bránil…
Manifesta v Prištině je také pokusem udělat z okraje na chvíli centrum. Alespoň tedy z našeho pohledu – z perspektivy těch, kteří se za centrum implicitně považují. O pomíjivosti takových představ jsem se mohl něco naučit třeba v Grand Hotelu Prishtina nebo v troskách monumentálního vydavatelství Rilindja. Kosovo totiž není postapokalyptický skanzen a největší síla Manifesty pro středoevropského cynika, jako jsem já, tkví v ukázce organické adaptability. Trosky tu nejsou pomníky studu a selhání – jen místy, která zaniknou nebo najdou nový účel. Ať už je to skomírající hotel, který si místní děcka mohou prolézat společně s těmi, kdo se přišli mrknout na sedm pater současného kosovského umění, nebo železniční koridor do Bělehradu, který se z patrných historických příčin změnil v pěší stezku. Brutalistně impozantnímu Paláci mládí a sportu zůstaly z hokejové arény jen ochozy a místo kluziště je dnes parkoviště, nad kterým se vznášela pochromovaná vzducholoď od umělkyně Lee Bul, nadnášená zřejmě výpary moči. Jen kousek od této konstrukce se ve stejnou dobu konalo mezinárodní utkání juniorů v házené – prostě jsme otevřeli dveře a byli na ochozu. Na chvíli jsme si tedy zafandili, i když jsem se nemohl zbavit pocitu, že se tam někde skrývá pokladna, kde se na zápas prodávají lístky.
Na sídlišti jsme si našli místo, kam jsme ráno chodili na kafe, nutnou to věc. Při první objednávce jsme se anglicky poněkud obezřetně zeptali, jestli si u toho kafe můžeme zapálit. Bylo sedm ráno a u dalších dvou stolů místní kouřili. Číšník pro nás situaci shrnul slovy: „Sure, this is Balkan.“
Jasně, je to starosvětská malichernost, ale na tomhle Balkáně byl vstup do klubu s drag show i minarety s muezziny a taky skvěle organizovaná Manifesta zdarma.
Nakonec nějaké ty umělecké highlighty. Jedním z děl, která vystupovala z řady, byl boxer vyrobený ze snubních prstenů od Iskry Blagoevy s poetickým názvem I want to know what love is, I want you to show me. Film Sometimes It Was Beautiful Christiana Nyampety, promítaný v rozbořeném kině Rinia a koncipovaný jako fiktivní dialog mezi Jásirem Arafatem, Winnie Mandelou, postkoloniální teoretičkou Leelou Gandhi, dramatikem Wolem Soyinkou a Andrejem Tarkovským, byl zřejmě tím nejlepším, co jsem kdy na téma kolonialismu viděl. Musím také aspoň zmínit dílo, o kterém nedokážu mluvit: video Aphasia (Act Three): A Kid from the Neighbourhood, ve kterém Jelena Jureša tematizuje záběry srbského vojáka kopajícího do mrtvé bosenské ženy. A nakonec vůbec první věc, kterou jsem z letošní Manifesty viděl: video You Have No Idea od Selmy Selman, která bez ohledu na původní koncept měla pravdu v tolika různých rovinách zároveň, že jsem jen konsternovaně zíral. Je to tak, I have no idea. Jen mě mrzí, že příští Manifesta bude v Barceloně. Nabízel by se spíš Bělehrad nebo aspoň Bukurešť, ale to bych chtěl asi moc.
Autor je novinář.